Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Doctor Who / Turista v nonsensovém časoprostoru

Doctor Who / Turista v nonsensovém časoprostoru

televize / Antonín Tesař / 4. 1. 2015 / komentáře (3)

Doctor Who je považován za nejdelší vědeckofantastický televizní seriál vůbec a za jednu z nejdelších sérií, jaké kdy byly vysílány. Cyklus, který každoročně běžel na britské BBC mezi lety 1963 a 1989 a poté znovu od roku 2005 dodnes, přitom rozhodně není scifistickou variantou nekonečných soap oper ani rozmáchlou epickou space operou. Spíš než za operu jej můžeme prohlásit za varieté.

Seriál totiž nerozvíjí jedno monumentální vyprávění o osudu lidstva v budoucnosti, případně o generačním vývoji jedné rodiny. Spíš se jedná o řadu samostatných čísel, v nichž se radikálně proměňují žánrové polohy, ale ostatně i postava samotného moderátora. James Chapman v knize Inside the Tardis: The Worlds of Doctor Who konstatuje, že klíčem k trvání a popularitě celé série je její tvárnost umožňující pružně reagovat na proměny společenského vkusu.1 Flexibilita seriálu vyplývá už z jeho základní premisy. Jakmile totiž prohlásíte za hlavní postavu mimozemšťana s vizáží excentrického anglického gentlemana, který cestuje časoprostorem v zastaralé policejní budce a jeho největšími nepřáteli jsou hystericky pokřikující robůtci vyhlížející jako přerostlé kovové pepřenky, můžete si dovolit upravovat podobu celého fikčního univerza s poměrně velkou libovůlí.

Právě v naprosté svobodě nakládání se světem a vyprávěním spočívá osobitost seriálu, který se atypickým způsobem vztahuje ke svému žánru i nárokům publika. Doktorova časoprostorová loď Tardis může svého pilota dopravit na Divoký Západ, na cizí planety nebo do doby krátce před koncem světa. Prostor série je možné rozšiřovat o paralelní dimenze, sebebizarnější mimozemské či hororové příšery a podivné světy a nakonec i poměrně výrazně měnit pravidla týkající se povahy časových paradoxů, schopností samotného Doktora a dějin časoprostoru, v nichž se děj odehrává.

Emblémem variability celé série je přitom proměnlivost jejího titulního hrdiny, který jinak zůstává prakticky jedinou konstantou spojující všechny díly seriálu do jednoho celku. Když na začátku šedesátých let BBC vytvářela koncepci připravovaného cyklu, dala titulní postavě překvapivě vágní charakteristiku. Chapman cituje poznámku z Archivů BBC popisující hrdinu plánovaného seriálu:

„Chatrný starý pán ztracený v prostoru a čase. Říkají mu tak, protože nevědí, kdo je. Zdá se, že si nepamatuje, odkud přišel; je podezřívavý a schopný nečekaných zlomyslností; zdá se, že má nějakého neznámého nepřítele; po něčem pátrá a zároveň před něčím utíká. Má přístroj, který mu umožňuje cestovat v čase, prostoru i skrze hmotu.“

Je příznačné, že z tohoto popisu se nedozvídáme téměř nic konkrétního. Navíc ani tyto charakteristiky nelze vztáhnout na všechny varianty, kterými postava Doktora během celého seriálu prošla. Podezřívavost a zlomyslnost se velmi rychle obrousila do hrdinského humanismu spojeného s excentrickou roztržitostí a neukojitelnou zvědavostí a s přibývajícími epizodami jako by Doktor spíše vzhledově mládnul, než chátral. Když totiž tvůrci do titulní role obsadili hereckého veterána Williama Hartnella, netušili, že jde pouze o prvního z mnoha představitelů téže postavy a že jejich rodokmen se povine až k přidrzle se tvářícímu mladíkovi s natrčenou patkou, Mattu Smithovi, který hrál Jedenáctého doktora.

