Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nakladatelství Marvel, které se před pár lety rozrostlo o filmovou a televizní produkční společnost Marvel Studios, již nedávno spolkl zábavní gigant Disney, nemá o superhrdiny nouzi. Jeho bohatá knihovna jich čítá desítky, možná stovky. Ale až nyní, a to v dějinách filmu ojediněle, se Marvelu podařilo něco, co je v komerčním komiksu docela běžným jevem – totiž natočit tzv. „týmovku“.

Setkávání různých superhrdinů, kteří mají své vlastní komiksové řady, je úspěšným vydavatelským tahem. Čtenář-fanoušek se může tetelit štěstím při čtení příběhů o tom, jak se vzájemně navštěvují třeba Superman s Batmanem, pomáhají si v boji se zloduchy a dlouze hovoří o morálce. V kinematografii se žánr crossoveru objevuje výjimečně, např. v televizních snímcích Návrat neuvěřitelného Hulka a Proces s neuvěřitelným Hulkem s Louem Ferrignem, kde mimo zeleného bijce vystupují i Thor a Daredevil, nebo v případě zfušovaného shledání ikonických filmových monster Alien vs. Predator. Avšak model „týmových crossoverů“, kdy skupiny superhrdinů majících vlastní izolované série uzavírají trvalejší spojenectví jako členové organizací, které pak vytvoří novou sérii, byl až dosud ve filmu čímsi unikátním. Od projektu Avengers se dal tedy na jedné straně čekat obří finanční úspěch, na straně druhé však šlo o potenciálně riskantní podnik, protože film není komiks a Hollywood je ochotný ke všemu, jen ne k novým přístupům.

První Avenger z produkce Marvel Studios se sice objevil na plátnech kin už v roce 2003, kdy měla premiéru adaptace příběhů zeleného nervózního monstra Hulk v režii Anga Lee. Jenže tehdy se ještě o myšlence „týmového filmu“ nikomu ani nesnilo, a marvelovské univerzum na plátně úspěšně reprezentoval buď striktní sólista Spider-Man, nebo výlučně týmoví X-Men (sólovka člena x-menovského týmu X-Men Origins: Wolverine vznikla až v roce 2009).

Pečlivě plánovaný příběh filmových Avengers odstartoval v roce 2008, kdy se v krátké scéně po závěrečných titulcích úspěšného prvního dílu Iron Mana objevil jakýsi muž s páskou přes oko, který se představil jako Nick Fury, a zval titulního hrdinu do tajemné party. V témže roce došlo i k „restartu“ Hulka (opět formát v komiksu poměrně běžný a ve filmu známý jen ve formě remaku), kde vědce měnícího se v zeleného obra nově ztvárnil Edward Norton. Nortonův Hulk sice pozvání do elitního klubu dostal, ale film ani hlavní protagonista si nezískali srdce fanoušků, která jsou v tomto případě hlavním jmenovatelem kvality. Proto bylo nutno vymyslet Hulka ještě jednou, do třetice (s ohledem na Ferrignovu inkarnaci do čtvrtice) a úplně jinak. A tak je paradoxně jedinou dosud v jiném filmu neviděnou figurou mezi Avengery právě Hulk, tentokrát s tváří Marka Ruffala. Po nadšeném přijetí Iron Mana, jemuž propůjčil „ironickou“ vizáž Robert Downey jr., dostali šanci i serióznější komiksoví herojové Thor a Kapitán Amerika, první v shakespearovském pojetí režiséra Kennetha Branagha a s muskulaturou Chrise Hemswortha a druhý podaný Joem Johnstonem s bezelstně naivním patetickým patriotismem.

Studio Marvel postavilo úctyhodný filmový vesmír a vybudovalo sérii, která nemá co do rozměrů, nákladnosti a konstrukce v historii kinematografie obdoby. Spojit všechny okostýmované heroje dohromady dostal za úkol scenárista a režisér Joss Whedon, pro nějž to byl doslova životní milník. Kdyby film prodělal, což se nestalo, asi by jeho kariéra započatá u Toy Story, čtvrtého Vetřelce a televizní série o Buffy, skončila. Avengers se stali obrovským hitem, neboť zafungoval moment dojetí nad setkáním starých přátel na jedné lodi. Proto davy fanoušků okázale odpouštějí všechny dramaturgické chyby, kterých se Whedon dopustil a k nimž se přiznává i ve svém blogu. Zachoval práci svých kolegů a spojil zdánlivě nespojitelné režijní styly, které proměnil v cosi jako odlehčenou verzi akčních podívaných Michaela Baye s velkou pozorností věnovanou postavám. Podařilo se mu navzdory šablonovitému příběhu zachovat hlavní charaktery tak, jak je diváci znali z předchozích filmů, ponechat jim osobnost, typický smysl pro humor, mluvu i osobní směřování.

Proti super-armádě, v níž se navzájem se špičkující hrdinové ve finále spojí, ovšem nemůže jedna záporná figurka, ač jí Tom Hiddleston propůjčil až antické divadelní rozměry, obstát coby důstojný nepřítel. Závěrečná bitva, stejně jako většina akčních scén, se tak opírá spíše o trikovou podívanou a mohutnou digitální destrukci než o jakékoli napětí či budování atmosféry. Whedon ví, že centrem všeho jsou postavy a dává jim prostor se ukázat tak, jak se to očekává. Radost z podívané, kdy „celebrity“ táhnou za jeden provaz a ještě dokážou pouštět koutkem úst vtipné hlášky, překonává všechno – i kasovní rekordy.

Avengers nejsou ničím jiným než obrovským strojem na peníze, čemuž odpovídá i masivní produkce, důraz na trikové sekvence a prostoduchý příběh plný scenáristických berel, ovšem napsaných s úctou k předloze a jejím obdivovatelům. Že chce Loki poslat na Zemi mimozemskou armádu pomocí jakéhosi energetického krystalu, je v celkovém kontextu filmu podružné, stejně jako omezené lokace a takřka divadelní kulisy jednotlivých výstupů. Důležité je, kým je zastaven. Pokud divák miluje své hrdiny z předchozích snímků, působí Whedonova celovečerní montáž velkolepě. Jinak jsou Avengers docela bezcenní.