Bude budoucnost českého animovaného filmu růžová nebo černá?
Na konci května byla z iniciativy tvůrců a producentů českého animovaného filmu založena Asociace animovaného filmu. Pro Cinepur zdůvodňuje ideu stojící za Asociací její tajemník Michal Procházka, o pohled zvnějšku jsme požádali Lukáše Gregora, pedagoga a vedoucího Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Text otevřeného dopisu, kterým Asociace svůj vznik oznámila veřejnosti, je k dispozici na webu.
Michal Procházka / O záchranu české animace
Snad vstupujeme do třetí generace našich organizátorů, festivalových ředitelů, dramaturgů, aktivistů a vůbec nejrůznějších lidí činných v kultuře a samozřejmě v kinematografii. Po roce 1989 přišli nejdříve zakladatelé a průkopníci, kteří v euforické době postavili na nohy nové společnosti, rozvíjeli velkolepé plány či přivedli k novému životu předtím socialistické filmové festivaly. Po těchto vizionářích nastoupila generace těch, kteří se snažili na tom dále stavět: zajistit organizaci nových subjektů či případně konzervovat svou moc. Naučili se produkovat, napojili se na penězovod veřejné podpory či začali pevnou rukou vládnout zejména festivalům, úspěšnému to produktu české kultury přelomu devadesátých let a nového milénia – na dlouhé roky dopředu.
Nyní, v souvislosti s krizí veřejných financí určených na kulturu a se skutečností, že se řada festivalů, studií či produkčních společností ocitá v problémech, nastává možná další generační zlom. Chce se tomu alespoň věřit, možná nám nic jiného nezbývá. Příkladem je právě scéna animovaného filmu čelící znovu vážné krizi způsobené nejasnou budoucností televizní tvorby i nevyřešeným financováním Státního fondu. Bohužel to přichází zrovna v okamžiku, kdy se česká animace po letech přežívání sotva nadechla a slavila úspěchy v zahraničí s filmy Alois Nebel, Tramvaj Michaely Pavlátové či ve formě francouzské distribuce Fimfára – Do třetice všeho dobrého pod titulem Jardinier qui voulait etre roi. Vždyť se svým způsobem stala po krátkém období iluzí a megalomanských plánů jednou z obětí transformované kinematografie. Pokus o privatizaci Krátkého filmu do akciové společnosti chrlící nadále české večerníčky a seriály do celého světa skončil bankrotem. Namísto něho vznikla menší rodinná studia, případně postprodukční společnosti pracující na servisu pro velké, zahraniční či jánevímjaké filmy a reklamy. Systém nové podpory kinematografie přitom nezohledňoval specifika ani náročnost produkce animovaných filmů či vůbec tvorby pro děti, která přináší peníze z distribuce déle a pomaleji. Takže když se podařilo natočit nějaký celovečerní titul, šlo často o omnibus složený z několika povídek, na něž se spojilo dohromady několik autorů. Vyvíjet pořádný film bez odpovídajícího zázemí, rozpočtů a zahraničních partnerů, aniž byste jej dávali dohromady na koleně a v průběhu mnoha let, nebylo jednoduché. V animaci potkáte řadu lidí, kteří jsou nakonec s to natáčet ve vší skromnosti i doma v kuchyni na stole. Ale to není rozhodně řešením pro návrat naší animace na evropskou scénu, kde byla kdysi obdivována.
Nepočítáme-li reklamy, nová studia mohla žít především z práce na večerníčcích. Jenže jejich produkce šla stále dolů, podmínky se zhoršovaly, rozpočty odrbávaly. Do dramaturgie chodily až skoro neuvěřitelné náměty. Přitom každý, byť třináctidílný večerníček se stával pro televizi neúměrně drahý, protože jej už ani nešlo nikam prodat. Často jej dokonce nešlo ani reprízovat na obrazovkách ČT kvůli jeho kvalitě. Je tedy logické, že nový ředitel ČT Petr Dvořák zastavil další produkci večerníčků v takové podobě, a můžeme být jenom zvědaví, co vymyslí s plánovaným dětským kanálem ČT3. Každopádně pro současné animátory nadchází doba nejistoty. Nevědí, co s nimi bude, jestli budou mít ještě práci, jak se situace vyvine.
