Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Neviditelná proměna / Kdo si všímá digitalizace?

Neviditelná proměna / Kdo si všímá digitalizace?

téma: Digitalizace / Dennis Vetter / 22. 9. 2012

Digitalizace filmu zní nezasvěceným uším jako suchý, technický termín. Ale i pro zkušené diváky je to pojem s nejasnými konturami, který si spíš než s filmem spojují s jeho skrytým průmyslovým pozadím. Digitalizace popisuje abstraktní proces, který pozornosti návštěvníků kin v podstatě uniká a přitom potají hluboce proměňuje některé z klíčových parametrů našich současných a nepochybně i budoucích kinematografických zážitků. Jaké pohyblivé obrazy budeme v budoucnosti sledovat, kde, jak a proč? A především – budeme si této změny vědomi?

Smrt filmu, smrt kina

Jako cinefil, tak trochu i filmový vědec, kritik, kurátor a – což je v tomto případě obzvlášť důležité – promítač musím digitalizaci nevyhnutelně spojovat se samotnou podstatou filmu. Jak bych také mohl jinak po tolika hodinách strávených ve tmě kinosálů a v blízkosti uhrančivě vrčících projektorů. S nynějším zánikem pětatřicítek je ideální doba na to nechat se ovládat záchvaty nostalgie, které – jakkoli nemusí být racionální – jsou zcela případné: ať už digitalizace přinese cokoliv, znamená především jedno velké loučení. Je to nevratný proces – na místo fotografií nastoupí čísla, harddisky, streamy; filmy se z fyzických a viditelných pásů posetých obrazy mění v sady abstraktních reprezentací.

Média a obecně služby spojené s digitálním filmem (nejvýrazněji to platí o současném DCI standardu promítání) definitivně zahladily snad trochu fetišistickou, ale rozhodně hluboce pociťovanou vazbu diváků k tomu, co mohlo být v minulosti považováno za „originální“ dílo, vazbu k původnímu zdroji, k filmaři. Samozřejmě že nekonečná možnost zmnožování filmových snímků není nic nového a každému z nás se doma válejí tucty reprodukcí našich oblíbených filmů nejméně od nástupu videokazet, avšak s postupující digitalizací byla aura omezených kopií a originálů konečně odstraněna i z posledních míst, kde se s ní ještě bylo možné setkat v nedotčené podobě – z kin. Především ta malá a stará z nich, s komplikovanou historií a idiosynkratickým programem, kolem sebe šířila sakrální atmosféru, jež si příliš nezadala s vůní dusného vzduchu starých kaplí.

Film v digitálním věku už ale nepotřebuje svatyně. K uchování DCP kopie vám stačí 80 GB volného místa na počítači a není pochyb o tom, že je jen otázkou času, kdy bude k dispozici ať už pirátský či volně šiřitelný software k tomu, abyste si ji i sami přehráli. Koneckonců od té doby, co se zrychlilo internetové připojení a rozšířilo užívání Blu-ray disků, jsou všude k dispozici HD data o mnohem menší velikosti a kdokoli si je může ať už legální či nelegální cestou snadno opatřit. Drasticky se zvětšily rozměry obrazovek a v domácnostech se běžně vyskytují i kvalitní projektory. Dnes jsou v každém koutě světa dostupné i ty nejraritnější snímky, jež pomalu zaplňují stále rostoucí kapacitu harddisků. Pro současnou YouTube generaci už tak návštěva kina úplně ztratila objevitelské kouzlo a úplně se setřel rozdíl mezi veřejnou projekcí a sledováním filmu z gauče obýváku – a nezdá se, že by to její příslušníky nějak trápilo.

