Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

The Artist / Proč odmítáš mluvit?

The Artist / Proč odmítáš mluvit?

kritika / Jiří Neděla / 15. 3. 2012

Filmoví tvůrci se vždy rádi ohlíželi za uplynulými érami kinematografie a často jim formou retrosnímků skládali hold. Toto nostalgické kříšení zašlých časů se nevyhnulo ani němému filmu a je pozoruhodné, kolik režisérů se k této rané epoše v posledních letech vrací. Při letmém výčtu by neměly být opomenuty snímky Juha (1999, r. Aki Kaurismäki), Brand Upon the Brain! (2006, r. Guy Maddin), Anténa (2007, r. Esteban Sapir), Dr. Plonk (2007, r. Rolf de Heer) nebo na letošní rok chystaný projekt Silent Life (2012, r. Vlad Kozlov) – každý ze jmenovaných autorů má ovšem k letům formování kinematografického jazyka (a průmyslu) jiný vztah, a na jejich dílech je to vidět. Zatímco Kaurismäki se puristicky, bez experimentů drží standardních výrazových prostředků němého filmu, Maddin ve svém snímku skládá výstřední mozaiku technik vyvinutých avantgardními filmaři. Sapir jde trochu jiným směrem a kreativně těží z absence mluveného slova – činí z ní ústřední téma, osvobozuje typografický element z funkce mezititulků a dodává mu kompoziční a dějotvornou funkci.

Scenárista a režisér Michel Hazanavicius se ve svém filmu The Artist drží oproti výše zmíněným tvůrcům relativně při zdi a na první pohled lze jeho opus označit jako nostalgickou poctu žánru němého filmu se vším jeho kouzlem a elegancí. Jako platforma mu slouží poměrně triviální příběh hollywoodského herce George Valentina, jenž na sklonku němé éry prožívá období největší slávy. Netuší však, že ze všech umění se právě film musí nejvíce řídit technologickým pokrokem a od něj odvozenými požadavky publika. Na rozdíl od svého producenta proto v prvních „talkies“ nevidí víc než módní výstřelek. Zakrátko však zůstává ve své zarputilosti zcela sám: vzdorovitě se pokusí vlastními náklady natočit velkolepý němý trhák, ale když tento u publika (rychle uvyknuvšího slýchat v kině více než orchestrální hudbu) fatálně propadne, ironický smích ho nadobro přejde. Paralelně s hrdinovým úpadkem sledujeme strmý vzestup mladé herečky Peppy Miller – byl to právě George, kdo pomohl nastartovat její kariéru, a tak, když jeho zoufalství spěje v intencích melodramatického žánru k vyvrcholení, neváhá dívka podat na poslední chvíli pomocnou ruku zase jemu.

Proč se snímek s takto schematickým příběhem těší takové pozornosti filmové obce, na festivalech a soutěžích proměňuje jednu nominaci za druhou a navzdory očekávání dosáhl i na Oscara za nejlepší film? Existuje několik důvodů, které se jednoduše shodují s oceňovanými kategoriemi, jimiž jsou tu zejména režie, hlavní mužská role, hudba a kostýmy. Maximální nasazení při rekonstrukci dobových reálií se sice u historizujícího filmu jaksi automaticky předpokládá, přesto se sluší pochválit, jak sugestivní iluzi přelomu 20. a 30. let se tvůrcům podařilo vytvořit. Rovněž herci se zdařile adaptovali na dobový požadavek vyjádřit maximum pomocí mimiky a gest – zejména Jean Dujardin, spojující v sobě elán Douglase Fairbankse a eleganci Maxe Lindera, využívá řeč těla naprosto suverénně. Skrytou cinefilní lahůdkou pak může být fakt, že při natáčení bylo použito propriet patřících skutečným filmovým hvězdám (například dům Peppy Miller je domem, ve kterém žila Mary Pickford).

The Artist je film, který chce okouzlit, pobavit i dojmout, a kombinace jeho lehké stravitelnosti, poutavé atmosféry i rafinované metaroviny (vypráví o zániku němého filmu jeho vlastními prostředky) tento efekt u většiny diváků garantuje. Režisérovou velkou předností je střídmost: na jedné straně nezhřešil nadužíváním dobově příznakových prostředků (zmnožené expozice, stíračky nebo masky před objektivem) a na straně druhé vybalancoval srozumitelnost snímku – kromě posledního, z jeřábu snímaného záběru se drží limitovaných vyjadřovacích možností němého filmu. Na několika místech těmto omezením dokonce dodává nový metaforický rozměr: nechává diváka tápat či domýšlet, o čem postavy mluví nebo k čemu se vztahuje příslušný mezititulek, a staví vtipné paralely mezi neschopností hlavního hrdiny mluvit na plátně a v osobním životě. Vrcholem této linie díla je pak snová scéna, v níž Valentin, jemuž zvolna dochází, že jeho éra ve filmovém průmyslu končí, bere do rukou předměty a zděšeně zjišťuje, že (jedinkrát za celý film) vydávají zvuk.

Co lze snímku The Artist vytknout, je zdánlivá drobnost – název, jenž chtě nechtě spoluurčuje jeho interpretační klíč. Emocionální rozměr filmu v podstatě vylučuje, že by autor nazýval protagonistu umělcem ironicky (jak to činí jeho argentinský jmenovec, čtyři roky starý snímek El Artista, karikující svět současného výtvarného umění). Tím pádem je však koncept umělce ve filmu dosti pochybný. George Valentin nejenže není umělec-vizionář, posouvající hranice svého oboru, ale není ani umělec schopný uhájit své pozice před nastupující změnou trendu. Nedůvěra vůči novým médiím je sice obecným jevem, sahajícím dál než k počátkům zvukové éry (vzpomeňme na pornomagnáta Jacka Hornera z Andersonova snímku Hříšné noci a jeho odmítavý postoj k videu), avšak historie zná i případy, kdy tato skepse neznamenala zpátečnictví ani pád v zapomnění. Kdyby se Hazanavicius při psaní scénáře inspiroval osobností Charlieho Chaplina, šlo by bezesporu o zcela jiný příběh, který by si ovšem daný název zasloužil mnohem více.

The Artist (Francie, Belgie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Michel Hazanavicius, kamera: Guillaume Schiffman, střih: Anne-Sophie Bion a Michel Hazanavicius, kostýmy: Mark Bridges, hudba: Ludovic Bource, hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, James Cromwell ad. 100 minut, distribuce: Forum Film (premiéra v ČR 16. 2. 2012).

The Artist (Francie, Belgie, 2012, IMDb)
Režie a scénář: Michel Hazanavicius, kamera: Guillaume Schiffman, střih: Anne-Sophie Bion a Michel Hazanavicius, kostýmy: Mark Bridges, hudba: Ludovic Bource, hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, James Cromwell ad. 100 minut, distribuce: Forum Film (premiéra v ČR 16. 2. 2012).

Přečteno 4045x

Článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

The Artist

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #80 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #80, březen 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Stud / Variace pro devět těl a několik klišé (Jan Kolář, kritika)

Bůh masakru / Konformismus a zbytečnost pod vrstvou zvratků (Tomáš Stejskal, kritika)

Mrtví muži nenosí skotskou sukni (Jana Bébarová, dvd)

Loutka musí zůstat loutkou / Jiří Trnka a varianty pojetí filmové loutky (Pavel Horáček, Malvína Toupalová, fenomén)

Le Havre / Podruhé pod rozkvetlou třešní (Tomáš Stejskal, kritika)

Lurdy / Možnost zázraku (Antonín Tesař, kritika)

+ více...