Česká republika zažila od devadesátých let velký rozvoj filmových festivalů, které na sebe braly řadu rolí – od propagace tvorby, náhrady artové distribuce až k vytváření platforem, které měly soustředit lidi z oboru. V animovaném filmu došlo rovnou k tomu, že jeden animovaný festival přerostl své přirozené proporce a začal zabírat území do všech stran. Chtěl nejenom vozit ze zahraničí vzácné hosty a promítat filmy, ale brzy i produkovat vlastní věci. Věnovat se filmovému vzdělávání, zakládat instituty animace, dělat salesagenting, mluvit za animátory a budovat nejrůznější vzdušné zámky či muzea animace. Řada z věcí zůstala jen ve stadiu jakéhosi pokusu o zábor území, kde by mělo jednou něco vyrůst. Jiné se jistě dařily. Nicméně lidem v animaci věnoval Anifest i jeden neblahý dárek – rozdělení festivalu na AniFest a Anifilm. Jeden se dnes koná v Teplicích, ten druhý v Třeboni. Plete to nejenom zahraniční animátory, ale často i lidi z domácí scény. Snad proto oba dostávají peníze od ministerských komisí a Státních fondů.
Letos jsme s Alicí Tabery připravovali pro ten jeden, AniFest, industry sekci Visegrád Exchange Fórum, kterou navštívila řada producentů a profesionálů ze zahraničí (od Kanady až po Francii, Polsko, Chorvatsko). Ve dvou, v těžkých produkčních podmínkách – neměli jsme ani pořádně auta na odvoz zahraničních hostů z letiště na festival. V jednu chvíli jsme moderovali pořady věnované koprodukcím, vedli pitching námětů animovaných filmů a zároveň odbíhali řešit ubytování. A najednou přišli producenti s nabídkou pomoci, začali pro nás nezištně dělat řidiče, pomohli zaplatit festivalovou industry party atd. Posléze, po skončení festivalu, po našem odchodu z něj, jsme si s nimi společně sedli a řekli si, že bychom se neměli vzdávat tohoto okamžiku, který svedl dohromady lidi zcela protichůdné a odlišné – představitele studií, mainstreamových i artových produkcí, animátory. A tak jsme založili Asociaci animovaného filmu sdružující producenty a nezávislé profesionály reprezentující samotnou výrobu animovaných filmů. Pokusili jsme se vytvořit celek, který by se najednou pospolu pokusil začít řešit problémy naší animace. Zatlačit na veřejnoprávní televizi či vybudovat spolu s Poláky, Slováky, Maďary novou středoevropskou koprodukční a televizní platformu animace Visegrád Animation Fórum, kam by jezdili objevovat naše produkční možnosti zahraniční kolegové. Přes několik zmiňovaných úspěchů není situace dobrá, byť zdaleka ne beznadějná. Pokud se nepodaří oživit televizní produkci, zbortí se odzdola jako domeček z karet. A už nebude kde u nás natáčet ani ty celovečerní či umělecké tituly. A už opravdu vážně by hrozilo přerušení kontinuity české tvorby. Snad taková asociační iniciativa je příkladem nového způsobu řešení boje naší kultury o přežití v rámci postsocialistického světa – lidé někdy mohou dosáhnout více, pokud se spojí dohromady, než když spolu soutěží (jako zmíněné festivaly). Alespoň se o to chceme pokusit.
Lukáš Gregor / Je čas zahodit skepsi
Jen co dohasla světla v teplických kinosálech, do poštovních schránek přistál otevřený dopis nově vzniklé Asociace animovaného filmu. Její tajemník Michal Procházka s naléhavostí představil základní důvody zrodu a o poslání asociace se rozepsal (s ještě větší osudovostí) v příspěvku pro aktuální Cinepur. Byť Procházku znají mnozí jako milce asijské hrané tvorby, spoluprací s AniFestem si otevřel dveře do světa animovaných filmů. Přečteme-li si otevřený dopis a aktuální článek, popřípadě si sedneme s Michalem Procházkou na kafe, zjistíme, že na rozpohybované kresby nenahlíží pouze s fascinací obyčejného diváka. Základem jeho aktivit se stala problematika produkce a distribuce animovaných filmů.
Obojí zůstává pro tuzemské publikum skryto. Do procesu tvorby animovaných snímků nelze příliš proniknout, pakliže nenavštěvujeme odborné workshopy a přednášky. A s hotovou produkcí se pro změnu nepotkáme, jelikož ji všechny distribuční kanály v Česku úspěšně přehlížejí. Není se tedy čemu divit, že se z Procházky stává hlásná trouba (bez pejorativního významu těchto slov) upozorňující na neudržitelnost dlouhodobého stavu.
Rodič–laik krizi vypozoruje díky ostudné kvalitě večerníčků posledních let. A nechá-li puštěnou televizi s pořady pro děti, narazit na český animovaný film, který by alespoň z mála reflektoval světové trendy, pro něj představuje nesplnitelnou misi.
