Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Konečná uprostřed cesty / Smrt zbavená závojů

Konečná uprostřed cesty / Smrt zbavená závojů

kritika / Vít Schmarc / 13. 4. 2012

Umírání se v soudobé společnosti ocitlo v tak okrajové pozici, že nám musí být připomínáno informačními spoty. Do šera kinosálů se rozhodně nechodí hromadně na filmy, které by před námi obnažovaly zoufalost, nedůstojnost a nezvratnost smrti, ale mnohem spíš na růžová sedativa, v nichž se z konečnosti dělá bezmála idylický podnět ke zmoudření a nalezení vnitřního klidu. Srovnání Paynova hitu Děti moje a Dresenova drásadla Konečná uprostřed cesty je vypovídající.

Nejde jen o střet dvou protichůdných žánrů, ale o konfrontaci dvou zcela odlišných přístupů k tématu postupné ztráty milované bytosti a dopadu této události na semknutý kruh rodiny. Na jedné straně stojí Paynova selanka, v níž je každá složka podřízena změkčení a usmíření, vytěsnění traumatu do pozice „nemožného“. Všechno, od charakterů až po jejich sociální ukotvení, směřuje k harmonii. I to, co ohrožuje rovnováhu, je nakonec odhaleno jako směšné v porovnání s morální noblesou kladných postav.

Na straně druhé stojící film Andrease Dresena je přesně charakterizovaný symbolickou dantovskou „půlí“. Odmyslíme-li si významovou konotaci „přelomového momentu kdesi vprostřed životní pouti“, která Konečnou uprostřed cesty spojuje s režisérovou fenomenální rodinnou improvizací

Halbe Treppe (u nás uvedeno jako Láska na grilu), je tu symbolický „střed“ spojen i se společenským zakotvením aktérů.

Rodina Franka Langeho netrpí viditelnou nouzí, dokonce se právě stěhuje do nového řadového domku. On pracuje jako skladník, jeho žena Simone jako řidička tramvaje – zkrátka německá střední třída, běžný příběh, zcela tuctové a nepříliš vzhledné prostředí, které má Dresen a jeho osvědčený herecký ansámbl (do nějž hladce zapadl „nováček“ Milan Peschel v roli Franka) dokonale zažité, tudíž se zde pohybují naprosto přirozeně. Zasazení drastické události, jakou je Frankův neléčitelný nádor na mozku, do ničím výjimečné a ničím zajímavé středostavovské rodiny, zároveň redukuje možné útěky k přehnané hřejivosti nebo naopak přepálené melodramatičnosti.

Z precizně uspořádaného rytmu všedních a bolestně vystupňovaných událostí vyvěrají subtilní rejstříky prožitků – od tísně, kterou neúprosně nastolí lakonický úvod, v němž si Frank v nepříjemném detailu vyslechne ortel smrti, až po překvapivé momenty komické, do značné míry pramenící z toho, jak se původní trauma stává všedním faktem rodinného života. Postavy jsou konfrontovány s prostým zjištěním, že na umírání není nic obřadného a povznášejícího. Věci se prostě dějí. Jednoho dne se Frank vymočí v pokoji své dcery. Jednoho dne začne plivat na peřinu a spílat své ženě. Není v tom žádné poučení, žádná velká pobídka k duchovní cestě či k hledání osvícení. Umírání není hezké, ale dá se s ním žít. Dokonce se mu i smát – přes slzy.

Dresen úvodní část filmu prokládá monology psychologů a léčitelů, kteří se snaží manželský pár smířit s nevyhnutelným absurdně prázdnými frázemi. Vyrovnávání se však posléze neděje v rovině duchovní, ale v rovině zcela profánní – automatickým řešením nastalých situací i tím, že si Frank vede „distancovaný deník“, natáčený na iPhone. Sardonické vtípky i útržky vzpomínek nás sbližují s postavou, kterou poznáváme v okamžiku, kdy si vyslechne fatální diagnózu. Do intimního svazku s ním nejsme uměle umisťováni, na to se film zásluhou improvizovaných dialogů „děje“ až příliš nevypočítavě. Svou pozici si musíme hledat – a to obnáší i velmi nepříjemný fakt, že syrovou věcnost odcházení a proměny muže v nesvéprávné dítě musíme vstřebat po svém.

