Archiv jako služba?

Oslovili jsme filmové vědce napříč univerzitami i dalšími institucemi, filmové publicisty, pracovníky Národního filmového archivu, Slovenského filmového ústavu, ale i osobnosti jiných, nefilmových archivních institucí, producenty, distributory, organizátory domácích filmových festivalů i samotné filmaře, a to s otázkou bilancující jejich osobní zkušenost s NFA: Jak hodnotíte dosavadní fungování NFA a co si slibujete od nového vedení? Otiskujeme všechny došlé reakce bez krácení.

Prosinec loňského roku nečekaně zbystřil povědomí veřejnosti o jinak spíše neznámé instituci Národního filmového archivu. Kauzy podivného odvolání jeho dlouholetého ředitele Vladimíra Opěly několik týdnů před tím, než oficiálně odejde z funkce, si na popud internetových publicistů a iniciativy akademiků, jež vyústila v Otevřený dopis Ministerstvu kultury, všimla i tištěná média a televize. Na obranu předčasně odvolaného ředitele sesbíral filmologický časopis Iluminace reakce zahraničních filmových archivářů, kolegů Vladimíra Opěly, a průběžně je uveřejňoval na svých webových stránkách. Rozkrytí praktik Ministerstva ve vztahu k NFA v ucelené podobě přinesl článek Ivany Svobodové v Respektu (č. 49/ 5. 12. 2011). Díky Reportérům ČT (14. 12. 2011) bylo možné přímo nahlédnout kuriózní, pro skladování filmových kopií zcela nevhodná místa, odkud Opěla v 70. letech minulého století zachránil nejen všechno to, co je pro laickou veřejnost českým filmem pro pamětníky, nebo co jí pouští Karel Čáslavský v pořadu Hledání ztraceného času, ale mnohem více neznámějších a divácky zdaleka ne tolik atraktivních domácích i zahraničních titulů.

Od poloviny prosince již bylo známo jméno Opělova nástupce – bývalého děkana FAMU, filmového historika Michala Breganta.

Na pozadí těchto událostí pak vznikla myšlenka ankety Cinepuru jako možnosti zvážit, jak archiv doposud fungoval uvnitř, ale i jak se profiloval navenek, a na základě těchto zjištění uvažovat o výzvách pro nové vedení.

Oslovili jsme tedy filmové vědce napříč univerzitami i dalšími institucemi, filmové publicisty, pracovníky Národního filmového archivu, Slovenského filmového ústavu, ale i osobnosti jiných, nefilmových archivních institucí, producenty, distributory, organizátory domácích filmových festivalů i samotné filmaře, a to s otázkou bilancující jejich osobní zkušenost s NFA: Jak hodnotíte dosavadní fungování NFA a co si slibujete od nového vedení? Otiskujeme všechny došlé reakce bez krácení.

Anna Batistová
odborná asistentka Ústavu filmu a AV kultury (FF MU Brno)

Už to, že obec odborníků musela jak veřejnosti, tak i ministerstvu kultury připomenout, že Národní filmový archiv je nejen důležitou domácí kulturní institucí, ale že vůbec něco jako NFA existuje, se mi jeví jako problém. Pojem „prezervace“, který popisuje činnost archivu, je definován jako snaha uchovat sbírky pro budoucí generace, ale také je aktivně zpřístupňovat. Myslím, že jakási neviditelnost NFA je známkou toho, že na poli popularizace a aktivního zpřístupňování zde něco není v pořádku.

Omezení dostupnosti některých filmů na vlastní projekční síň archivu považuji za pochopitelné a nesouhlasím se stížnostmi, že NFA nějaký ten kousek nepůjčí ven. Jeho pracovníci, odpovědní za bezpečnost sbírek, mají jistě na taková rozhodnutí právo. Jako historička se ale nemohu spokojit s omezenou dostupností částí sbírek písemných archiválií a s nedostatečným zázemím pro badatele. Zaráží mne i pasivní vydavatelský přístup NFA. Právě v tomto směru by mohl archiv sblížit oba okruhy svých uživatelů a nabízet široké veřejnosti to, co v jeho sbírkách vyzkoumali badatelé.