Fakt, že zrod asociace vychází z reálných problémů, potvrzuje vztah nejen k současným tvůrcům, ale také k minulosti. Kdekdo bude s hrdostí povídat o bohaté a slavné tradici československé tvorby, málokdo se však k ní dostane. Odmyslíme-li nyní večerníčkovskou produkci, ta nejznámější jména (Trnka, Týrlová, Zeman, Pojar...) nenacházejí v distribuci prakticky žádné odezvy. Spočítat DVD s jejich filmy nám vezme čas takřka srovnatelný s přepnutím jednoho televizního kanálu na druhý.
Oceňuji mnohadílný cyklus Mistři českého animovaného filmu, jde de facto o jediný způsob, jak se široká veřejnost mohla ke starší produkci dostat. Pokud však existuje potřeba se k tomu kterému dílu vrátit, online archiv televize nám to kvůli autorským právům nepovolí a cyklus se – pravděpodobně ze stejných důvodů – nedočkal ani vydání na DVD nosičích.
Do značné míry pokrytecký vztah k bohaté minulosti dokresluje minimum (a i to je vlastně silné slovo) původní literatury a studií. Jediným smysluplným zdrojem, jenž se na knižních pultech objevil, zůstává sborník textů z časopisu Film a doba, který pod názvem Animace a doba vyšel s příchodem nového tisíciletí.
Asociace animovaných filmů se ale přednostně zaměřuje na řešení potíží současné produkce – a s ní mi rovnice nevychází o mnoho veseleji. Z pohledu teoretika a historika dohledávám pouze záchvěvy odborné reflexe (Cinepur a online magazín 25fps.cz), překročím-li hranice, naději ve mně probouzí aktivity Ivany Laučíkové a „jejího“ periodika Homo Felix. Prezentovat současné tvůrce můžeme výhradně jen na festivalech a přehlídkách, což na jedné straně nenaznačuje absolutní kremaci produkce v Česku, na straně druhé jde o začarovaný kruh. Na takové akce dorazí úzká skupina lidí, producent a ani tvůrce si za svoji účast mnoho chleba nenakoupí a valná většina našinců se o filmech nedozví – a bude tak i nadále žít s předsudky, že animace je jen pro děti. A proto činnost festivalů a přehlídek musí mít nutně nálepku záslužná, protože by jinak vlastně vůbec nikdo nové filmy ani neviděl. Což jen posiluje hořkou chuť celého problému. A aby náhodou nebylo příliš veselo, lze se kriticky opřít do rozepře organizátorů festivalů AniFest a Anifilm, kteří, byť s obdobnými vizemi, nedokáží pomyslně táhnout za jeden provaz a zbytečně tak české animaci zkracují žebřík, po němž by mohla vystoupat a usnadnit si cestu přes hraniční zeď.
Jako řešení se nabízí, aby Česká televize pochopila, že jako jediná má opravdu reálné prostředky na vytažení trnu z paty. Zatímco kinodistributorům musí výhody předfilmů vysvětlit Asociace animovaného filmu (a já pevně doufám, že se jí to podaří), ČT by měla krátkometrážní animovanou tvorbu prezentovat s naprostou samozřejmostí již léta. Ale můžeme se divit vyschlému rybníku podpory, když ani čeští studenti nebo absolventi nenacházejí u veřejnoprávního kolosu otevřenou náruč a místo toho se „musíme“ neustále dívat na Zelenkovo komično s Jiřinou Bohdalovou nebo nekonečné tirády Miroslava Donutila? (Mimochodem, porovnejme si situaci u kanálu Arte.)
Jak Michal Procházka uvádí, bolestivá místa se nacházejí právě v síti vztahů mezi distribucí, státem, festivaly a producenty/tvůrci. Odvoláváme se neustále na naši tradici, aniž bychom si všímali, že mezi námi žijí lidé s osobitou výtvarností i potřebou něco říct. Do kin se dostanou buďto povídkové útvary (buďme rádi za Fimfára) nebo kvalitativně pokřivená dílka typu Kozího příběhu. Televizní formáty a krátkometrážní tvorba však zůstávají v tichosti bez zájmu v šuplících, nebo ani nevzniknou, protože – což ostatně i Procházka zdůrazňuje – samotný proces vzniku animovaného filmu je nejen nákladný, ale především velmi pomalý a náročný.
Vítám proto zrod Asociace animovaného filmu, dokonce se rád vzdávám skepse a věřím, že postupem času na sebe nabalí nejen lidi, ale také konkrétní výsledky. A nejde o velikost/malost naší republiky, nýbrž o to, že když se síly netříští, ale spojují, mohou v praxi výsledky popírat i matematiku. Z principu společných vkladů a snahy totiž klidně z 1+1 vyjde třeba 8...