Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dva nula / Hej hej, góla dej

Dva nula / Hej hej, góla dej

kritika / český film / Tomáš Stejskal / 1. 11. 2012

Dvojice Pavel Abrahám a Tomáš Bojar patří k nejkonceptuálnějším dokumentaristům u nás. Oba jejich dokumenty spojuje puntičkářská příprava, silný koncept odvislý od zvoleného tématu a netradiční forma. A také se na jejich tvorbě dají dobře testovat limity českého diváctví. Podobně jako v předchozí České rapublice si tvůrci vybírají oblíbené, lidové téma, po hiphopu je to fotbal. Pokaždé tedy aktivity, které mají širokou základnu příznivců i odpůrců. Už v samotném tomto aktu se zdravě mísí podvratnost s obchodnickým tahem na bránu. A na bránu útočí zcela napřímo i Abrahám s Bojarem.

Bojar s Abrahámem totiž kombinují velmi konkrétní zacílení s hodně abstraktní výpovědí. Na jedné straně tedy není Česká rapublika filmem o rapu, stejně jako Dva nula není dokumentem o fotbalu. První ukazuje pár raperů, navíc spojených určitou spřízněnou estetikou, v konfrontaci s různými „questy“ a „překážkami“, druhý ukazuje jedno konkrétní fotbalové utkání. Na druhé straně však skrze tyto velmi specifické věci vyvstává poměrně sofistikovaným způsobem množství postřehů o obecné povaze obou fenoménů. A v obou případech je navíc záběr mnohem širší: postihnout ještě obecnější sociologické či dokonce antropologické jevy.

Autoři se pokaždé pouštějí na tenký led, protože vydávají silně propracovaný koncept všanc realitě, a tudíž náhodě a improvizaci. V Rapublice jde o propojení naprosto organické, neboť tématem je hudební styl, v němž se velmi často koncepce alba střetává s vysokou mírou improvizovanosti jednotlivých textů. Samotný film má strukturu hudebního alba a jeho jednotlivé „tracky“ vznikají ze situací, jejichž výsledek nejde dost dobře dopředu odhadnout. Skrze interakce spontánních raperů s různými lidmi – lingvisty, běžnými chodci, interprety vážné hudby, úřednicí či romskou mládeží – se – podobně jako při poslechu hiphopového alba – z tu více tu méně povedených jednotlivin skládá komplexní zážitek. Můžeme pozorovat, jak specificky spolu souvisí póza a autentičnost v českém rapu, jak těžké je bořit předsudky či proč může občas být dobře užitý scratch či „zmrd“ cennější nabubřelých not či slov. Přitom však rozhodně nejde o adoraci stylu ani jeho představitelů. Česká rapublika působí na diváky podobně jako hiphopové album, obzvláště ty nepoučené konvencemi stylu a žánru místy pobaví a mnohem častěji irituje či přímo uráží.

I ve fotbalové novince se Abrahám s Bojarem přibližují zkoumanému tématu skrze to, že jejich film co nejlépe kopíruje ideální „jednotku“ dané činnosti, po hiphopovém albu tedy nyní vytvářejí svébytnou filmovou verzi fotbalového zápasu. Jejich přístup je ještě detailnější a pracnější a zvolená forma purističtější a vizuálně vytříbenější. Otázka však je, zda je tento koncept i produktivnější. O produktivitu jde koneckonců ve sportu především.

Dva nula v jistém ohledu představuje hotovou sbírku rekordů. Extrémně dlouhá byla fáze příprav i postprodukce, samotné natáčení přitom celé proběhlo během několika málo hodin, po dobu trvání jediného fotbalového utkání. Avšak za přítomnosti na dokumentární (a české) poměry nezvykle velkého štábu čítajícího kolem 150 lidí. Mělo tedy nakonec smysl nahnat bezmála půlku dokumentaristické obce na derby Sparta – Slavia?

Dva nula nepochybně představuje jeden z formálně nejvytříbenějších českých filmů poslední doby. Dvaadvacet striktně nehybných kamer v kombinaci s precizním střihem přetváří v zásadě lineární záznam jednoho fotbalového zápasu v souhru variací a kombinací, chytře zvolené úhly záběru, stejná místa, která spolu napříč filmem komunikují, i způsob, jak se pomocí mnohonásobného opakování klíčových dvou minut zápasu daří postihnout dynamiku tohoto sportu, ale i nudu, kterou vyvolává v nezainteresovaných divácích, představuje podobný konceptuální a formální majstrštyk jako v případě Rapubliky. Podobně jako na hřišti se i ve filmu po většinu času nic zajímavého neděje, vše je hrozně statické – viděno optikou nepoučeného či fotbalem nepolíbeného diváka. Anebo forma filmu přesně vystihuje průběh zápasu, jemné nuance, rozdílné plynutí času v různých herně zajímavých momentech – záleží zkrátka na úhlu pohledu.