Nejen díky radikální expozici a názvu, který jasně předurčuje průběh filmu, se nabízí paralela s Farhádího Rozchodem Nadera a Simin. I zde se pracuje s realistickým a silně senzitivním snímáním, jež vytváří dokonalou iluzi přirozenosti a přítomnosti in medias res. Ani zde není výstavba charakterů podřízena morálně zaujaté před-interpretaci. Ani zde nelze autorovi podsouvat, že by své téma naléval do připravené ideologické matrice a tu podsouval divákovi k bezpodmínečnému ztotožnění. Film je především prostorem svobody vnímání navzdory konejšivým závojům, kterými jsme si fenomén umírání zvykli zahalovat.

Dresen nám nijak nevychází naproti. Je jako vždy přesným a citlivým pozorovatelem, který důsledně odhaduje míru únosnosti. Konečná uprostřed cesty detabuizuje smrtelnou chorobu, zároveň však respektuje hranice filmové fikce a pravidelně zdůrazňuje svou inscenovanost. Motiv personifikovaného nádoru, který se zjevuje Frankovi i divákovi, koresponduje s Dresenovou tezí, že ve filmu neexistuje autenticita – zároveň ale svědčí i o terapeutické citlivosti, s níž dává tvůrce divákovi odpočinout od zjitřené atmosféry domku Langeových.

Konečná uprostřed cesty však vedle nesporné promyšlenosti především svědčí o znamenité intuici režiséra, který dovede přesně vybalancovat pravidelné střídání nálad a udržet si takový odstup od umrlčí postele, aby divák mohl svobodně zakoušet vlastní obavy, traumata i úlevný smích. Na Dresenově filmu je unikátní právě to, že poskytuje hlubokou a zcela přirozenou katharsis, aniž by o ni prvoplánově usiloval. Umírání tu není atrakcí, rekvizitou či předmětem voyeurského zaujetí. Umírání je tu ryze filmovým prožitkem, imaginární spojnicí intimního prostoru diváka a postav. Je nám umožněno zakusit něco, před čím běžně unikáme, aniž by nám zároveň byla vnucována útěšná východiska. Při sledování Konečné uprostřed cesty čelíme skrze plátno sobě samým.

Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke, Německo / Francie, 2011, IMDb)
Režie: Andreas Dresen, kamera: Michael Hammon, střih: Jörg Hauschild, hrají: Milan Peschel, Steffi Kühnert, Ursula Werner ad. 110 minut, distribuce: CinemArt. (premiéra v ČR 29. 3. 2012).

Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke, Německo / Francie, 2011, IMDb)
Režie: Andreas Dresen, kamera: Michael Hammon, střih: Jörg Hauschild, hrají: Milan Peschel, Steffi Kühnert, Ursula Werner ad. 110 minut, distribuce: CinemArt. (premiéra v ČR 29. 3. 2012).

Přečteno 4179x

Článek vyšel v časopise Cinepur #81, květen 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Konečná uprostřed cesty

****  CINEPUR (4)

****  ČTENÁŘI (3.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Génius průměru / Deadpool 2

Hledisko oběti / Utøya, 22. července

Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #81 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #81, květen 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Máme papeže / Pochybovat je lidské (Viktor Palák, kritika)

Filmové festivaly by měly být co nejvíce odděleny od tvorby / Rozhovor s ředitelem Filmové společnosti Lincolnova centra Richardem Peñou (Jakub Felcman, téma)

Krnovské KRRR! Posedmé…„svobodně“ (Radomír D. Kokeš, report)

Piráti / Korzáři z plastelíny na vlnách digitálna (Petr Hamšík, kritika)

Musíme si promluvit o Kevinovi / Terčem vlastních očí (Tomáš Pivoda, kritika)

Dvakrát a dosť…? / Remake ako odraz povahy súčasného amerického filmového priemyslu (Jozef Mergeš, téma)

+ více...