A konečně, pozastavení zaslouží i nízký obrat restaurovaných filmů a neprůhledný charakter této činnosti. Jistě, každý restaurační zásah je časově, finančně a personálně náročný. Je ale také nedílnou součástí každodenního života archivu. Znám i menší instituce, které se co rok pochlubí alespoň jedním velkým projektem a dennodenně se věnují menším zákrokům. Zároveň se o restaurování musí nejprve diskutovat (co se bude restaurovat, jakými prostředky a za jakým účelem) a posléze publikovat. Právě NFA by měl dbát, aby jeho diváci věděli, na co se dívají.

V některých momentech své historie nemohl NFA, zaměstnaný existenčním bojem, najít čas ani prostředky na jiné aktivity. Není teď ale situace jiná?

Petr Bilík
proděkan pro vnější vztahy a projektové řízení, odborný asistent (Katedra divadelních, filmových a mediálních studií, FF UP Olomouc)

Ředitelské působení pana Vladimíra Opěly jsem vnímal pod několika zornými úhly. Jako student, jenž s NFA dlouhodobě spolupracoval, jsem byl vděčný za vstřícné jednání. Coby univerzitní pedagog, který stál u několika vzdělávacích projektů v oblasti filmu, jsem nebyl schopen pochopit, proč podobné aktivity neprovozuje v patřičném rozsahu NFA. Z pohledu PR jsem nikdy neporozuměl, proč je NFA zcela ve stínu svých sesterských jinooborových institucí a proč nevyužívá svůj obrovský potenciál skrytý v atraktivitě filmu. Právě proto, že vyznávám kvalitu publikací z dílny NFA, není mi jasné, proč jich není mnohem více a proč nevycházejí v rámci logického plánu. A nejsem si ani jistý, zda vedení NFA mělo dostatečné ambice v době, kdy se u nás živě diskutovalo o možnosti zřízení filmového institutu. Bez obalu řečeno: podle mého názoru NFA v řadě aspektů zaspal dobu, a to v klíčovém období, kdy bylo možné využít množství ekonomických, technologických, marketingových i jiných instrumentů k dynamizaci celé instituce. Jistěže si působení pana ředitele Opěly nesmírně vážím, považuji jej za skvělého člověka a odborníka a způsob jeho odvolání považuji za skandální. Nicméně se těším na novou éru, v níž by bylo dobré vyslyšet mnohem více výzev směřujících k modernizaci a zviditelnění NFA, a především k rozvinutí služebné role Archivu směrem k jeho nynějším i budoucím uživatelům.

Jaromír Blažejovský
odborný asistent Ústavu filmu a AV kultury (FF MU Brno)

Máme za sebou roky korektní spolupráce. Naprosto správně je NFA institucí tradiční, konzervativní, introvertní, podobnou římské kurii. Profesní kultura strážců pokladů zachránila ve rmutných dobách mnohé z rodinného stříbra. V přístupu ke sbírkám nečekám radikální revizi – průhlednost nemůže být stoprocentní, nadále bude nutné operativně rozhodovat o každé kopii. Za urgentní považuji badatelské zpřístupnění pramenů k éře znárodněné kinematografie (výzkumné projekty nelze bez písemných zdrojů realizovat, orální historie nepočká). Jakkoli mne baví cinefilní orientace kina Ponrepo, mám výhrady k jeho „nekrodramaturgii“: programová preference kulatých výročí a úmrtních oznámení prosperitě biografu neprospívá. Vzpruhu si zasluhuje prozatím málo čiperná činnost ediční, kde archiv již není exkluzivním garantem oborové literatury a vyrostla mu prospěšná konkurence.

Jana Černík
České filmové centrum

V posledních 20 letech se mi zdá, že se český Národní filmový archiv soustředí především na tradiční oblasti pro archivy, jako je restaurovaní starých kopií, archivování, vědecká a badatelská práce a komunikace se zahraničím v oblasti odborných konferencí a retrospektiv československých filmů vyrobených před rokem 1990.

Osobně se mi jevil jako uzavřený obyčejnému divákovi, a to jak tuzemskému, tak i zahraničnímu. Zároveň jsem měla pocit, že NFA není součástí národní identity a že se s ním a jeho vzácným a jedinečným obsahem ne(spolu)pracuje koncepčně ani na mezinárodní, ani na národní úrovni.