Může to trápit ty starší z nás – primitivní, ale v jistém smyslu posvátná fotografie, statický obraz, který jen prostým opakovaným sekvenčním promítáním vytvářel ve zvláštním mechanickém rytmu nové časové dimenze, pohyby, příběhy a emoce, je pryč. Jeho ztráta jako by nás zbavovala kouzla, které jsme zakoušeli od okamžiku, kdy jsme jako děti objevili, že nehybná rozfázovaná kresba na stránkách skicáku se může jejich rychlým otáčením dát do pohybu. Generace, které nastoupí po nás, přijdou o základní iniciační zážitek s magií filmu, s rozpohybovaným sledem obrazů. Není tedy nijak nadnesené tvrdit, že pro každého milovníka filmu znamená digitalizace malou smrt „skutečného“ filmu, zánik standardů, které toto médium definovaly od jeho počátků.

Zánik dramaturgie?

Uznávám, zní to trochu melodramaticky. Ale jsou to úvahy, které jdou nad rámec běžného účetnického uvažování a film – je to přece jenom pořád ještě umění – by meze ekonomického kalkulu měl být vždycky schopen překračovat. Ztráta kinematografické nevinnosti je ostatně nejspíš jediný romantický aspekt toho, co ambicióznější provozovatelé kin zakouší při tom, když se zbavují svých starých strojů a starých promítačů. A jak dobře vím sám ze své každodenní zkušenosti i ze slov svých kolegů zabývajících se distribucí uměleckých filmů, není to aspekt nejpodstatnější.

Digitalizace totiž skrytě i zcela otevřeně proměňuje samotné jádro práce artkin. V době, kdy počty návštěvníků kin neustále klesají, dokážou do sálů přitáhnout větší obecenstvo, které by kinařům pomohlo zaplatit běžné provozní náklady, už jen velké artové tituly – a ty už teď nejsou v 35mm kopiích k dispozici. Teď už není řeč o nostalgickém lamentování nad povahou filmu, ale o existenčních problémech – i majitelé kin se zkrátka musí nějak uživit. Pro ně je přechod k digitalizovanému filmu nevyhnutelný, a to i přesto, že je spojený s obrovskými náklady na novou projekční techniku. S nimi (a s nepříjemnými vyhlídkami na nutnost dalších investic do budoucích technických inovací) digitalizace hrozí, že provoz kin v příštích letech budou mnohem více než doposud ovlivňovat trh a technické parametry, dramaturgie bude muset ustoupit.

Aby přežili, musí majitelé nezávislých kin převzít systém, který byl vyvinut pro multiplexy. A k tomu museli vynaložit náklady, které jsou zcela mimo rámec jejich možností. Kinaři, kteří si nemohli dovolit zaplatit oněch potřebných 80 nebo 100 tisíc dolarů (a nebo takový krok odmítli učinit), budou muset v budoucnu své sály s největší pravděpodobností uzavřít.

Označení „kinař“ zní mimochodem taky podezřele provozně – tak trochu jako „údržbář kina“. Přitom se za ním skrývá jeden z klíčových problémů současných změn. Obvykle se tímto termínem označují lidé, kteří svou profesní kariéru a často i většinu svého volného času věnovali snaze uvést důležité filmy publiku, které si je zaslouží. Mnoho z nich investovalo svou tvůrčí energii po desítky let do toho, aby se film neomezoval jen na jednotlivá představení. Pořádali přednášky, setkání s tvůrci, organizovali filmové kluby. Někteří z nich dokonce vytvářeli své publikum, skrze své znalosti, kritický výběr a ustavičný dialog formovali své diváky. Majitelé malých artkin obvykle znají své návštěvníky i jejich vkus; ti naopak důvěřují programovým volbám svých oblíbených kinosálů a vracejí se do nich. Možná by tak bylo adekvátnější považovat kinaře za kurátory.

S výše zmíněnými změnami nabízí postupující digitalizace těmto kurátorům nové možnosti. Ale je to danajský dar. Zatímco v minulosti měla malá kina minimum šancí, když se pokoušela v premiéře uvést velké blockbustery, a musela na jejich kopie dlouho čekat, nyní je mohou promítat mnohem snadněji. Scottův Prometheus se například promítal v tentýž okamžik po celém Německu. Menší kina jej uváděla opakovaně i přesto, že jej simultánně několik týdnů hrály multiplexy. Pro méně úspěšná menší kina je tak mnohem snazší lákat diváky na mainstreamové hity než se pouštět do složitého hledání a objevování malých zapadlých distribučních perel.

