Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Experimentální legrace z Barrandova (Happy end)

zoom / Jiří Horníček komentáře (7)

Z dnešního pohledu působí film režiséra Oldřicha Lipského Happy End (1967) - produkt státní socialistické kinematografie! - téměř jako zjevení. Zatímco oblíbené komedie z konce 60. let - Limonádový Joe; Kdo chce zabít Jessii?; Pane, vy jste vdova!; Čtyři vraždy stačí, drahoušku (na většině z nich spolupracoval jako scenárista Miloš Macourek) - se díky občasnému uvedení v televizi a v kinech přece jen dostávaly do povědomí mladších generací diváků, Happy End, příběh důsledně směřující od konce k začátku, takové štěstí neměl. Vysvětlení absence Lipského a Macourkovy "revers-comedy" nabízí režisérova dobová poznámka: "On to totiž není film, ale experiment. Ne, žádná 'Nová vlna', ale experiment, co film snese a divák vydrží."

Dominantní pohyb zpět je v Happy Endu přítomný nejen ve vizuálně "hmatatelné" podobě pohybujících se postav, ale také ve výtvarné stylizaci obrazu do starých, poněkud vybledlých tónovaných fotografií ze začátku dvacátého století a v pomyslném návratu na samý počátek dějin kinematografie, kdy prvními kamerami a současně promítacími projektory procházel filmový pás zcela bez zábran - tam a zpět. Z této dovednosti nového technického vynálezu těžil už Jan Kříženecký v jednom ze svých prvních "titulů" Na žofínské plovárně, když před zraky diváků předvedl vody chtivé pražské spoluobčany, jak se elegantně, v konečném důsledku zcela nezmáčeni vynořují na břeh zpod vodní hladiny (gag se objeví i v Happy Endu).

Obrazový efekt, jenž na několika metrech filmové suroviny zůstává pouhým trikem, Lipský s Macourkem proměnili v experiment, když z něho na dobu 70 minut učinili základní princip vyprávění filmového příběhu. Happy End se tak, alespoň co se týká obrazu, důsledně vydává proti proudu času a pohrává si se zavedenou praxí příčin a následků. Díky vlastnostem filmového materiálu a možnostem filmové projekce zpochybňuje a narušuje divácký stereotyp zakotvený v lineárním vnímání uplývání lidské existence. V této diverzní činnosti je (i zásluhou prostoru poskytovaného žánrem groteskní komedie) mnohem radikálnější než některé o třicet let mladší filmy (Rychlé pohyby očí; Mentolky), u nichž autorská odvaha neobvykle nakládat s časem příběhu a formou vyprávění ustrnula v krotké metodě více či méně uzavřených epizod poskládaných za sebou v obráceném pořadí.

Navzdory experimentálnosti svého projektu Lipský s Macourkem nezaujímají k většinovému diváku přezíravý elitářský postoj a snaží se mu jeho úlohu usnadnit. Proto volí velmi jednoduchý děj s jasně definovanými postavami, jimž dominuje Bedřich Frydrych (Vladimír Menšík), kterého sledujeme od chvíle spočinutí v soukolí gilotiny až po radostné vykročení (vlastně zakročení) malého nemluvněte. Zvukovou složku tvoří především Bedřichův monolog, naivní, zcela překvapivá interpretace viděných událostí, velkoryse přehlížející fakt převráceného dění v obraze. Rozpor mezi viděným a slyšeným diváka částečně mate, ale současně je pro něho zábavný tím, jak jsou události a rituály lidského života (vražda se stává aktem stvoření, záchrana tonoucího jeho násilným zprovozením ze světa atd.) vrženy převrácenou optikou do světla absurdity. Na rozdíl od Bedřichova monologu, který, byť veden obrazem, si uchovává vlastní lineární pohyb směrem vpřed, v dialozích postav na sebe jednotlivé repliky navazují v obráceném pořadí a jsou zdrojem někdy více, jindy méně očividného nonsensu.

Lipského a Macourkův film není zcela svobodomyslným nespoutaným experimentem, rozbíhajícím se spontánně od původní myšlenky. Naopak, jednotlivé nápady jsou včleňovány do připraveného schématu tak, aby v něm "logicky" fungovaly. Např. při budování dialogů, stejně jako u konstrukce Bedřichova životního příběhu, autoři respektují možnost obousměrného čtení, jak to v jednodušší formě známe u lingvistických hříček typu "Kobyla má malý bok". Hravost a invence tvůrců však nedovolí, aby se z existujícího systému stal pevný nenarušitelný řád, viz drobné radosti podobné náhle zjevenému dvousloví "nebožka Božka" v záplavě nesrozumitelné, pozpátku puštěné pohřební litanie čerstvého vdovce.

