Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Atlas mraků byl jednou z mediálně nejvděčnějších filmových událostí podzimu 2012. Známý, kritiky ceněný a čtenáři adorovaný román, složený ze šesti příběhů z různých historických období, společně zfilmovali tři režiséři: sourozenci Wachovští a Tom Tykwer. Každý z hlavních herců v něm hraje šest různých postav. Už z více než šest minut dlouhého traileru bylo patrné, že film bude potěžkávat velká témata lidské existence a bude mimořádný strukturou vyprávění. To se ukázalo jako pravdivé jen částečně. Snímek svojí konvenčností může u diváka budit dojem, jako by skládanku šesti filmů už nejmíň šestkrát někde viděl.

Román britského spisovatele Davida Mitchella je ceněný hlavně pro vypravěčskou zručnost, se kterou autor pospojoval jednotlivé příběhy do tvaru pyramidy. Každý z nich má jinou formu – dojmy Američana blouznícího na lodi v Tichém oceánu jsou psány jako deníkové záznamy, střídají je dopisy mladého muzikuse příteli, případ investigativní novinářky popisovaný vypravěčem, historka o rebelii v luxusním domově důchodců vyprávěná v ichformě, dystopické sci-fi zaznamenané jako rozhovor archiváře a odsouzené na smrt a vyprávění pasáka koz o cestě na vrchol sopky. Prvních pět příběhů, po kterých čtenář stoupá (podobně jako pasák Zachry) na špici pomyslné pyramidy, vypráví Mitchell postupně za sebou, ale vždy jen do poloviny. Poslední část, která se odehrává v postapokalyptické budoucnosti v primitivní farmářské osadě, tvoří vrcholek, Mitchell ji nepřerušuje a napoprvé ji odvypráví celou. Všechny předchozí příběhy pak postupně dovypravuje cestou dolů. Dokončuje rozhovor zadržené klonky Sonmí a archiváře v (Neo) Soulu, peripetie vzbouřených důchodců v současném Londýně, pointu příběhu americké novinářky v 70. letech, poslední dopisy mladého hudebního skladatele Frobischera mezi válkami a závěr deníku Adama Ewinga z roku 1850.

Pojivem mezi příběhy je kauzální řetěz napnutý od Ewinga až po Zachryho – Ewingův deník najde náhodou muzikant Frobischer, jehož dopisy adresované příteli si o čtyřicet let později přečte novinářka atd. Činy postav jsou vždycky inspirovány motivem předešlého příběhu. Hlavní hrdinové Mitchellova románu mají být různá vtělení jedné duše, autor tak šestkrát vypráví stejný příběh o vůli slabších osvobodit se od útlaku mocných nebo sevření hranic v jakékoliv podobě. „Slabí maso jsou, silní ho pozřou,“ dala by se parafrázovat ve filmu často opakovaná věta těch, kteří reprezentují status quo.

Autor zároveň co chvíli čtenářskou jistotu podkopává, například Frobischerovými poznámkami zpochybňujícími pravost Ewingových deníků. Dál tak zmnožuje úhly pohledu na to, co se už na začátku rozhodl popsat. Atlas mraků získal v roce 2004 nominaci na Bookerovu cenu a sklidil dobré kritiky od většiny vlivných médií. Někteří recenzenti však Mitchellovi vyčítají používání filmových klišé, sklony k otrockému užívání šablon a podle textu v The Daily Telegraph kniha působí dojmem, jako by z ní autor chtěl mít napůl Simpsonovy a napůl Bibli. Bonmot se může zdát vratký, zřejmě ale odkazuje na to, že Mitchellovi nevadilo do svého monumentálního románu zakomponovat podvratné taškařice, jako je část o útěku vzbouřených důchodců. V některých pasážích má autor sklon hláškovat a psát genericky. Je to ale právě jeho podvratný tón, tendence znejišťovat čtenáře a nabízet bezpočet možností, jak příběh číst, který dělá jeho knihou cennou.

Wachovští a Tykwer místo stavění pyramidy celek rozcupovali na malé kousky a dovyprávěli jeho šest částí pomocí přepínání z jedné do druhé. Střihové přechody přitom najdeme mezi scénami, které jsou kompozičně, narativně nebo tematicky podobné. Jednotlivé příběhy mají různé žánry: thriller ve stylu 70. let, sci-fi, komedie ze současnosti. Všechny části ale důsledně zůstávají uvnitř šablony mainstreamového hollywoodského filmu, vyprávění je velmi polopatické a předvídatelné. Postavami mnohokrát opakovaný apel na nutnost překračování hranic zní ve filmu tak poslušně naplňujícím schémata absurdně.

Šablonovitost některých momentů je obzvlášť patrná ve srovnání s jejich románovou podobou. Scéna, kdy se mladý hudební génius Frobischer uchází o místo u slavného skladatele a má zapsat do not právě odposlechnutou melodii, ve filmu končí jeho triumfálním přehráváním skladby s jistotou mladého Amadea, kterého nikdo nekárá za to, že tam má moc not. V knize Frobischer nehraje, jen sarkasticky poznamenává, že podle oslího hýkání starého umělce nic zapsat do not nejde.

Vyznění příběhu o boji proti útlaku je velice smířlivé, až optimistické. Vzpoura důchodců proti fašistickým zaměstnancům sanatoria je napasovaná do tvaru sitcomovité, hláškovací komedie. Z knižního příběhu, ve kterém humorný tón netlumí palčivost problému utlačovaní slabších ukázaného tentokrát v kulisách každodennosti, se ve filmu stala laciná řachanda. Závěru snímku dominuje scéna, kdy se Adam Ewing rozhodne připojit k abolicionistům navzdory nesouhlasu hlavy rodiny (tchána) a divák ví, že se přidává na stranu těch, kteří „vyhrají“. Zachryho příběh má happyend. Publikum tak může z kina odejít klidnější než čtenáři knihy. Wachovští s Tykwerem všechny hrany příběhu obrousili do tvaru čehosi, co vyhlíží komplikovaně, ale především diváka konejší. Stačí jen trochu chtít a všechno bude dobré. Atlas mraků revoluci utopil v šablonách a optimismu.