Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zdá se, že letní velkorozpočtové trháky jdou buď cestou recyklace v dlouhých sériích pokračování, nebo vytváření podivných žánrových „mash-upů“, v nichž se střetává na první pohled nemísitelné. Hollywoodská filmová továrna na sny při své bitvě o diváka, který stále raději utíká do fikčních světů dokonale propracovaných počítačových her či televizních seriálů, musí inovovat základní příběhy a styly, tu se obohatit o poetiku nezávislého filmu, tam zas vstřebat geekovský pohled na svět či se inspirovat populárním brakem.

Název nového snímku rusko-kazašského režiséra Timura Bekmambetova Abraham Lincoln: Lovec upírů je natolik stupidní, že od něj nelze očekávat nic jiného než nápor patosu a béčkovosti. Stejnojmenná kniha Setha Grahame-Smithe, který k filmové adaptaci napsal i scénář, se řadí do proudu literárních „reimaginací“ klasických děl či životů historických postav, v nichž se například z Anny Kareniny stává android (krásný název knihy Bena A. Winterse Android Karenina) a do Pýchy a předsudku vstupují zombies (Smithova Pýcha a předsudek a zombies). Minulý rok se ve filmové oblasti na podobném principu zakládali fatálně neúspěšní Kovbojové a vetřelci, kteří nedokázali využít na první pohled lákavě úchylný žánrový crossover, a letos se stejnou cestou vydal finský Iron Sky, kde se geekovsky atraktivní premisa „nacisté utekli na Měsíc, odkud chystají steampunkovou invazi“ také rozpadla v navzájem nesoudržné scény.

Abraham Lincoln: Lovec upírů je především až zábavně nesoudným filmem, ať už ve svém patosu, který (zdánlivě?) předpokládá vlastenecké zaujetí, ve vršení klišé (např. motivace hlavní postavy je určena pomstou za vysátí její matky), či v přesyceném vizuálním stylu.

Kombinace životopisného dramatu a upírské vyvražďovačky pracuje s jednoduchou premisou – pan prezident se od útlé dospělosti oháněl stříbrnou sekyrkou a díky svému učiteli Henrymu se naučil, jak zabíjet svoloč tehdejší Ameriky, krvelačné upíry. Vysávání krve je snadné pochopit jako metaforu otrokářství, tím spíš, že snímek také posouvá střet Severu proti Jihu do roviny boje s temným upírským zlem, které usiluje o ovládnutí celých Spojených států. Metafory však mají podobu klasických klišé brakových snímků. Nechybí montáž zasvěcení do „oboru“ či nepřekvapivé zvraty týkající se Henryho a jeho minulosti. Příběh sleduje Abrahama Lincolna od útlého dětství, přes nástup dospělosti, až po zralý věk v oválné pracovně Bílého domu, přičemž životopisnou linku proplétá s divácky atraktivním lovením upírů. Bekmambetov tuto rovinu objímá dryáčnicky přepáleným vizuálem, jenž jako by byl koncentrátem nadužívání počítačových efektů, evokujícím bombastická intra videoher.

Dlouhé jízdy a průlety celou scénou v kombinaci s její naprostou nereálností odhalují touhu zcela diváka pohltit filmovou atrakcí. Podobně jako v počátcích kinematografie měl sledující žasnout nad kombinací nové technologie a dech beroucích záběrů kupříkladu z čela jedoucí lokomotivy, tentokrát jsme též spoutáváni technologií, nikoli záměrně retardovaným příběhem. Dynamická honička mezi Abem a upírem Bartsem, kdy se dvojice pohybuje po zádech koní zběsile prchajícího stáda, budí úžas především díky užití (staro)nové technologické vějičky – zobrazení ve třech rozměrech. Bekmambetov se sice snaží vytvářet spektakulární scény, jež by nás vtáhly přímo do středu děje, přesto se ve filmu nebezpečně dere do popředí „životopisná rovina“, která zejména v dialozích působí zcela lobotomicky. Možná proto v záběrech neustále poletuje digitální prach, a když nás rozhovor nudí, můžeme sledovat, kam si prachové zrnko sedne.

Přesto se Bekmambetovi daří udržet snímek v mezích alespoň občasné zábavnosti – díky troufalé snaze o patos a absurdním výjevům můžeme snímek číst jako podivnou komedii, ale rozhodně ne jako životopisné hororové drama. Zdůrazněná vizualita snímku tak najednou působí jako „ozvláštnění“ původního příběhu, stejně absurdní jako obohacení státníkova životopisu o bitky s lačnými krvesaji. Bekmambetovův film-atrakce však nemůže fungovat mimo velké plátno kinosálu a výhody 3D projekce, na televizní obrazovce by implodoval v idiociích jednotlivých scén.

Abraham Lincoln: Lovec upírů je sice v úhrnu nepovedený brak, ale v určitých chvílích má rozhodně potenciál „guilty pleasure“, které v ohromujících kamerových jízdách ohledává slepou uličku pro Hollywood i pro Timura Bekmambetova.