Jediná pro českou veřejnost pravidelně přístupná „výkladní skříň“ v kině Ponrepo nebyla nikdy příliš funkční, což mne vždy mrzelo. Často mi připadala uzavřená nebo rezervovaná jen pro určitou skupinu, která se o takový druh filmů zajímá.

Do budoucna bych si přála, aby se NFA mohl viditelněji chlubit tím, o co pečuje a co je kulturním bohatstvím naší společnosti. Aby se stal dostupným všem jako muzeum české kinematografie, filmových plakátů, pohlednic a toho, o čem ani nevíme, že v jeho sbírkách vůbec je. Moje vize do budoucna je ale také, aby se z NFA stalo živé místo, které v Praze postrádáme, takové, které je vhodné pro setkání a diskuse s domácí filmovou obcí. Místo, kde by se promítaly filmy, fungovala knihovna, knihkupectví, kavárna a výstavní síň, a kam by zavítali kolemjdoucí, protože je zaujal program kina nebo atmosféra, která v něm žije.

Aleš Danielis
distribuce Bontonfilm

Národní filmový archiv patří k uznávaným organizacím na světě, pokud jde o kvalitu sbírek i péči o ně. Tuto skutečnost nelze pominout, ale v současné době to podle mého názoru k špičkovému renomé takovéto organizace nestačí. Podle mého názoru nesmí být cílem jen uchovávat, ale také popularizovat a šířit mezi odbornou i laickou veřejností povědomí o historii filmu a historii kinematografického vývoje. Domnívám se, že v otevřenosti vůči vnějšímu světu a v uživatelské přívětivosti vůči zájemcům o staré filmy a dokumenty z filmové historie měl NFA velké rezervy. Samotná distribuční sekce sice občas získávala práva na zajímavé filmy, ale aktivita v jejich nabídce a tím i jejich ohlas u veřejnosti byl a je hluboko pod možnostmi. Pamatuji si, jak jsem byl unesen možnostmi, které nabízela návštěvníkům pařížská videotéka již počátkem devadesátých let. Navštívil jsem v posledních letech i několik audiovizuálních oddělení veřejných knihoven např. v Amsterodamu a Bruselu a vždy jen záviděl. Přál bych si, aby nové vedení archivu nejen udržovalo úroveň sbírek, ale také je dokázalo otevřít světu.

Zdeněk Freisleben
ředitel Památníku národního písemnictví

Památník národního písemnictví v současnosti využívá možností NFA pouze v omezené formě. Naše zkušenosti se tak týkají pouze zápůjček filmů nebo filmových dokumentů na výstavy. Zde lze zmínit z poslední doby například filmové materiály k výstavě K. H. Máchy. Ve všech případech se vždy jednalo o velmi vstřícný a profesionální přístup. Vzhledem k přípravě expozice, která bude v novém sídle PNP, lze předpokládat větší využití filmových dokumentů souvisejících právě s literaturou. Právě v této souvislosti očekáváme od NFA vstřícnost a dobrou spolupráci při její přípravě.

Oto Horák
publicista

Přestože jsem služeb Národního filmového archivu za ředitelování Vladimíra Opěly hojně využíval (zejména v promítací síni Ponrepo), necítím se být kompetentní (neznaje jiné srovnatelné instituce) posuzovat kvalitu práce, jež se v něm odvedla. Jistý konzervatismus, jenž se mi zdá jedním z rysů NFA, nevnímám ryze negativně, nýbrž ambivalentně. Zásluhy z minulosti nejsou pochopitelně zárukou pochopení potřeb dneška. Odvolání pana Opěly odsuzuji z jednoduchého důvodu. Ministerstvo kultury, zosobněné panem ministrem, tu není proto, aby prosazovalo své představy o umění (má-li jaké), upřednostňovalo jednotlivé oblasti jako „důležitější“, ustupovalo nátlakovým skupinám (např. developerům), vnucovalo umělcům a pracovníkům v oblasti kultury organizační „zlepšovací“ návrhy, či dokonce ředitele a umělecké šéfy. Je tady proto, aby vytvářelo platformu a finanční základnu pro jednání odborných uměleckých grémií, konsensuální rozhodnutí posvěcovalo, případné rozpory a odlišné zájmy se pokoušelo překlenout a sjednotit. A je tu proto, aby lobovalo za českou kulturu ve vládě, v parlamentu i v zahraničí. Mám obavu, že jak ministr Besser, tak jeho předchůdci prospěšnou a nutnou roli ministerstva příliš dobře nepochopili a jedním z dokladů je i nynější causa Národního filmového archivu.

