Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

kritika / Viktor Palák / 13. 11. 2011

Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky. „Jo, chovali se hrozně, k té prdelaté Afričance. Ale nakonec se to vyžehlilo; pozdě, ale přece.“

Černá Venuše přitom rozhodně není hloupý či povrchní film. Příběh Jihoafričanky Saartjie, která se na začátku 19. století prodává nejprve jako „hotentotská atrakce“ pro chudé a následně baví stejným způsobem pařížskou smetánku, zřetelně ukazuje latentní či explicitně demonstrovanou nadřazenost Evropanů vůči černošce, kterou její hřmotnost odsoudila k ještě většímu opovržení. Kechiche se snaží vystihnout, jak všichni – anglickými paňmámami počínaje a francouzskými vědci konče – pohlíželi na Saartjie v prvé řadě jako na atrakci a množstvím scén mířících k této myšlence zároveň konfrontuje naše současné postoje. Těch se autor dožaduje pochopitelnou strategií, kdy protagonistku obhlíží se stejným gustem, jako to činilo dobové publikum.

Saartjie však pro Kechicheho není pouhou atrakcí, nýbrž postavou, na jejíž stranu se nenásilně a jaksi přirozeně staví, pročež veškeré paralely s tím, co se dělo v 19. století skutečné Saartjie a co se nyní domněle dělo její představitelce Yahimě Torres, působí násilně a nedomyšleně. Snímání hrdinky je sice velice kontaktní, ale s povrchním voyeurským zájmem publika vždy spojuje i emoce samotné hrdinky. V tom ale vězí problém: je přeci těžké požitkářsky obhlížet něco, co zároveň probouzí empatii.

Že je svoboda, která byla hrdince přislíbena, pouhou iluzí, pochopíme už na začátku, stejně jako to, že Saartjie nemá šanci dosáhnout svých snů. Naopak je pasována do role prostředníka, který umožňuje naplnit tužby bílých hrdinů. V souladu s vítanou relativizací charakteristik postav však Kechiche ukazuje i Evropany jako postavy, jejichž cesta je naplněna nutnými vykoupeními. Jakákoliv finální zhodnocení pak navíc narážejí na skutečnost, že jsme konfrontováni s figurou, jež byla vytržena ze svého původního prostředí, což zákonitě formuje i náhled na ni.

Kechiche svůj film komponuje jako sérii nevelkého počtu epizod, které byly nasnímány a nastřihány dostatečně dynamicky a s citem pro pohyb v několika plánech obrazu, ale zároveň tak, aby neodváděly pozornost od přehledného vývoje: nejprve „hotentotská show“ v Londýně, pak nucený útěk do Paříže a tamní pád z večírků smetánky do nevěstince – to vše lemováno jednoznačnou scénou, v níž si auditorium vědců posílá ženinu vagínu v lihu. I v rámci takto zřetelné dějové osy, jíž dominuje zřetelný úpadek už tak nevalné hrdinčiny existence, dokáže režisér budovat velice přirozeně působící rozporné situace. Díky tomu, že je film postaven na voyeurství akcentovaném i značnou zalidněností jednotlivých scén, může proti sobě autor stavět různé postoje – ne nutně protikladné, spíš rozporné. Vedle sebe tudíž nestojí ani tak sympatizant a odpůrce Venušiných lascivních představení, jako spíše dva lidé, kteří si teprve během nich zjevně tříbí svůj postoj. Sympatické zároveň je, že Kechiche nepodléhá nutkání z dnešních pozic peskovat ty postavy, které jsou k hrdince málo galantní či přímo hrubé (v podobném duchu ukazuje jako mírně poblouzněné rovněž dobové strážce dobrých mravů).

Není však příliš jasné, kam tím vším režisér míří. Ano, ve společnosti byli (a jsou) latentní rasisté, soucitní altruisté, falešní moralisté i sebestřední bohémové. Jistě, i dnes má leckdo tendenci odsuzovat to, co sám dělá – ale co dál? Jde tu snad o pokus předestřít neobvyklé drama, které by nenásledovalo současný trend vyzdvihávat v historických filmech silné ženy? Asi ano, ale jen do určité míry, neboť pozornost v Černé Venuši vždy více poutá povaha věcí, které se hrdince dějí, nežli to, jak na ně ona reaguje. Její stavy totiž od začátku až do konce ilustruje záliba v alkoholu a sklíčenost se stopovými prvky naděje. Stejně tak příběhy postav, jež protagonistku obklopují a které do filmu vnášejí témata rivality i sexuální náboj, působí příliš náznakově. Víme-li toho o skutečné Saartjie málo, můžeme na této skutečnosti jen stěží postavit film; je třeba hledat jiný klíč.

Navzdory tomu, že je snímek Černá Venuše formálně promyšlený a tematicky podnětný, nelze popřít jeho nevýraznost. Tu podtrhuje jak midcultová, jen na oko odvážná obraznost erotických scén, tak i setrvalé chování hrdinky, která sice zjevně chápe, co se kolem ní děje, ale nedokáže to demonstrovat ničím jiným, než neustálým přihýbáním z lahve. Tedy nakonec ani Saló, ani Sloní muž, nýbrž přehledná kapitola z učebnic dějepisu, z níž se můžeme při troše snahy dozvědět o něco víc než jen suchá data.

Černá Venuše (Vénus noire, Francie, Belgie, 2010, IMDb)
Režie, podíl na scénáři: Abdellatif Kechiche, scénář: Ghalia Lacroix, kamera: Lubomir Bakchev, hrají: Yahima Torres, Jonathan Pienaar, Andre Jacobs, Olivier Gourmet ad. 159 minut, distribuce: AČFK. (premiéra v ČR 3. 11. 2011).

Černá Venuše (Vénus noire, Francie, Belgie, 2010, IMDb)
Režie, podíl na scénáři: Abdellatif Kechiche, scénář: Ghalia Lacroix, kamera: Lubomir Bakchev, hrají: Yahima Torres, Jonathan Pienaar, Andre Jacobs, Olivier Gourmet ad. 159 minut, distribuce: AČFK. (premiéra v ČR 3. 11. 2011).

Přečteno 3965x

Článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Černá Venuše

****  CINEPUR (1)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vnímavá porota silného Berlinale

Máme papeže / Pochybovat je lidské

Poupata / Vánoce jako varianta očistce

Turínský kůň / Bélova poslední černá káva

Socialismus / O (ne)možnosti (po)rozumění


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #78 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Jeskyně zapomenutých snů / Záhady tohoto a jiných světů (Lucie Česálková, kritika)

Editorial č.78 (Lucie Česálková, editorial)

Katarína Kerekesová / Bolest je součástí našeho života (Kamila Boháčková, profil)

Kouzlo pančovaného vína / Moravské vinohrady mezi normalizací a tržní ekonomikou (Oto Horák, téma)

Ironické děti a účtující rodiče / Dva druhy polské ostalgie (Joanna Królak, téma)

Svůdný klam poprelikvií / Obzvlášť vydařený ostalgický export (Ina Marešová, téma)

+ více...