Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prometheus / Vetřelčí troll-projekt

Prometheus / Vetřelčí troll-projekt

kritika / Jiří Flígl / 5. 7. 2012 / komentáře (1)

Mezi filmovými fanoušky platil Prometheus za jeden z nejočekávanějších titulů tohoto roku. Fakt, že se režisér milníků filmové sci-fi Vetřelec (1979) a Blade Runner (1982) vrací k vědeckofantastickému žánru a navíc znovu navštíví fikční universum vetřelčí série, byl považován za garanci velké podívané či přímo nového milníku popkultury. Výsledek se ale jednak ukázal jako přímočará ždímačka na peníze diváků, kteří se nechali ošálit falešnými přísliby masivní reklamní kampaně, a navíc představuje pouze další z řady sezónních blockbusterů, jež krátce po zhlédnutí mizí z paměti.

V posledních letech kritika mezi komerčními hity vyzdvihovala snímky „kinematografie intelektuálních atrakcí“. Ty coby bezchybně šlapající stroje nejen pohlcují publikum svou důmyslně imerzivní formou, ale díky spletitému vyprávění současně vyžadují jeho maximální pozornost. K tomuto trendu ovšem existuje také protipól, jenž lze označit jako trailerový syndrom či „kinematografii clubberských atrakcí“. Jedná se o filmy, které se v souladu s pomyslným mottem návštěvníků tanečních klubů „za co nejkratší dobu co nejvíce zábavy“ snaží divákům během své stopáže naložit maximální množství atrakcí všeho druhu. Série Piráti z Karibiku (2003–2011), Transformers (2007–2011) či Iron Man (2008–2013) a mnohé další sezónní tituly posledních let představují de facto celovečerní trailery – namísto dramaticky gradujícího scénáře, profilace postav či kauzálního vyprávění vystavují publikum nonstop smršti nemotivovaných akčních money shotů, exaltovaného napětí, afektovaných emocí a formálně dojeného patosu.

Prometheus sice nevalí krystalické atrakce v takovém tempu jako Transformers 3 (2011), ale co do vykreslení postav, dramaturgické návaznosti jednotlivých sekvencí či vše zastřešující výkonnostní orientace si s Bayovou filmovou slideshow konzumerismu nikterak nezadá. Přiznejme, že některé jeho dílčí sekvence z hlediska atmosféry představují pomyslný vrchol ve svých specifických žánrech za poslední roky – především drásavě tělesné hororové pasáže a ohromující sci-fi momenty, jež dávají pocítit malost člověka vůči vesmíru. Jenže cokoli funkčního je záhy sveřepě zadupáno nechtěně absurdní nedomyšleností, kauzálním lapsem, naivním schématem či zcela směšnou mytologií připomínající smyšlenky Ericha von Dänikena. Hlavní překážku pro to, aby snímek fungoval alespoň jako bezuzdný spektákl, nakonec nepředstavuje rozvážnost či umírněnost tvůrců, nýbrž jejich snaha blafovat hloubku.

Scottova novinka se tváří, že divákům odhalí nejen počátek jednoho populárního fikčního světa, ale dokonce i samotné existence lidstva. Využívá k tomu postupů aplikovaných v seriálu Ztraceni (2004–2010), který je učebnicovým příkladem fikce, jež přechází do náboženského kultu. Podle přijetí rozděluje diváky, potažmo populaci na bezvěrce a věřící, ale především svůj mytologický fikční svět staví na tom, že na otázky týkající se bytí, lidstva, osudu, svobodné vůle či hodnot dává odpovědi prostřednictvím vágní mystiky, nepodložených spekulací a cyklících se paradoxů, z nichž vede cesta ven pouze slepou vírou. Stejně jako televizní hit i Prometheus, pod jehož scénářem je podepsaný jeden ze tří autorů Ztracených Damon Lindelof, vodí své publikum za nos příslibem odpovědí, ale místo nich nabízí jen další otázky a logické díry. S reálnými fanatickými kulty navíc sdílí také zdánlivě nezpochybnitelnou autoritu ústředního vůdce, jenž se sám stává mýtem. V recenzích i diváckých reflexích Promethea tak překvapí častá adorace Ridleyho Scotta coby velkého autora, jehož osobitost mají stvrzovat početné režisérské sestřihy – z jeho předchozích devatenácti titulů existují k osmi rozšířené verze.