K první změně obsazení přitom vedly ryze praktické důvody. Postupem seriálu se zhoršoval Hartnellův zdravotní stav až k diagnóze arteriosklerózy. Zároveň paradoxně právě jeho choroba, díky níž měl problém zapamatovat si repliky, bezděčně spoluvytvářela excentrický způsob chování jeho postavy. V roce 1966 se nicméně ze zdravotních důvodů už téměř nemohl zúčastnit natáčení, proto se tvůrci rozhodli jej nahradit jiným hercem. V poslední epizodě minisérie The Tenth Planet (mimochodem také příběh, v němž se poprvé představí Doktorovi pozdější konstantní nepřátelé Cybermen) proto Doktor prodělá první z řady takzvaných regenerací, kdy komplentě promění svou fyzickou podobu, tedy je obsazen jiným hercem. Zmíněný Matt Smith je označován za v pořadí jedenáctého Doktora, protože je jedenáctý v posloupnosti obsazování této postavy v samotném seriálu.2

Změna herce v klasické sérii zpravidla znamenala více či méně znatelnou změnu stylu celé série. Pro období s Hartnellovým nástupcem Patrickem Troughtonem byly typické epizody, kde Doktor bojoval s různými mimozemskými monstry, a s následujícím Jonem Perweem se cyklus posunul do vyloženě akční polohy. K nejdůležitějším představitelům titulní postavy patří rozhodně „čtvrtý Doktor“ Tom Baker, který figuru hrál nejdéle (1974–1981). Jeho období nicméně bývá hodnoceno jako přelom, kdy se série postupně zacykluje ve stejných schématech a nakonec vyústí ve vysloveně sebeparodickou show s Colinem Bakerem, jehož Doktor má klaunské pestrobarevné oblečení a v Tardisu například trénuje na rotopedu. Trojice Doktorů „nové generace“ Christopher Eccleston, David Tennant a Matt Smith nemá na proměny stylu seriálu tak zásadní vliv a vizáž Doktorů tu zjevně souzní s cílením nové série na dospívající publikum.

Exterminate! Exterminate!

Přes proměny vzhledu hlavní postavy i stylizace různých období seriálu má většina epizod stále stejný rámec. Tardis přistane v nějakém bodě časoprostoru, Doktor objeví (nebo vytvoří) nějaký problém, pak ho vyřeší a zase s Tardisem zmizí jinam. V tomto ohledu seriál ctí typické postupy scifistických příběhů. Ovšem co se týče konstrukce svých fantazijních světů, patří ve svém žánru spíše k výstředním kouskům. Příliš totiž nenaplňuje ani jedno z kanonických čtení žánrové zkratky SF, tedy „science fiction“ nebo „speculative fiction“.

Spíše než o plnohodnotnou sci-fi jde o nonsensovou hru s prvky fantastických žánrů, k nimž kromě klasické technické SF plynule zařazuje horor a široce chápanou fantasy. Technologie tu jsou křiklavě a s radostnou absurditou zaměňovány s magií – Doktor neustále vytahuje z rukávu nová a nová udělátka, která mu umožňují dokázat, na co si vzpomene. Nikdo se přitom samozřejmě neobtěžuje vysvětlovat princip, na kterém zařízení jako sonický šroubovák nebo psychopapír fungují.

Tento přístup samozřejmě snadno evokuje britské komediální sci-fi jako Stopařův průvodce po galaxii nebo Červený trpaslík. Souvislost je poměrně těsná, jelikož tvůrce Stopařova průvodce Douglas Adams nedlouho před začátkem původního rozhlasového Stopaře napsal scénář k několika epizodám Doctora Who éry Toma Bakera.3 Doctor Who nicméně zároveň rozhodně není komediální seriál, spíš se jedná o klasickou dobrodružnou či akční sci-fi, pouze opatřenou výstředním hrdinou a zasazenou do poměrně šíleného univerza.