Důkladnou přípravu si žádalo i mimořádně náročné natáčení filmu, které ztěžovaly především dialogy postav. V případě ojedinělých slov herci mluvili před kamerou pozpátku. U rozsáhlých dialogů nezbývalo, než tímto způsobem odehrát i celou fyzickou akci. Vladimír Menšík popisuje nástrahy neobvyklé herecké práce s upřímným "zděšením": "Teď abych pořád někam lezl, padal pod vlak, nechal se gilotinovat, a to všechno pozpátku. Je to šílené, jakákoliv zkušenost je zbytečná, normální, stokrát osvědčený fór se mění v nesmysl, pohybový gag nemůže vyjít, komický účin se nedá předem vypočíst."

Ale ani pozici diváka nelze označit za jednoduchou. Aktivně sledovat tento film znamená stále se během projekce vracet v herecké akci a dialozích zpět a nacházet pointy gagů a celé Lipského a Macourkovy hry. Neustálé kmitání tam a zpět po linii promítaného příběhu si na divákovi žádá značné soustředění a aktivní spolupráci v míře nebývalé. Bohužel, určitá únava, jež se u diváků může dostavit ve druhé polovině filmu, není výsledkem pouze jejich neustálé aktivizace. Svůj podíl má i lehké tvůrčí ustrnutí v dalším rozvíjení základního nápadu. Kvůli opakování některých gagů a až přílišné průhlednosti a očekávatelnosti budoucího (minulého) může počáteční euforie opadnout. Problém poklesu energie však nevidím v délce metráže, jak tvrdila část české dobové kritiky, jež myšlenku pozpátku vyprávěného příběhu většinou shledávala jako dobrý komediální nápad, ovšem využitelný jen na pár desítek minut, ale v ještě větší trpělivosti tvůrců zkoumat potenciál zvolené formy.

Přesto razance s jakou se Lipský a Macourek rozhodli probádat jeden z prostorů existence kinematografie, vedeni bezpředsudečnou intuicí filmařů-průzkumníků, je obdivuhodná. A výsledek "zpátečnické" pouti obou autorů ke šťastnému konci jejich filmu, symbolicky završenému začátkem Bedřichova životního příběhu, vyhlídkou objevování neznámého obzoru, si rozhodně nezaslouží, aby Happy End upadl v zapomnění nejen české kinematografické veřejnosti.

Přečteno 8140x

Článek vyšel v časopise Cinepur #22, září 2002.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.9 /21

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Jankie  (30.6.2008 16:56)

Film se dá bez problémů sehnat na DVD (pozor, neobjednat Happy End s Audrey Tautou ;-). Nechal jsem si ho loni dát k narozeninám. Rozhodně patří mezi mé NEJ filmy a nejen české.

veveerka  (23.6.2008 18:01)

ahoj je to super filmek,viděla jsem ho před sto lety,a chtěla bych ho stáhnout ale nemůžu ho nikde najít.dejte prosím vědět nákou adresu na veverka765@seznam.cz dík

pýrát  (18.8.2006 05:57)

na netu to koluje, ale v docela spatne kavlite...

Karel  (17.8.2006 21:46)

Uzasny film, perfektne propracovany pribeh a pointa, skvela realizace - neda se to nekde sehnat na DVD (nebo aspon na kazete?). Dejte PROSIM vedet na speleolog@wo.cz. Dik!

Honza  (3.5.2006 11:31)

vynikajici film, z nejlepsich komedii co jsem videl... (asi pred 2-3 lety v televizi)
Skvely je ten efekt, ze si na obraceni nasledku a priciny tak zvyknete, ze kdyz jsem to na dobu reklamy prepnul na jiny "normalni" film, tak jsem vubec nechapal o co jde, protoze tam nasledek "zcela nelogicky" nasleduje az za pricinou :))
Navic dej po zpatku nejen vytvari prostor pro vtip, ale je i napinavejsi, vice prekvapujici.

Jéňa  (19.12.2005 01:23)

Viděl jsem na videu minulý týden a stále jsem nadšen. Dilaogy které mají v daný okamžik vlastně dvě interpretace tu "logickou" v čase pozpátku a tu "groteskní" v reálném čase jsou úchvatné. Film je dle mého názoru zapadlá perla minulosti.

l  (7.6.2005 23:51)

Stoprocentně souhlasím,jedna z nejúžasnějších věcí,jaké jsem kdy viděl

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Vzácné, křehké a hořké životy / Sbohem, synu

Golem v Paříži / Synonyma

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Srdce bijící zeleně / Tvar vody

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Film d'Art

Rodinný film

Bruce Conner

Pavel Bárta

Čas znovu nalezený / Snové hlednání ztraceného času


RUBRIKY

anketa (24) / český film (84) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (736) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (241) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #22, září 2002

Z obsahu tištěného čísla:

Podívané a zvuky (Stanley Cavell, reflexe)

Perličky po letech (Luboš Ptáček, téma)

Intermedialita (Petr Szczepanik, pojem)

O sváru etiky a estetiky v Sedmikráskách (Brigita Ptáčková, téma)

Galina Kopaněva (Vít Janeček, rozhovor)

Alegorismus ve filmech nové vlny (Zdeněk Hudec, téma)

+ více...