Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Konstantou posledních filmů Stevena Soderbergha se stala jistá dávka podvratnosti, která obvykle odpírala očekávatelná divácká potěšení. Špionážní Zkrat nenabízel viscerální vzrušení z rychle sestříhané akce, ale fyzické schopnosti Giny Carano nechal vyniknout v rozvážně snímaných celcích, v katastrofické Nákaze musel hvězdný herecký ansámbl ustoupit novému smrtícímu viru, jehož vlastnosti opanovaly i formu a styl snímku, a Dívkou na přání byla pornoherečka Sasha Grey, která své svršky ve filmu odkládala jen sporadicky a účastnila se místo toho rozpravy nad všudypřítomnou odosobnělostí v ekonomicky destabilizované Americe. Soderberghův nejnovější film, který je v českých kinech uváděn pod přímočarým názvem Bez kalhot, je sondou do života striptérů a v kontextu výše uvedených snímků se lehce vymyká tím, že svému cílovému publiku alespoň z části dává to, po čem již předem touží.

Jak ostatně dokumentují některá YouTube videa zaznamenávající dění v kinosálech při promítání tohoto filmu, hlasité reakce divaček v průběhu jednotlivých striptýzových čísel silně evokují atmosféru nočních klubů pro ženy. Způsob, jakým jsou vystoupení Mika (bývalý skutečný striptér Channing Tatum) a jeho kolegů ukazována, totiž nijak zásadně nekomplikuje akt sledování – kamera většinu času zaujímá pozici publika a nechává vyniknout umění herců na pódiu. Lze namítnout, že Bez kalhot se v tomto ohledu příliš neliší od Zkratu, který také plně zaměstnává profesionála z oboru a choreografii jeho pohybů rámuje s důrazem na přehlednost. Zatímco v akčním filmu ale takový postup působí znejisťujícím dojmem vzhledem k převládajícím konvencím žánru, v případě hudebně-tanečních snímků jde spíše o potvrzení ustanovených norem.

Aspekt odhalování těla a jeho pozorování zde tedy problematizován není, alespoň ne přímo. Především v druhé půli filmu se však nachází řada drobných i výrazných motivů s temnějším podtónem, které vyzývají k přehodnocení pozitivních dojmů z úvodu. Tím zřejmě nejdůležitějším prvkem, rozvedeným na několika významových rovinách, je funkce společenských rolí: to, jak člověka definují a jaká omezení s sebou přinášejí. K demonstraci vnějškového původu těchto rolí filmu přirozeně slouží striptérské kostýmy, jejichž apel do určité míry spočívá v konotacích, které vyvolávají. Klíčová scéna, v níž Mike a jeho kolega Adam „zasahují“ coby falešní strážci pořádku na domácím večírku plném dívek, tak nepředstavuje pouze důležitý přelom ve vyprávění, ale zároveň zobrazuje opojný pocit nadvlády nezodpovědného člověka v policejní uniformě. Protože nesledujeme selhání opravdového policisty, ale obyčejného kluka v převleku, jsme tím více nuceni zvažovat vliv kostýmu na celou situaci.

Neschopnost vystoupit z vlastní role a přizpůsobit se odlišnému prostředí pak nejlépe vystihuje scéna, ve které Mike přichází do banky jednat o půjčce na svůj plánovaný byznys s originálním nábytkem. Poté, co jej vidíme vystrojeného v obleku s dioptrickými brýlemi na nose (které jinak zjevně nepotřebuje) a lehce roztřesenou bankovní poradkyni slyšíme zakoktávat se špatně potlačovaným vzrušením, začíná být jasné, že tohle není klasické úřední jednání, ale další variace na vystoupení z nightclubu. Pečlivě budovaná fasáda Mikova převleku se začíná definitivně rozpadat, když od ženy za přepážkou slyší zamítavý verdikt a v rozčilení ji osloví „kotě“, zatímco své poctivě vydělané štosy bankovek vrací zpět do tašky. Do hry se v tuto chvíli naplno dostává i socioekonomický kontext filmu, který striptéry líčí jako zvláštní druh „modrých límečků“, stojících ovšem mimo systém. Mikovo selhání při žádosti o úvěr nemá základ jen v jeho vnímání světa jako kostýmní show, ale minimálně stejnou měrou v nepřizpůsobivosti banky, která neví, jak si poradit s někým, kdo nevlastní běžný účet.

Překonávání společenských bariér a předsudků, jež si často sami vytváříme, charakterizuje i ústřední milostnou zápletku filmu. Postupné zbližování Mika s Adamovou sestrou Brooke, která se vůči chaotickému stylu života svého bratra vymezuje důslednou zodpovědností až opatrností, se vzhledem k přirozeně znějícím, dobře odposlouchaným dialogům dlouho maskuje za další nezávislé drama, aby pak nakonec vyšlo najevo, že struktura rodícího se vztahu tu v mnohém kopíruje prověřený model romantických komedií. Podobně jako v případě Nákazy, kde docházelo k organickému prolínání principů síťového narativu (založeného spíše na náhodě) a klasického, kauzálně orientovaného vyprávění, je i film Bez kalhot takřka bezešvou kombinací protikladných přístupů: uměleckého a hollywoodského, fikčního a dokumentárního. Snímek je patrně zatím Soderberghovým vrcholem co se týče vytváření takřka dokonalé nejednoznačnosti, která ovládá formu i styl filmu a prozrazuje neochotu jasně se postavit na kteroukoli stranu z představeného ideového spektra. Bez kalhot sice z řady důvodů svádí nazývat mužskou variantou Dívky na přání, ale míry deziluzivnosti staršího filmu přece jen nedosahuje. Závěrečnou tečkou zde totiž není chápavé neerotické objetí odrážející společenský smutek čerstvě post-lehmanovské Ameriky, ale vášnivě pevné stisknutí rukou značící naději v lepší zítřek.