Stopařův průvodce i Červený trpaslík jsou v jádru hluboce pesimistická vyprávění o hrdinech, kteří se za drastických okolností a bez možnosti návratu ocitnou v radikálně cizím prostředí, jež pro ně postrádá jakýkoli smysl. Humor tu vyplývá z neschopnosti porozumět svému místu v nových životních podmínkách (Stopařův průvodce), případně z malichernosti veškerých lidských záležitostí tváří v tvář nekonečné lhostejnosti vesmíru a času (Červený trpaslík). Do Doctora Who se podobná tragičnost dostává až na počátku nové série v roce 2005, kdy se z Doktora stává „poslední z Pánů času“, veterán války, jež zcela zničila jeho rasu. Přesto i tady jeho postava chápe toulání se časoprostorem prostě jako nezávaznou turistiku. Doktor sice do Tardisu zve různé lidské společníky, obvykle mladé ženy, zpravidla ale jde o zdvořilé a nezávazné oslovení, zda by se dotyčná chtěla podílet na jeho dobrodružstvích s tím, že má možnost se kdykoli vrátit.4 Navíc jsou Doktorovy potenciálně neomezené schopnosti víceméně zárukou, že hrdinové z každého nebezpečí vyváznou živí.

Záměrem tvůrců série ostatně nebylo vytvářet zapeklité thrillerové situace. Doctor Who byl původně koncipován jako pořad pro děti, který měl ve veřejnoprávním duchu BBC plnit zábavnou a zároveň výchovnou funkci. Tvůrci celkem pochopitelně nedocenili potenciál jednoho ze společensky, eticky i filosoficky nejambicióznějších žánrů a chápali sci-fi víceméně jen jako soubor infantilních atrakcí. Zejména v nejstarších epizodách seriálu tak dominovaly výlety Doktora a jeho společníků (příznačně šlo o dospívající dívku a dva středoškolské učitele) do různých historických období, což mělo samozřejmě divákům ulehčit zapamatování si příslušných událostí při hodinách dějepisu. Zápletky z budoucnosti a jiných světů zase pochopitelně nepostrádaly humanistická poselství a odrážely tehdejší společenské obavy, především z odlidštěných strojů a z vojenské okupace, která Británii hrozila za druhé světové války.5

Diváci nicméně brzo dali tvůrcům najevo, že na sérii oceňují především její nonsensovou hravost. Popularitu Doctorovi Who totiž v první fázi jeho vysílání nezajistila ani tak titulní postava, jako spíš jeho nepochybně nejcharismatičtější protivníci. Dalekové se poprvé objevují už v první sezóně celého seriálu v minisérii The Daleks, která je mimochodem považována také za příběh, v němž se ustaluje charakter postavy samotného Doktora. Mimozemští kyborgové podřizující veškeré své jednání imperativu „Exterminate!“, který při každé příležitosti extaticky vykřikují, měli sloužit jako symbol dehumanizované touhy po destrukci všech ostatních, „méně dokonalých“ forem života. Na britskou veřejnost proto působilo mírně zneklidňujícím dojmem zjištění, že se tyto zlověstné mašiny zjevně inspirované nacismem staly miláčky dětských diváků seriálu. Už po odvysílání The Daleks na sebe britské děti s oblibou pokřikovaly „Exterminate!“ a posílaly do BBC žádosti o obrázky Daleků.

Klíčem k úspěchu Daleků byl nejspíš jejich geniální design, který zůstal prakticky beze změn zachován po celou dobu trvání série včetně nejnovějších dílů. Jejich oválný tvar a strohý, kovový vzhled připomínal spíš dobové domácí spotřebiče než zbraně a afektované, elektricky upravené hlasy nemluvící o ničem jiném než o zkáze působily jako zlo zmechaničtělé až do sebeparodie. Každopádně působili jako dokonalé hračky – pepřenky, které děti ukradly z kuchyně pro účely bojové hry, v níž jim přisoudily úlohu „těch zlých“. Každopádně Daleky v době jejich nástupu do seriálu evidentně nebraly vážně ani děti, přesto se z nich stal vedle Tardisu hlavní symbol seriálu.