Odolejme falešnému proroctví, že Prometheus dojde spásy v podobě koherentního režisérského sestřihu, a přijměme Ridleyho Scotta prostě jako výtečného řemeslníka a organizátora, který si umí vybírat spolupracovníky tak, aby výsledek maximálně naplnil potenciál scénáře. Když budeme ve filmu hledat vnitřní smysl, ukazuje se dílo jako zlomyslný troll-projekt a drsné zpražení filmových fandů. Stejně jako internetoví „trollové“, kteří pro vlastní pobavení rozkládají harmonickou bublinu diskusních fór nemístnými příspěvky, také Prometheus plný kontradikcí vnáší chaos, nesmysly a úsměvné fantasmagorie do vážných debat či obsesivních pokusů o zmapování vetřelčího universa, jaké představuje např. Xenopedia. Současně můžeme zdejší mimozemšťany, kteří stvořili život na Zemi i lidskou civilizaci, považovat za paralely filmových režisérů. Postavy o nich mluví příznačně jako o „Tvůrcích“ a přistupují k nim stejně jako fandové k oblíbeným autorům – myslí si, že by s nimi mohli mluvit jako s rovnými, pletou se jim do soukromí a otravně se domáhají interpretací jejich díla. Nelze se pak divit, že zdejší deziluzivní konfrontace s Tvůrcem proběhne přesně v duchu až zlomyslně sebereflexivního sloganu filmu: „Hledání našeho počátku může znamenat náš konec.“

Prometheus (USA, 2012, IMDb)
režie: Ridley Scott, scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof, kamera: Dariusz Wolski, hudba: Marc Streitenfeld, střih: Pietro Scalia, hrají: Noomi Rapace, Michael Fassbender, Charlize Theron, Idris Elba, Guy Pearce, Logan Marshall-Green, Sean Harris, Rafe Spall ad., 124 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 7. 6. 2012).

Prometheus (USA, 2012, IMDb)
režie: Ridley Scott, scénář: Jon Spaihts, Damon Lindelof, kamera: Dariusz Wolski, hudba: Marc Streitenfeld, střih: Pietro Scalia, hrají: Noomi Rapace, Michael Fassbender, Charlize Theron, Idris Elba, Guy Pearce, Logan Marshall-Green, Sean Harris, Rafe Spall ad., 124 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 7. 6. 2012).

Přečteno 4699x

Článek vyšel v časopise Cinepur #82, červenec 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.6 /15

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

ew  (11.7.2012 23:12)

příspěvekfd

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hardcore Henry / Na YouTube do kina

Cirkus Bukowsky / This Is a Man’s World

Šílený Max: Zběsilá cesta / Zřete jej!

Atrakce chaosu / O stylu amerických akčních filmů nového milénia

Titanfall / Vyladěný nový kolos mezi starými vraky


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #82 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #82, červenec 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Treme / All That Jazz (Jana Jedličková, televize)

Jan Švankmajer a Přežít svůj život / Tvorba předního českého surrealisty na pozadí jeho posledního filmu (Jiří Neděla, fenomén)

Urbanized / Apel především (Sylva Poláková, zoom)

Cosmopolis / Asymetrická prostata podle Cronenberga (Antonín Tesař, kritika)

Opera jako spektakulární a napínavá podívaná / Populární žánr cine-opera v italské kinematografii 40.–70. let (Jan Švábenický, téma)

Film a opera / Úvod k tématu (Jan Kolář, téma)

+ více...