Rozmanitost filmové produkce je dnes větší než kdykoliv předtím, ale artové snímky jsou stále více odkázány na festivalový okruh a k běžným divákům se v podstatě nemají šanci dostat. Jak upozornil David Bordwell ve svém rozsáhlém rozboru Pandořina digitální skříňka,[1] ekonomický tlak, který digitalizace na kina vytváří, tento problém ještě zesiluje. Na západě pomáhaly kinům náklady spojené s přechodem na digitální promítání uhradit velké distribuční společnosti napojené na hollywoodská studia. Kina jim tuto investici splácejí prostřednictvím takzvaného Virtual Print Fee (VPF), poplatku, který kina těmto společnostem platí za každý titul, jejž si od nich zapůjčí. Pokud se však provozovatelé těchto kin rozhodnou uvést nezávislý film některého z menších distributorů, musí právě on uhradit VPF společnosti, která do příslušného kina investovala. Kvůli této absurditě je tak trh s filmy ještě pokřivenější, než byl před nedávnem.

Diváci a profesionálové ve věku digitalizace

Digitalizace tedy rozhodně představuje mezník – dost možná i bod zlomu – pro kina, jejich kurátory a filmový průmysl obecně. To vše je ovšem něco, co se odehrává v pozadí, za kulisami. Jak se tento proces dotýká samotných diváků? Koneckonců budou to oni, kteří budou čelit změněné nabídce filmů, redukci jejich rozmanitosti, bohatosti výrazu a omezenému spektru svých vlastních filmových zážitků. Trápí je to? Inu, jak všichni dobře víme, většině z nich je to úplně jedno. Dokud je projekce dostatečně ostrá, plynulá a hlasitá, jsou všichni spokojeni. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.

Digitalizace totiž mimo jiné znamená i další automatizaci. To, co lze snadno ovládat, nevyžaduje pozornost; snadno dostupný standard se prostě bere jako něco samozřejmého. Počet profesionálních promítačů se v krátké době pravděpodobně radikálně sníží. Přitom už dnes není v kinech úplně běžné, že v nich lidé obsluhující projektory pravidelně kontrolují zvuk a starají se o kvalitní zaostření. Pro mě, jako jednoho z těch, kdo za filmovou promítačkou často stojí, to přitom není v první řadě otázka kvality projekce, ale projev respektu. Uznávat filmy jako umělecká díla, uznávat jej i jako zdroj nezměrné zábavy a potěšení, kterou přinášejí, znamená minimálně to, že je budeme správně hrát. Nehledě na to, že tím respektujeme i jejich materiální hodnotu a nesmyslně vysokou sumu peněz a úsilí, bez kterých by nemohly vzniknout. Ztráta tohoto smyslu pro hodnotu filmu je jeden z nejnebezpečnějších symptomů jejich snadné on-line dostupnosti, symptomu, který se s postupujícími změnami, jež digitalizace odstartovala, bude ještě prohlubovat – dost možná nejen mezi konzumenty filmů, ale i jejich tvůrci, distributory a provozovateli kin.

Ale zpátky k divákům. Pokud jde o současnou kvalitu dnešních 4K projekcí, nemají si zatím nač stěžovat. Ostatně běžným návštěvníkům kin je honba integrátorů po stále vyšším rozlišení celkem ukradená, většinou je zajímá jen to, jestli je plátno dostatečně velké. Z těch pár vášnivých cinefilů je většina – a statistiky to potvrzují – příliš stará na to, aby vůbec chápali rozdíl mezi DCP a DVD. Když se s nimi dám do řeči a vysvětlování, obvykle na jejich tvářích vyloudím velmi fascinovaný a velmi zmatený výraz. Když skončím a dostanou se ke slovu oni, začnou prostě mluvit o tom, co pro ně film znamená. Nikdy si takovou debatu na téma digitalizace neodpustím, ale diváci k němu obvykle nemají co říct – a pokud ano, reagují jen tehdy, ptám-li se hodně provokativně.