Z hlediska masek a speciálních efektů Doctor Who ostatně nikdy nepůsobil příliš přesvědčivě. Tento fakt daný v první řadě finančními možnostmi tvůrců bývá interpretován různě, obvykle tak, že oproti technicky vypiplaným, ale bezduchým americkým sci-fi nabízí britská série orientaci spíš na kvalitní příběhy, a tudíž si nemusí vypomáhat drahými triky. Podobná typicky evropská nadutost vedla například k tomu, že televizní film Doctor Who z roku 1996 byl kvůli solidním speciálním efektům označen za „nebritský“. Ve prospěch „campových“ masek a triků v seriálu je ale možné argumentovat i jinak než povýšenou znouzectností. Na čistě vizuální rovině totiž stylizují celý seriál jako sebeironickou hříčku, kde sice rozeznáváme typické žánrové atrakce, ale vnímáme je jako laciné atrapy. Díky tomu seriál vytváří potřebný odstup od svého podobně nerealistického děje.

Doctor Who nicméně není ani camp, i když i k němu má nepochybně blízko. Nejblíže se k jeho žánrové charakteristice dostaneme patrně pomocí obrazu dětské hry s pepřenkami provádějícími genocidu mimozemských ras a policejní budkou cestující časoprostorem. Je to zcela nonsensová hra, ovšem, jako většina dětských kratochvílí, předváděná s víceméně vážnou tváří.

Velmi britský cizinec

J. P. C. Brown ve článku Doctor Who: A Very British Alien představuje Doktora jako fluidní ztělesnění „otřesené britskosti“.6 Doktor už svým vzezřením výstředního „anglického gentlemana“ i vzhledem svého dopravního prostředku nepochybně patří na britskou půdu a lze ho přičíst (jako to dělá Brown i Chapman) k řadě popkulturních ikon vztahujících se k britské identitě, tedy po bok Sherlocka Holmese a Jamese Bonda. Brown chce doktora vidět jako symbol „otřesené britskosti“, tedy národní identity zpochybněné rozkladem Británie jako koloniální velmoci a hledající vlastní sebeurčení. Tuto linii lze v seriálu nepochybně vysledovat, od proměn chování samotného Doktora, přes různé scénáře vztahující se přímo k britské historii, až po konstruování mimozemských invazí na ostrovní půdě.

Pozoruhodné je nepochybně i srovnání série s proslulou americkou televizní sci-fi ságou Star Trek, která se začala vysílat pouhé tři roky po startu Doctora Who. Brown jejich vztah odbyde pouhým konstatováním, že Doctor Who tvoří britskou opozici vůči Star Treku, který prezentuje intergalaktickou federaci budoucnosti jako instituci zjevně vedenou Američany. Původní Star Trek si ale vysloužil uznání mimo jiné tím, že na Enterprise nepřivedl čistě americkou posádku, ale začlenil do ní černošku, mimozemšťana, Asiata, a dokonce i Rusa. Myšlenka multikulturní federace v dalších epizodách Star Treku ještě posilovala a emancipační linie se stupňovala dokonce do té míry, že v sérii Voyager v čele titulní kosmické lodi dokonce stanula žena. Doktor naproti tomu ve všech svých regeneracích zůstává heterosexuálním bílým mužem. V principu přitom velmi otevřený fikční svět seriálu umožňuje, aby se titulní postava regenerovala do černocha, ale v principu i do homosexuála či do ženy. Poslední dvě varianty by sice fanoušky seriálu nepochybně šokovaly, ale zároveň by vnesly množství nových napětí.