Pokud film má větší ambice než být vcelku trefným zachycením atmosféry fotbalového zápasu a chování fanoušků (což samo o sobě jistě není málo), případně sociální komedií, jak se – přiléhavě i kapku subverzivně – označuje v traileru, pak je třeba se hlouběji zabývat tím, jak přesně tu zvolená forma funguje. Tentokrát totiž mají autoři svůj film mnohem pevněji v rukou, což nemusí být vždy výhoda. Zatímco minule nechali velkou část na samotných aktérech, kteří improvizují podobně jako na pódiu, nyní se zaměřují nikoli na tvůrce, tedy fotbalisty, ale na publikum. Nejde tu o interakci, ale o pasivní sledování. Technika filmu je sice velmi pracná, ale v zásadě mnohem bezpečnější. Sice je risk spolehnout se na to, co dostanou z různých typů fotbalového obecenstva během jednoho zápasu, na druhé straně, získají tak velké množství materiálu, že z něj jde jistě vybrat spoustu podnětných momentů a správně je seskládat. Film ostatně přiznává, že jde o kombinaci prostého záznamu ve stylu reality show a maximální možné manipulace s materiálem, aby byl trefný i vtipný. Sestřih různých reakcí na stejné situace určitě leccos řekne o tom, jak vnímají fotbal hardcore fanoušci, VIP pipky i omylem na stadion zabloudivší intelektuálové, dotkne se obecnějších otázek ohledně společenského chování či probouzení atavismů bez ohledu na zázemí či inteligenci a zaujme i jako experiment se schopností a mírou autocenzury u účinkujících dobrovolníků.

Film – ať už hraný či dokumentární – je ze své podstaty manipulace. U Dva nula se však vkrádá otázka, zda autoři svůj materiál neovládají až příliš. Nevíme, nakolik reprezentativní je výběr replik u každého představitele, byť máme důvěru v autorskou poctivost a snahu ukazovat reakce jednotlivých diváků zápasu nezkresleně. Tuto důvěru ale lehce narušuje nastrčená dvojice italských diváků, která, byť vtipně, hraje kapku na efekt. A proč mají intelektuálové jako Peňás či Bílek méně prostoru než bodří fanoušci či kotel slávistických ultras? Česká rapublika byla sice méně efektní svou formou, méně vyvážená, šlo však o organičtější tvar. U Dva nula se i přes spoustu kladných rysů nelze vyhnout jistému podezření, zda zvolená metoda jaksi implicitně nedělá z filmařů jen tvůrce velmi sofistikované a esteticky precizované formy reality show. Nakolik je tento formát ukázkou chytré manipulace a nakolik podložím pro náhled do jakéhosi antropologického terária, je předmětem k dlouhé debatě.

První reakce na Dva nula podobně jako u předchozího snímku ukazují, že sofistikovaná forma sice umožňuje vyobrazit poměrně komplexně hiphopové návyky či fotbalové fanouškovství, ale zároveň méně filmově poučené a oběma oborům nenakloněné diváky naopak utvrzuje v jejich stereotypech. A pro pořádek: autor této recenze je vcelku zběhlý v recepci filmové formy, nicméně má hiphop o poznání raději než fotbal.

Dva nula (ČR, 2012, IMDb)
Režie: Pavel Abrahám, scénář: Tomáš Bojar, kamera: Jiří Chod, střih: Šimon Špidla, 108 min., distribuce: AČFK (premiéra v ČR 25. 10. 2012).

Dva nula (ČR, 2012, IMDb)
Režie: Pavel Abrahám, scénář: Tomáš Bojar, kamera: Jiří Chod, střih: Šimon Špidla, 108 min., distribuce: AČFK (premiéra v ČR 25. 10. 2012).

Přečteno 3028x

Článek vyšel v časopise Cinepur #84, listopad 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.9 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Dva nula

****  CINEPUR (2.9)

****  ČTENÁŘI (2.6)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #109

#109

únor 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Neon Demon / Gucciho třpytivé zvratky

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

Rodinné štěstí / Různé generace, stejné chyby

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce

Kubo a kouzelný meč / Mýtus o správné rodině

Zdaleka / Jaký otec, takový syn

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Jan Saska / S lahváčem na Oscary

Jihlava 2016 / Festival na cestě

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Pustina / Krajina deziluze

Číst mezi řádky Vadí – nevadí: Česká filmová cenzura v 60. letech

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina

Schmitke / Za devatero krušnými horami

Avengers: Age of Ultron / Šest nadpřirozených

Jupiter vychází / Planeta braku


RUBRIKY

anketa (21) / český film (61) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (115) / editorial (83) / fenomén (64) / festival (39) / fragment (18) / glosa (207) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (667) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (529) / objev (3) / pojem (36) / portrét (1) / profil (90) / reflexe (24) / report (85) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (29) / téma (809) / televize (74) / tisková zpráva (1) / událost týdne (168) / video (2) / videoart (16) / videohra (47) / web (35) / zoom (146)

Cinepur #84 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #84, listopad 2012

Z obsahu tištěného čísla:

MFDF Jihlava 2012 / Intimita a reality show v české krajině (Jan Kolář, report)

Michal Kindernay (Kamila Boháčková, český talent)

Jihlavské Industry (Přemysl Martinek, report)

Drive (Jana Bébarová, dvd)

Expendables: Postradatelní 2 / Možná přijde i Chuck Norris (Jiří Flígl, kritika)

The Sociological Cinema (Matěj Nytra, web)

+ více...