Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Skoro se zdá, jako by filmy Petra Marka – přinejmenším ty, které pronikly do oficiální distribuce – byly odsouzeny k extrémním reakcím. Buď se dočkají jednoznačného odmítnutí (často s blahosklonným doporučením, aby se režisér „doučil řemeslu“), nebo vzbudí mezi některými diváky takovou vlnu nadšení, jež z odstupu působí jako nekritický záchvat (pseudo)cinefilní hysterie. Tato charakteristika sedí jak na Lásku shora, tak i na filmy Nebýt dnešní a Nic proti ničemu: všechny zmíněné snímky budí oba vyhrocené typy reakcí zároveň, přičemž v těchto protichůdných variantách kritického přijetí se často zmítají i jedni a ti samí diváci.

V jednom ohledu jsou snímky frontmana populárních Midi Lidí výjimečné zcela nepochybně: v českém kontextu nenajdete filmaře, který by se tak výrazně vymezoval vůči mainstreamové kinematografii, záměrně odmítal zaběhané filmařské konvence, a přitom se dlouhá léta zcela konzistentně držel vlastního originálního stylu. Jistá potíž je ovšem v tom, že Markův rukopis se rozchází nejen se schématy a klišé středního proudu, ale i s obvyklou představou autorské kinematografie. Tu si coby diváci pragmaticky spojujeme s konceptem kontroly, kterou má mít glorifikovaný režisér nad volbou námětu, průběhem natáčení a všemi aspekty vlastního „autorského“ univerza. Markova filmová tvorba je naproti tomu založena na absenci kontroly: rovněž Nic proti ničemu představuje film, který je (zdánlivě) bez pravidel a (zcela evidentně) bez struktury.

Už jen z toho důvodu jsou nemístné ohlasy některých recenzentů, kteří v novém filmu Petra Marka nacházejí pokračovatele tradice české nové vlny. Formanovy, Papouškovy nebo Passerovy filmy byly vždy založeny na detailně propracovaných scénářích a punc autenticity jim dodávaly až výkony obsazených naturščiků. Markův příběh o bezdětném manželském páru uvažujícím o adopci dítěte, jenž se „ze studijních důvodů“ inkognito vmísí do skupiny lidí, kteří byli v minulosti vychováni adoptivními rodiči, je vystavěn zcela opačně. Jde v podstatě o svéráznou filmovou adaptaci stejnojmenné divadelní improvizace, v níž vystupují zkušení, byť neprofesionální herci – členové souboru LÁHOR/Soundsystem, kteří se ve filmu objeví, ostatně s touto divadelní verzí vystupují už více než čtyři roky.

Od nové vlny Markovu tvorbu odlišuje také absence jízlivé sociální kritiky, jež charakterizovala trilogii o rodině Homolkových či mrazivou hasičskou grotesku Hoří, má panenko. Jeho filmy si nedělají legraci z toho, jak své životy žijeme, ale jak je prezentujeme navenek. Proto jsou Markova díla plná skvostně trapných chvil a mučivě zajíkavých situací, v nichž se postavy chovají čím dál absurdněji jen proto, že se snaží dodržet nějakou banální společenskou konvenci (právě na tomhle motivu jsou založeny nejen všechny gagy, ale v podstatě i celá zápletka Ničeho proti ničemu). A proto také tyto filmy neustále reflektují sebe sama – herci dávají najevo, že vědí, že hrají; kamera strhává pozornost sama na sebe a na to, že natáčí; místy neostrý a záměrně nekvalitní digitální obraz diváky neustále upozorňuje, že sledují jen film, nic víc.

Markovy filmy ovšem autorovi umožňovaly spouštět i pozoruhodnou hru identit. Filmař, který obsedantně natáčel sám sebe i své přátele ve všech možných pozicích a za všech možných okolností, produkoval obrazy, jež byly zároveň nesnesitelně narcistní i fascinující – obsahovaly v sobě trýzeň známou všem, kdo si uvědomují rozdíl mezi tím, jací jsme (fádně obyčejní), a tím, jakými bychom chtěli být (oslnivě zábavní, okouzlující, suverénní). Je zajímavé, že právě ve snímku Nic proti ničemu – který paradoxně naplňuje schéma reality show, jež jsou na výše zmíněném schizofrenním konfliktu identit a mediálních obrazů založeny – tento aspekt chybí. Ve filmu není nic osobního a zbyla jen „jinakost“, jen více či méně elegantní vršení gagů. Je to jednoduché, v zásadě elegantní, vesměs zábavné a také daleko povrchnější: z Nic proti ničemu se tak v mnoha scénách stává jakási filmová varianta kamarádské divadelní besídky, kterou přátelé hrají pro přátele. Od herců se čeká, že se nebudou brát příliš vážně, od diváků zase to, že občasné chybky, přeřeky a nemotorná gesta nebudou mít ansámblu za zlé. Právě tohle ostentativní spiklenecké souručenství mezi protagonisty, režisérem a publikem podráží Markovu poslednímu filmu nohy ze všeho nejvíc – člověk se při jeho sledování často nemůže ubránit dojmu, že tolik zdůrazňovaná jinakost (či „nezávislost“, „svěžest“, „amatérismus“) je pouze alibistickým způsobem, jak ospravedlnit sebevětší banalitu coby rozverně subverzivní vtípek. A ze stejného důvodu Nic proti ničemu ani na chvíli nepředstírá, že by se pokoušelo odpovědět na jakoukoli nepříjemnou otázku týkající se lidských vztahů, adoptivních dětí či společenských pravidel – proč taky, když je to všechno jen taková družná legrace.

Možná s tím souvisejí i ty v úvodu zmiňované extrémní kritické soudy, jež se k Markovým filmům a Nic proti ničemu váží. Většina z nás k nim přistupuje s vědomím jejich odlišnosti od zbytku filmové produkce, a to, zda se nám líbí, či nelíbí, pak závisí čistě na našich preferencích, zkušenostech nebo momentální náladě. Problém tkví v tom, že jinakost podobně jako zajímavost není hodnotou sama o sobě – kuriózní může být cokoli, stačí pouze zvolit ten správný kontext. Nechtěl bych být nespravedlivý a tvrdit, že Nic proti ničemu už nic navíc nenabízí. Ty tři, čtyři momenty, kdy při projekci padají diváci smíchy ze sedaček, se nedají jen tak pominout, ani označit za bizarní anomálii – ty jsou prostě okouzlující. A kdyby pro nic jiného, tak pro ně stojí za to Markův poslední film vidět a pokoušet se v něm nalézt hranici mezi svěžestí a protivným srabáctvím.