Podobným směrem, ovšem v mnohem méně radikálních krocích, míří celá nová série, která se začala vysílat od roku 2005. Tvůrci cyklu, jenž je právem označován za britskou obdobu americké „quality TV“, jsou vesměs fanouškové, kteří vyrůstali na původní sérii. Jejich přístup k Doktorovi a univerzu, které obývá, pak spočívá v tom, že kladou seriálu původně určenému pro děti a mládež dospělé otázky. Ty se týkají především jednoho z dlouhodobě nejkritizovanějších aspektů seriálu, totiž faktu, že Doktor zásadně cestuje ve společnosti mladých žen, které při různých přiležitostech vyměňuje za jiné. Doktorovy společnice v nové sérii přitom mají tendenci se do potrhlého vesmírného cestovatele zamilovávat. Mimozemšťanovy chladné reakce či nepochopení pak jen podtrhují jeho nelidskost. Doktorova první spolucestovatelka Rose má navíc v Cardiffu přítele Mickeyho, který se účastní několika výprav v Tardisu. Když v jedné epizodě vystupuje starší Doktorova společnice doprovázená jejich tehdejším kumpánem, robotickým psem, dojde Mickeymu, že v rozvržení celé výpravy připadá jemu právě role poslušného psíka. Doktorovi protivníci zase neopomínají zmínit, že mimozemšťanovy bezstarostné výpravy za dobrodružstvím a svévolné zasahování do cizích záležitostí také není tak nevinné, jak si to Doktor představuje. Právě ve světle zpochybňování zdánlivě neproblematických základů celého seriálu a jeho hrdiny nakonec postava Doktora vystupuje (a je tak dokonce v seriálu explicitně pojmenována) jako sice velmi lidsky působící, ale nakonec značně odlidštěný bůh. Ovšem bůh v antickém slova smyslu, tedy nadlidská bytost, jež ovšem slouží především jako měřítko lidskosti.


Poznámky:

1/ Chapman James. Inside the Tardis: The Worlds of Doctor Who. Londýn – New York 2006. Doctor Who patří mezi zásadní britské popkulturní fenomény – po bok Pink Floyd či Monty Pythonova létajícího cirkusu. Vedle televize proto postava Doktora proniká i do beletrie, rozhlasových her, komiksu, filmu či animace.

2/ Nicméně rozhodně není teprve jedenáctým hercem, který tuto postavu hrál. Už za hartnellovské éry byla totiž natočena dvojice celovečerních filmů pro velká plátna s tehdejší hvězdou britských hororových filmů Peterem Cushingem a BBC mimo hlavní sérii vytvořila také parodickou minisérii Doctor Who and the Curse of Fatal Death, kde do hlavní role obsadila Rowana Atkinsona. K jedenácti seriálovým doktorům se nicméně naopak přičítá v pořadí osmý Paul McGann, který Doktora ztvárnil pouze v jediném, navíc nijak převratném televizním filmu Doctor Who (u nás kdysi na videokazetách pod názvem Boj s časem) z roku 1996, tedy z dlouhého období po konci klasické série a před začátkem nové.

3/ Zápletka třetí stopařské knihy Život, vesmír a vůbec dokonce vychází z Adamsova nerealizovaného námětu pro Doctora Who.

4/ Zásadní výjimkou je ovšem hned první epizoda celého seriálu, kde Doktor dva mladé pedagogy, kteří se zatoulali do Tardisu, jednoduše unese. To ale souvisí s tím, že Doktor byl původně plánován jako mnohem zlověstnější postava než humanista z pozdějších dílů.

5/ To samozřejmě neznamená, že mezi těmito zápletkami nefigurovaly inteligentní alegorie. Z Hartnellova období je to jednoznačně epizoda The Dalek Invasion, která v prvním plánu sleduje mimozemskou invazi do Británie, tedy možný scénář druhé světové války. Zároveň ale zmiňuje, že kromě britských ostrovů rasa Daleků napadla také Indii, což je dlouholetá britská kolonie. Příběh tak jemně naznačuje velmi provokativní analogii nacismu a britského kolonialismu.

6/ Brown, J. P. C. Doctor Who: A Very British Alien. In: R.C. Neighbors – Sandy Rankin (eds.). Galaxy is Rated G. Essays on Children’s Science Fiction Film and Television. Severní Karolína – Londýn 2011.