Vít Charous
vedoucí Archivu ČT

Během dlouholeté spolupráce s NFA jsme s p. Opělou našli vždy dohodu v situacích, na něž jsme neměli zcela identický názor, hodnotím ji tedy velmi kladně. P. Opěla je z mého pohledu světově uznávaný odborník ve filmovém archivnictví a naprosto nesouhlasím se způsobem, který zvolil již bývalý ministr p. Besser k jeho odvolání. Jsem si jist, že p. V. Opěla byl ředitel a je člověk, který se snažil dodržovat stanovené regule při zadávání veřejné zakázky, rozhodně není z těch mnoha na politických postech, kteří své funkce zneužívají k vlastnímu profitu a nechtějí za to nést odpovědnost. Člověka, který celý život plně věnoval své profesi, nelze takovým hrubým způsobem odvolat 4 neděle před jeho odchodem do důchodu. Na p. Opělu bylo vrženo nespravedlivé obvinění, ale ostuda je to bývalého ministra.

M. Bregantovi v jeho nové a odpovědné funkci přeji mnoho úspěchů a těším se na vzájemnou spolupráci. Uznávám ho velice jako člověka, který má obrovskou erudici zejména v kulturní oblasti oboru, navíc se věnoval na FAMU kromě výchovy a vzdělávání našich nástupců i osvětě filmové tvorby v zahraničí a podpoře především nevládních struktur v zemích s omezeným demokratickým systémem. Jsem si jist, že spolupráce Archivu ČT a NFA bude mít i v budoucnu vysokou kvalitu.

Čestmír Kopecký
producent

Z mého pohledu produkčního (1976 –1991) a z pohledu producenta (1991–2011) NFA pracoval velmi špatně. Typickou ukázkou je telefonní ústředna (ne nepodstatná věc), webová katalogizace archivu filmů, pořádek v uložených materiálech. NFA nesnese srovnání například se Slovenským filmovým ústavem! Slováci jsou na tom zásadně lépe. Od nového vedení si slibuji, že bude celé nové, že udělá pořádek v archivu (bordel ve skladu negativů, kopií, scénářů a podobně). Vůbec mne nezajímá, co NFA má ve fondech, když to nelze používat. Na prvním místě nemá být badatelská činnost, ale pořádek a přístupnost.

Radim Procházka
filmař

Slovy z vojenské terminologie: Vladimír Opěla Archiv ubránil. Na rozdíl od Krátkého filmu, Studia Barrandov a dalších vypleněných institucí přestál NFA 90. léta a dál plní funkci, pro kterou byl vybudován. Ale tzv. neohlodaných kostí čili nezprivatizovaných veřejných statků je stále méně, takže ani Michal Bregant nesmí na obranu zapomínat. Rozvinout pak může postupný útok větším otvíráním archivu veřejnosti. Například vydavatelskou činností, kterou pan Opěla, archivář každým coulem, považoval sub specia aeternitatis tak trochu za „pěnu dní“.

Alena Prokopová
publicistka

Z hlediska filmové publicistky a kritičky a příležitostné pedagožky NFA dlouhodobě naplňoval z hesla „pomáhat a chránit“ především to druhé: nad cílem pomáhat laické i odborné veřejnosti hledat cestu ke kinematografické historii dominovala nutnost chránit sbírky před rozkradením a selektivním ideologickým ničením. Obdivuhodná schopnost existovat tímto způsobem v komunistickém režimu ovšem poznamenala i fungování archivu po roce 1989: pod ředitelským vedením Vladimíra Opěly, který s filmotékou srůstal od poloviny 60. let, byl NFA stále spíš nedobytnou baštou spiklenců střežících úzkostlivě své poklady než místem, které by poskytovalo podněty a prostor k práci, diskusím a setkávání. Na tomto obrazu měla myslím podíl i neochota komunikovat a vysvětlovat své dlouhodobé cíle. Jistě jen proto jsem také nikdy nepochopila ani distribuční politiku NFA, díky které se čas od času objeví v klubových kinech nějaký zcela neočekávaný film.

