Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Film a opera / Úvod k tématu

téma / Jan Kolář / 10. 9. 2012

Opera a film mohou vyhlížet jako absolutní antagonisté. Zatímco operní produkce se odehrávají ve velkolepých dokonale osvětlených sálech (aby se v nich mohli navzájem pozorovat lidé ve slavnostních róbách, jež je zaplňují), jsou filmům vyhrazeny ztěmnělé prostory minimalisticky pojatých interiérů, v nichž žádné nadbytečné dekorace nemají rozptylovat samotu jejich návštěvníků. Opera nese punc „velkého umění“ a jednotlivá představení jsou považována za jedinečné a výjimečné události, film coby mechanicky a libovolně recyklovatelný produkt přežívá v přízemních patrech pop-kultury. Nehledě na to, že milovníci oper a milovníci filmů sebou navzájem většinou nepokrytě pohrdají. Obě formy umění však pojí mnohem těsnější vazby, než by se na první pohled mohlo zdát. Průniky filmů a opery se pravidelně objevují v podstatě od počátků kinematografie. V určitých fázích těžil z operního prostředí film (například v dobách „němé“ kinematografie, kdy mělo renomé opery zvýšit reputaci filmu coby skutečného umění), v jiných opera z filmu. Od poloviny devadesátých let se díky inicitivě ředitele washingtonské a losangeleské opery Plácida Dominga (který byl sám hvězdou většiny operních filmů natočených v průběhu osmdesátých let) stalo pravidlem angažovat slavné filmaře k režírování oper (a přitáhnout tak na operní scény i diváky, kteří se opeře doposud vyhýbali). Vedle umělců jako Patrice Chéreau, Pascal Lepage a Franco Zeffirelli (či dříve Ingmar Bergman nebo Andrej Tarkovskij), kteří se rovnoměrně věnují jak operní, tak filmové režii, jsou dnes pod mnoha operními produkcemi podepsáni lidé jako Werner Herzog, Anthony Minghella, Baz Luhrman, William Friedkin, Ken Russell, Abbás Kiarostamí nebo Michael Haneke. Paralely mezi filmem a operou jsou však mnohem hlubší. Wagnerovský pojem Gesamtkunswerku má mimořádně blízko k ranně avantgardním teorií, jež o filmu referovaly jako o „7. umění“, jež v sobě syntetizuje všechny ostatní tradiční umělecké formy a posouvá je na kvalitativně vyšší úroveň; vývoj opery (byť přirozeně mnohem delší než vývoj kinematografie) zase vykazuje jisté shody s dějinami filmu. Posun od italské opery seria s oddělenými áriemi, které dostávají přednost před zápletkou nesenou recitativy, ke Gluckově a Wagnerově koncepci hudebního dramatu, v němž mají melodie, pěvecké výstupy i libreto jako celek sloužit k odvyprávění příběhu, se podobá (včetně hodnotících přívlastků) periodizaci filmu na ranou kinematografii atrakcí a narativní film, jejž „tvorbu primitivů“ na konci první dekády 20. století nahradil. Především však opera a film plní obdobnou roli mediátorů těch nejvelkolepějších audiovizuálních spektáklů své doby. Texty na následujících stránkách se pokoušejí na konkrétních příkladech některé z těchto vazeb, paralel i rozporů ilustrovat. Článek Kamily Dohnalové se věnuje stále populárnější praxi přenosů operních představení do kinosálů. Idea, s níž přišlo před šesti lety vedení newyorké Metropolitní opery (a na niž v současnosti navazují i další operní scény), rozkrývá nejen současné produkční pozadí operních inscenací a způsob jejich marketingu, ale poskytuje i důležité informace o dnešním postavení filmových projekcí a tradičních kinosálů, které v době čelí konkurenci ze strany stále širší nabídky digitálně šířených programů konzumovatelných v soukromí a hledají novou alternativní náplň. Jan Švábenický se ve svém příspěvku vrací do minulosti a ukazuje, že opery mnohdy ovlivňovaly i produkční mechanismy filmového průmyslu a na příkladu italských cine-oper z 50. let – doplněném exkluzivním rozhovorem s jedním z jejich čelných autorů Mariem Lanfranchim – dokumentuje, jakou roli sehrály operní filmy při konstituci populárních žánrů italského filmu (včetně spaghetti westernu a gialla). Závěrečné dva příspěvky pak neanalyzují, ale vzbuzují otázky: co o vztahu mezi filmem a operou vypovídá to, odstoupí-li tak „operně“ rozmáchlý režisér jako Lars von Trier od „práce svého života“ a vzdá se režie Prstenu Nibelungů ve Wagnerem navrženém Festspielhausu v Bayreuthu? Valkýro raď!

Tento článek není k dispozici online. Můžete si jej přečíst v tištěném čísle Cinepuru.

Cinepur #82

Článek vyšel v časopise Cinepur #82, červenec 2012.

V tomto čísle mimo jiné najdete... Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem (Jakub Felcman, rozhovor) • O záchranu české animace (Michal Procházka, kauza) • Prometheus / Vetřelčí troll-projekt (Jiří Flígl, kritika) • Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků (Kamila Boháčková, český talent) • Treme / All That Jazz (Jana Jedličková, televize) • Různé typy tmy / Poznámky k Trierovu Testamentu (Jan Kolář, téma) • a další.

Obsah čísla / Koupit

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #121

#121

únor 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Úvod k tématu 119: FAMU

Úvod k tématu 118: Neonoir

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino

Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer

Úvod k tématu 112: České filmové obrození?

Úvod k tématu 110: Okraje kinematografie


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (24) / český film (79) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (95) / fenomén (71) / festival (79) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (115) / komiks (10) / kritika (777) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (704) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (103) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (42) / téma (879) / televize (97) / tisková zpráva (1) / událost týdne (228) / video (2) / videoart (16) / videohra (59) / web (42) / zoom (154)