Někdy zkrátka reakce publika nastavují filmovým profesionálům – bez ohledu na to, v jaké pozici se v labyrintu filmového průmyslu pohybují – kruté zrcadlo. Zatímco všichni z nich jasně vidí, jakými změnami jejich obor prochází, a snaží se v co největší míře promyslet důsledky, jaké na filmovou kulturu budou mít, publiku, jež většině z nich leží na srdci, tohle všechno uniká. Předchozí odstavce – aniž by se chtěly kohokoliv dotknout – zmiňovaly především negativní aspekty změn, které digitalizace přináší. Ale i všechna ta negativa jsou přesto k něčemu dobrá. Tříbí mysl.

My všichni, kdo dnes pracujeme s filmem, jsme si díky digitalizaci a výzvě, kterou představuje, museli uvědomit řadu věcí. Víme teď, že naše práce může být pro ty, komu je určena, skryta za takřka neproniknutelnou bariérou. Víme, že zájem filmových diváků o film jen málokdy přesáhne hranice promítacího plátna a technické aspekty kinematografie jsou jim lhostejné. Uvědomili jsme si, že film není a nikdy nebude jen forma umění, ale že bude v budoucnu stále více svázaný se svou rolí průmyslového produktu.

Ale také jsme si uvědomili – a to bych chtěl zdůraznit –, že „magie“ filmu nezávisí na médiu, které jej uchovává. A především: všechny ty pochybnosti a debaty nám ukázaly, že nám na filmu pořád ještě záleží. Uvidíme tedy, co z toho vzejde.

Z anglického originálu psaného pro Cinepur přeložil Jan Kolář

Prometheus (USA, 2012, IMDb)
režie: Ridley Scott, scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof, kamera: Dariusz Wolski, hudba: Marc Streitenfeld, střih: Pietro Scalia, hrají: Noomi Rapace, Michael Fassbender, Charlize Theron, Idris Elba, Guy Pearce, Logan Marshall-Green, Sean Harris, Rafe Spall ad., 124 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 7. 6. 2012).

Prometheus (USA, 2012, IMDb)
režie: Ridley Scott, scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof, kamera: Dariusz Wolski, hudba: Marc Streitenfeld, střih: Pietro Scalia, hrají: Noomi Rapace, Michael Fassbender, Charlize Theron, Idris Elba, Guy Pearce, Logan Marshall-Green, Sean Harris, Rafe Spall ad., 124 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 7. 6. 2012).

Přečteno 3690x

Článek vyšel v časopise Cinepur #83, září 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.8 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu 112: České filmové obrození?

Úvod k tématu 110: Okraje kinematografie

Úvod: Film a hudba

Cool televize / Generace X a Y v kontextu proměn televizního vysílání

Vykročit mimo střední proud / Metody alternativní distribuce dokumentárních filmů

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Jak chutná pendrek s mexickou omáčkou / Co říká nativní reklama o Netflixu a HBO

Jak prodat film? Anketa s filmovými distributory a producenty


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (607) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (84) / tisková zpráva (1) / událost týdne (191) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #83 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #83, září 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Abraham Lincoln: Lovec upírů / Smítko prachu jako spektakulární podívaná (Petr Hamšík, kritika)

Neviditelná proměna / Kdo si všímá digitalizace? (Dennis Vetter, téma)

Karlovy Vary 2012 / Spoléhání na reputaci (Michal Procházka, report)

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků (Kamila Boháčková, český talent)

Bourneův odkaz / Superhrdina, který si letí pro prášky (Táňa Zabloudilová, kritika)

Boj o přežití ve věku digitalizace / Jednosálová kina a budoucnost kinodistribuce (Ondřej Šír, téma)

+ více...