Od příchodu Michala Breganta si tedy slibuji především změnu a oživení komunikace mezi NFA a odbornou veřejností. To by se mohlo konkrétně odrazit třeba i ve větším zviditelnění archivu (a filmové historie obecně) ve vztahu k vysokoškolským studentům (min. FAMU, FF UK). Jako letitá externí přispěvatelka do Filmového přehledu si pak zcela soukromě a sobecky přeji, aby toto periodikum i nadále mělo prostor k životu. A alespoň o něco vyšší honoráře. 

Andrea Slováková
doktorandka Katedry filmových studií (FF UK), dokumentaristka

Svoje vyjádření zúžím do tří vybraných příkladů. Několika filmařům a novinářům ze zahraničí jsem pomáhala v komunikaci s NFA, když potřebovali udělat rešerši anebo najít konkrétní data či filmy. Jednak se nedokázali dopátrat informace, na koho se přesně obrátit, jednak se v archivu zpravidla nedomluvili anglicky. I v ruském či dokonce francouzském archivu jsem se anglicky domluvila lépe než moji zahraniční kolegové v českém NFA. Věřím, že nové vedení bude myslet i na zahraniční uživatele, kteří mohou být také významným zdrojem příjmů. / V listopadu mě velmi potěšila přehlídka italských experimentů ve vídeňském Filmmuseu – cyklus jedenácti programů byl lektorsky uváděn a mimořádně dobře dramaturgicky sestaven. Takový nápaditý program si z Ponrepa už dávno nepamatuju. / Když jsem dělala rešerše a nakoukávala filmy kvůli svému dokumentu, navštívila jsem i ruský archiv v Krasnogorsku, kde mi přivezli plný vozík filmů a nechali mě celý den v místnosti se střihacím stolem, u něhož byl nákres, jak ho používat. Trochu mě mrazilo při představě, jak bych si s tím poradila, kdybych u takového stolu stála prvně. Když jsem naopak pracovnici NFA vysvětlovala, že střihací stůl umím používat (učila jsem se to ve škole) a film určitě založím správně, neustoupila a trpělivě mi v bílých rukavičkách chodila vyměňovat role, i když jsem si zrovna pouštěla více než dvouhodinovou Němou barikádu. Ta péče o filmový materiál mě velmi těší.

PhDr. Kateřina Smutná
ředitelka Moravského zemského archivu v Brně

Jsem přesvědčena o tom, že Národní filmový archiv pod vedením ředitele Opěly plnil skvěle všechny své profesionální funkce vůči odborné i laické veřejnosti a zaslouží si obdiv a uznání. Pan kolega Opěla patří mezi starší generaci archivářů, kteří jsou schopni se pro svůj archiv a pro své archiválie doslova obětovat, pracovat v často dehonestujících podmínkách se základním úkolem – zachránit a předkládat veřejnosti archiválie bez ohledu na osobní pohodlí, volný čas a nepřízeň nadřízených. Tato zodpovědnost a láska k práci není dnes obvyklá, proto je těžko pochopitelná pro lidi, kteří se s tímto jevem nikdy nesetkali, a je i slovně těžko přenosná. Kdyby nebylo obětavých archivářů typu dr. Opěly, byl by tento stát dnes již definitivně bez archivního dědictví, které by skončilo ve sběru plesnivého toxického odpadu. Přes všechnu současnou nepřízeň má dr. Opěla jednu velikou výhodu – když bilancuje svůj služební život, musí mít dobrý pocit, že nepracoval zbytečně.

Daniela Staníková
ředitelka MEDIA Desk Česká republika

Dosavadní fungování Národního filmového archivu se dá jistě hodnotit jako úspěšné. Pod vedením ředitele Opěly si NFA dokázal získat velké mezinárodní renomé a je uznávanou institucí doma i v zahraničí, především na poli zachování filmového dědictví. Určité rezervy vidím právě v druhé úloze, kterou by národní archiv měl plnit – a to ve zpřístupňování pokladů, které opatruje. NFA by se měl více otevřít veřejnosti, více se angažovat v rozvoji filmového vzdělávání a uvádění filmů a dalších cenných materiálů ze svých fondů.