Přečteno 3073x

Článek vyšel v časopise Cinepur #79, leden 2012.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Kačka S.   (14.6.2015 23:41)

Jako velká fanynka oceňuji článek o seriálu v českém periodiku/na filmovém webu, protože popularita Doktora není v ČR tak velká, jak by měla být…:) Nicméně Doktorův stroj času je TARDIS (Time and Relative Dimension in Space) a když už byste se chtěl uchýlil ke skloňování, nejvhodnější by asi bylo pracovat s tím slovem jako s ženským křestním jménem. Doktor o TARDIS mluvívá jako o ní a má k ní specifický vztah, jak je patrné hlavně v epizodě S06E04 The Doctor’s Wife, kde onou manželkou je právě TARDIS. :) To jen tak pro upřesnění. :)

Antonín Tesař  (6.4.2015 09:16)

Článek je z roku 2012, vyšel v tištěném Cinepuru číslo 79.

Tereza W.  (22.3.2015 23:53)

Dobrý den, nerada rýpu a ani nejsem na daný seriál žádný odborník, ale jen faktická oprava. Pokud psal pan Tesař článek do šuplíku už před rokem, tak mu mohlo uniknout, že aktuálním Doktorem už celou sérii není Matt Smith, ale Peter Capaldi. Čímž se minimálně mění tendence mládnutí postavy, protože Capaldi díky svému věku (a především stylizaci) znovu vypadá jako pomatený zlomyslný stařík. (a jen ještě malá korektura - Doktorovi protivníci se v češtině zatím píší s měkkým i :)

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #110

#110

duben 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Legion / Přivrácená strana superhrdinské televize

Doktor Thackery neobživne. The Knick končí po druhé sezóně

Sherlock / Krize postfaktického detektiva

The Crown / Lesk a tíha korunovačních klenotů

Semestr / S Erasmem dál než do Kosmu

Westworld / O černém vlku a bílé koze

Věčný svit neposkrvněné mysli zazáří i v televizním seriálu

Rapl / Kuneš řeší komplikovaný případ české televizní tvorby


DALŠÍ Z RUBRIKY

Cannes: Debut z FAMU sklízí chválu za kameru a poutavé lokace

Člověk bestie / Rozpolcený

Cannes: Film Okja ze stáje Netflixu se hrál ve špatném formátu

Bergman se vrací. Vznikne dokument i film z jeho ostrova Fårö

Legenda o konci klasického princeznovského světa / Odvážná Vaiana

Autor filmu Kaili blues připravuje drama o tajemné ženě

Mezery identity / Moonlight

Festival v Cannes kvůli Netflixu změní soutěžní pravidla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Lichožrouti / Každá ponožka se počítá

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (116) / editorial (84) / fenomén (65) / festival (44) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (677) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (551) / objev (3) / pojem (36) / portrét (2) / profil (91) / reflexe (24) / report (89) / rozhovor (147) / scénář (4) / soundtrack (30) / téma (814) / televize (77) / tisková zpráva (1) / událost týdne (174) / video (2) / videoart (16) / videohra (48) / web (36) / zoom (146)

Cinepur #79 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #79, leden 2012

Z obsahu tištěného čísla:

Gustav Machatý. Touha dělat film / Úsvit autorské monografie v Čechách? (Tereza Frodlová, kniha)

Pohádky pro děti, či pro dospělé? / Zamyšlení nad některými paradoxy dnešní animované tvorby (Tomáš Stejskal, téma)

Das wanderne Sternlein / Na okraj vítězného filmu Marka Thera (Matěj Nytra, horizont)

Válka Bohů / O nesmrtelnosti příběhů (Tomáš Stejskal, kritika)

Projekce dětského filmu musí být událost / Jak se ve Francii distribuuje Fimfárum (Michal Procházka, téma)

Mission: Impossible – Ghost Protocol / Ohniska zájmu (Radomír D. Kokeš, kritika)

+ více...