Alex(andra) Moralesová / Naše vidění jsou ostrovy
Performance či instalace Alex Moralesové (1989) jsou zcela osobitým ohledáváním povahy pohyblivého obrazu a samotné možnosti vidění. Ve svých dosavadních dílech pracuje s rozličnými médii, která jsou podle ní vždy svázaná s povahou materiálu. Její zatím poslední videofilm Kůže zvítězil v prosinci 2011 v soutěži Jiné vize Přehlídky animovaného filmu v Olomouci, i když autorka sama o obesílání festivalů svými díly příliš nestojí – zajímají ji spíš jednorázové performance či instalace v galerijním prostoru.
Kůže vznikla digitální postprodukcí 16mm filmu, který Moralesová snímala z matnice střihačského stolu. Samotný filmový materiál obsahuje tři políčka – na jednom je autorka, na druhém její matka a na třetím babička. Prolínání portrétů může navozovat téma proměny a stárnutí člověka, autorka to však vidí opačně: „Člověk v sobě poznává své minulé podoby, které se teprve stanou.“ Inspirací pro Kůži byl prý přístroj na prohlížení filmu, v němž se jedno okno v určitou chvíli promítne do druhého. „Chtěla jsem něco postříhat a zjistila jsem, že to, na co se dívám, už samo vytváří nějaké obrazy, které se mi líbí. Střihací stůl či prohlížečka na 8mm nebo 16mm film nejsou určeny pro projekci, ale jsou meziproduktem, se kterým se běžně nesetkáváme. Možná je to způsob, jak pochopit povahu pohyblivého obrazu.“ Silná expozice materiálu dostává obraz až na hranici viditelnosti, což podtrhuje podstatu proměny jak vlastní podoby, tak i obrazu.
Téma identity se objevuje i ve videofilmu Vlasy. Materiál byl natočen na 8mm inverzní film a pomocí videa přesnímán z prohlížečky. Je reflexí lidské touhy po kontrole a jisté dramaturgii sebe sama i věcí, jimž dáváme tvar – střihání vlasů zde má paralelu ke střihání filmu. „Vlasy, zde nahrazeny filmem, jsou ve své podstatě ambivalentní: jsou součástí nás samotných, jsou naším obrazem… jsou ale také částí, jež nás svým růstem formuje do podoby, kterou si vybírá bez naší účasti,“ dodává autorka.
Alex ráda prolíná analogová média s digitálními, filmový materiál však nepoužívá jen pro jeho patinu. „Zajímá mě film jako zobrazovací médium, protože má nějakou zrnitost, nějakou fyzickou povahu a přijde mi, že se světlem a s barvami pracuje jinak. 8mm materiál mě zajímá také proto, že neaspiruje na stoprocentní obsah – na malém políčku je toho málo vidět, což je kontrast k dnešním K4 kamerám a kvalitním digitálním záznamům. Když sedíme v kině, z velké části se díváme na tmu… Dobře vidět nelze myslím za žádných okolností.“
8mm film použila i v případě instalace Skleníkový afekt – natočila na něj chátrající skleník, který se jako na slunci závislé zařízení podobá filmu. Fragmenty skleníku promítla na konstrukci ze skleněných desek, pocházejících ze samotného skleníku. V instalaci, která měla běžet tak dlouho, až se zničí, se opět objevuje klíčové téma Alex Moralesové – proměna, mizení a podřízenost času, které se netýká jen podoby člověka, krajiny či předmětů, ale i (filmového) materiálu. Vanitas je také tématem její koláže Pověděli jim o ptákách, při které digitálně upravovala diapozitivy mrtvých ptáků, nasnímaných v pražských ulicích během dubna 2011. „Požádala jsem kamarády, aby si mrtvých ptáků v ulicích všímali a posílali mi zprávu, abych je mohla přijít odfotit. Šlo o studii pozornosti při pohybu ve městě… Výzvou však pro mě bylo rozrušit imunitu pozornosti (nepozornosti) a citlivosti vůči městské krajině.“
Moralesovou zajímá forma performance a živého kina, kdy dochází ke komunikaci s publikem. „Dnes lidi konzumují obrazy sami doma, což ztrácí společenský a živý charakter, který mívala projekce v kině – ten zážitek sedět v kině a trochu se rušit. Doma si obraz kdykoliv zastavíme, a to už spadá do oblasti spotřebičů.“ Performance Janovského 37 je scénickou kompozicí sestavenou z nalezeného rodinného archivu. Fotografie přefotila Moralesová nejprve na diapozitivy (posléze pracovala s papírovými zvětšeninami), které v reálném čase promítala na plátno současně se čtením z rodinné korespondence mezi dětmi a otcem, který žil ve švýcarské emigraci. Pro každého z nás je náš rodinný archiv exkluzivní, současně ale vypovídá podle Moralesové o čemsi obecnějším. „Můžu se dívat na fotografii cizí ženy na pláži a vedle toho dát fotografii své babičky, a ty obrázky najednou vypadají, jako by patřily do nějakého neutrálního archivu.“ Práce s obrazem tu má paralelu k práci s textem – obojí má sklon k příběhovosti. Výraznou performancí nalezeného materiálu je i Blau Peru, 1970, při níž pracovala s rozsáhlou kolekcí rakouského cestovatele, kterou sehnala na bleším trhu. Opět zde sledujeme sklon k budování příběhu, práce s obrazem je však jiná: „Nepracuji se střihem v tom smyslu, že bych z materiálu něco vystřihla, jen jsem najížděla na určité obrazy a setrvávala v nich a používala přitom optické předsádky, fólie či filtry. Zajímá mě na tom to, že dívání je v té chvíli něco jako vyprávění.“ Součástí živé hudby k představení, kterou vytváří audiovizuální umělec Georgij Bagdasarov, je i tempo otáčení promítačky, které vytváří určitou kadenci střídajících se obrazů.
V současné době láká autorku prostorová instalace s projekcí v galerii a opět přitom uvažuje o možnostech vidění. To je podle ní jako ostrovy – „vždycky jsou obrazy vytržené a k něčemu je připojujeme… Když si něco prohlížím, je v tom už příliš mnoho prostředníků. Osobně si lépe pamatuji to, co si nenatočím, protože si to neexternalizuji do jiné paměti, kterou poskytují záznamová média.“
Filmografie
2011 – Kůže – vítěz soutěže Jiné vize Přehlídky animovaného filmu v Olomouci 2011
2011 – Blau Peru, 1970
2011 – Pověděli jim o ptákách
2011 – Vlasy
2010 – Nippon Love Hymn
2009 – Janovského 37
2009 – Wunder-Frau
2009 – Skleníkový afekt