Petr Szczepanik
asistent Ústavu filmu a AV kultury (FF MU Brno), šéfredaktor Iluminace (oddělení teorie a dějin filmu NFA)

NFA se pod vedením ředitele Vladimíra Opěly soustředil na dlouhodobé strategické cíle přímo související s jeho hlavním posláním, tj. ochranou filmového dědictví. Tento svůj klíčový úkol podle mého názoru plnil nadmíru úspěšně a kvalifikovaně, navzdory nepříznivým politickým podmínkám, a jen díky tomu zde můžeme nyní diskutovat o jednotlivých nedostatcích. Kromě toho se NFA aktivně zapojil do mezinárodních archivních organizací a iniciativ a upevnil si pozici na světové archivní špičce, jak to názorně dokládají ohlasy představitelů FIAF a ACE k odvolání ředitele Opěly. Nedávné útoky ze strany MK paradoxně ukázaly, jak zodpovědně a poctivě byl archiv řízen i z ekonomického hlediska. Pokud mám na omezeném prostoru jednoho odstavce identifikovat dílčí problémy, které by mělo řešit nové vedení, tak se musím omezit na otázky mně odborně nejbližší – spolupráci NFA s badateli – a nechat stranou například digitalizaci, DVD, styk s festivaly, personální politiku či granty, k čemuž se jistě vyjádří povolanější respondenti. Filmový historik v NFA ocení bohatou sbírku filmových kopií a doprovodných materiálů (fotografií, plakátů, scénářů atd.), které jsou v případě českých hraných filmů velmi dobře zdokumentovány (filmografie ČHF), a ve většině případů se bez větších problémů dostane k primárním pramenům. Pokud v dohledné době začne vycházet katalog českých dokumentárních filmů, tak se zlepší i situace v této oblasti, kde dosud chybí veřejně přístupné metainformace. Perfektně funguje také knihovna NFA, grantově nejaktivnější oddělení archivu, jejíž digitální sekce má dokonce světovou úroveň (nevím o jiné zemi, kde historik může z jednoho místa fulltextově vyhledávat v kompletních ročnících většiny starších filmových časopisů). Horší je situace v Oddělení písemných archiválií (OPA), které bylo dlouho zanedbáváno, teprve v 90. letech získalo klíčové fondy a kvalifikované vedení, a dosud se v něm podařilo zpracovat (pomineme-li specifické sbírky fotografií, plakátů atd.) jen menší a středně velké soubory písemných dokumentů institucí z doby před r. 1945 a některé novější personálie (byť opět na vysoké úrovni). Zpracování rozsáhlých poválečných fondů bude trvat příliš dlouho, pokud NFA z této oblasti neudělá jedna ze svých priorit a oddělení neposílí o další archiváře. Ještě předtím by ovšem bylo záhodno profesionalizovat badatelnu, kterou nyní spravuje sám vedoucí oddělení a jež nemá vlastní prostory ani dostatečné úřední hodiny. Bez těchto kroků si neumím představit realizaci akademických dějin českého filmu, jejichž komplexní projekt vypracoval 15členný tým historiků ve spolupráci s NFA a který je připraven k okamžitému spuštění, pokud se podaří najít alespoň částečné financování. Úžasné poklady ukrývá sbírka orální historie, která by si zasloužila investici do odborného zpracování a zpřístupnění rozhovorů. Těsnější spolupráci mezi akademickou obcí a NFA ale nebrání jen nezpracované fondy a neúspěch grantové žádosti. Další problém vidím ve fungování edičního oddělení, jež by podle mě mělo publikovat především knihy vědecky zhodnocující pramenné bohatství archivu, ale které ve skutečnosti nemá promyšlený program ani transparentní způsob komunikace s potenciálními autory. Pokud chce být NFA kvalitním vydavatelem filmologické literatury, musí zde nejdříve vzniknout ediční rada, do níž budou přizváni mj. filmoví historici. Časopis Iluminace jakožto jeho redaktor hodnotit nemůžu. Na závěr bych rád připomněl, že NFA v definici svého poslání uvádí nejen shromažďování a ochranu, ale také „vědecké zpracování“ archiválií. V této oblasti by se měl angažovat iniciativněji než dosud.

Pavel Štingl
filmař

Adventní čas roku 2011 přinesl kultuře této země kromě událostí vyloženě tragických také několik nečekaných. Odchod ministra Bessera bych s kulturou samou ani tak moc nespojoval – podobně jako jeho působení vlastní. Náhlé odvolání ředitele Národního filmového archivu je však situace, za kterou lze číst celou řadu dlouhodobých usazenin. „Zákrok“ proti Vladimíru Opělovi vzbudil okamžitou reakci tisku i filmové obce. Hlasy volaly o nezpochybnitelném morálním kreditu odvolaného ředitele. Ten je nezpochybnitelný! Mnohaletý ředitel NFA je rozhodně slušný člověk, nikdy nic neukradl, vždy dobře pečoval o sbírky svěřené mu do péče. Veřejnost se touto cestou dozvěděla o mlhavém pozadí hledání dodavatele stavby nové budovy archivu, a to je bohužel asi tak všechno, co vůbec běžný občan o existenci Národního filmového archivu ví. A tento stav veřejného povědomí je také to hlavní, co bych si dovolil panu Vladimíru Opělovi vytknout. Musím říct, že donedávna jsem jako mnohaletý „zákazník“ NFA byl v hodnocení radikálnější. Dvě desetiletí po pádu režimu, který z archivů udělal vlastně skoro utajenou zónu, se mnoho papírových fondů definitivně otevřelo. Mnoho archivních institucí se přestěhovalo do důstojných budov, nabízí přijatelné badatelské zázemí, publikují zajímavou lokální a oborovou literaturu. Prezentují své materiály na internetu. Ne tak NFA...

Léta slibovaná katalogizace dostupná zvenčí se nedaří, technologický rozvoj instituce prakticky neexistuje, vyhledávání potřebných materiálů je nesystematické a závislé na nesmírně složité komunikaci mezi strukturami uvnitř. Jednání s obchodním oddělením připomíná velmi staré časy. Pro nezkušeného klienta je NFA bohužel místem hrůzy. Hodnotné materiály ilustrující historii této země jsou běžným kantorům daleko snáze dostupné pirátským způsobem nahrávání z televize než čerpáním z logické publikační činností instituce k tomu příslušné. Postupem let jsem nejednou jednal na různých platformách o stavu NFA, sepsal jsem dokonce obsáhlou zprávu za Asociaci producentů. Ministerstvo však vždy reagovalo tak, že jsem jediný, kdo si stěžuje, a že je to nejspíše osobní antipatie s ředitelem. Postupem času jsem si vyjasnil, že pan ředitel Opěla je člověk vzdělaný a kulturní. Jeho prioritou je však především uchování sbírek (což je jistě dobře) a nikoli jejich tvůrčí šíření a pozvedání společensko- kulturního kreditu instituce.

Z dnešního hlediska považuji za hlavní problém NFA jeho zřizovatele. Problém se táhne napříč výměnou už asi deseti ministrů kultury, kterým vždy stačil hlavně vyrovnaný rozpočet. Nikoho nenapadlo, že Národní filmový archiv by měl mít nějakou správní radu, něco jako publikační komisi, že by se měl stát viditelným klenotem rodinného stříbra této země a ne plesnivým bunkrem na konci Žižkova... Jeho stěhování se neřeší z kulturní potřeby, nýbrž proto, že developeři doputovali k plotu archivu. Pak ovšem místo koncepční nápravy nastal akorát politický útok na investiční pakl nové budovy. Byl bych rád, aby se Národní filmový archiv do budoucna stal laskavým asylem pro hodnoty minulé i vznikající, aby o něm veřejnost věděla do té míry, že si jej bude vážit a najde si do něj cestu, aby odborná veřejnost měla v NFA zázemí, partnera, snad dokonce iniciátora k tomu, aby kvalitní sbírky byly nejen konzervovány, ale také kulturně zhodnoceny a laskavě zpřístupněny.