Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rodina je základ státu / Všichni jsme tak trochu svině

Rodina je základ státu / Všichni jsme tak trochu svině

kritika / Vít Schmarc / 13. 11. 2011

Trocha homolkovské filozofie na úvod: rodina je základ státu a co je stát? No stát jsme přece my. Zdá se to být osvědčenou a léty prověřenou pravdou, přesto když člověk sleduje způsob, jakým se současná (pop)kultura vyrovnává s kritickým vyobrazením „kapitalismu po česku“, vznikají jisté pochyby. S určitou mírou přibližnosti lze konstatovat, že současný systém reprezentovaný ve filmech a seriálech vypadá buď jako odpudivé panoptikum oblud a dušínovských „fér“ typů (viz např. knedlíkový Hollywood Kajínek) nebo jako bezpohlavní karikatura kreslená žlučí (viz např. Vorlovo harakiri Ulovit miliardáře). Na člověka z toho dýchne pocit, že žijeme v akváriu, v němž nás naše obyčejnost chrání před těmi nahoře – bulvárními mutanty, bezskrupulózními zmetky, zkorumpovanými kreaturami. Jsme tak vyvázáni ze zodpovědnosti za stav věcí – ty probíhají dle svých vlastních pravidel a my na ně můžeme jen s fascinovaným znechucením zírat. Výsledkem podobného marasmu může být jen pasivita, rezignace, bulvární okouzlení čímkoli, co se děje za tlustým sklem „vyšších sfér“.

Autorský snímek Roberta Sedláčka Rodina je základ státu představuje krok správným směrem nejen proto, že jediné sklo, které nás na moment dělí od tuneláře a bílého koně Libora, je sklo jeho domu/luxusního hotelu. Nenalezneme tu laciné voyeurství, démonizování, levnou „třídní“ nenávist. Hrdina filmu není ztělesněním „krejčířovského“ přízraku mafiánských praktik, ale spíše symptomem systému, který, jak sám Libor poznamenává, funguje na principu rulety – vsadíš a ono to buď vyjde, nebo ne. V jeho případě to nevyšlo, a tak se jeho podpis ocitl pod pochybnými úvěry a ještě pochybnějšími projekty. Neřádilo tu žádné démonické zlo, brilantní kriminální mysl, ale touha běžného člověka (bývalého středoškolského učitele) zabezpečit sebe i svoji rodinu. Žít lépe a pohodlněji, jak si doba žádá. Možná tohle je klíčem k současné krizi morálky, který Robert Sedláček nabízí: přestat vnímat umělou izolaci a přiznat si, že v tom prostě jedem všichni, ti s mizernými platy státních zaměstnanců, stejně jako ti, kteří pobírají statisíce v manažerských pozicích.

Rodina je základ státu není moralistním příběhem, stejně jako Sedláček není moralistním filmařem. Na české poměry jde o poměrně ojedinělý případ tvůrce, který má vyhraněné vidění současnosti, stabilní žebříček hodnot. Přesto v jeho dílech nikdy nechybí sebeironie a schopnost poukazovat na vlastní slabiny. Pokud ale v Největším z Čechů mohlo být diletantské filmařství bráno jako pohodlné alibi, nový Sedláčkův snímek jde téměř nadoraz: za nic se neschovává, nevymlouvá se a o světě vypovídá s bodrou přirozeností, která byla režisérovi vlastní už v nadměrně vláčných Mužích v říji. Tentokrát se ale nejedná o komunální satiru zabalenou do burleskních kulis lidové oslavy. Spíš je na místě mluvit o velmi specifickém, autorském pojetí žánrů thrilleru a road movie.

Robert Sedláček natočil svůj dosud nejkomplexnější film, který je fascinující právě tím, jak diváka neustále znejišťuje náznaky, „nepatřičnými“ symboly a precizním rozvrstvením předkamerového prostoru. Rodina je základu státu rafinovaně pracuje s mnohoznačností – dobrým příkladem je scéna, kdy utěšené táboření na břehu řeky Moravy naruší nález umírajícího psa. Drastický výjev pak stále „visí v pozadí“, mění naše čtení rodinné idyly, podobně jako ho setrvale mění fakt, že víme to, co Liborovi blízcí ne. Právě tahle zvláštní oscilace mezi klidem a zneklidněním, mezi komickým a tragickým dodává Sedláčkovu filmu příchuť nejednoznačnosti. Je až lehce udivujícím zážitkem sledovat pečlivost, s níž doposud ležérní filmař dokázal spojit paletu nálad a žánrových postupů, jakou pedantickou pozornost věnuje vypovídajícímu detailu a příležitostně ironické kompozici scén (svatba/policejní zásah, prohlídka bytu/rabování ledničky, manželský sex/praskající topení atd.). I v nejvypjatějších sekvencích je přítomen funkční moment lakonické kontroly nad vyprávěným, umocněný ještě tlumeným herectvím a monotónní dikcí, která báječně pasuje zejména Igoru Chmelovi. Jeho Libor je chybující a zranitelný, ale zároveň sobecký a lehkovážný hrdina, k němuž není snadné zaujmout jednoznačné morální stanovisko.

Z celkové rozeklanosti filmu kupodivu nevychází myšlenkový patvar. Naopak, Rodina je základ státu podává velmi jasnou zprávu o české společnosti a nenásilně vyzdvihuje hodnoty, které jsou dle tvůrce stále klíčové. Vedle rodiny je to především mystický motiv země-kolébky (pohansky stylizovaný Velehrad), skvostnou scenáristickou prací podepřený motiv laskavého přátelství (scény se starými kamarády Jurou a Lenkou jsou ozdobou celého snímku) a samozřejmě – závěrem citlivě zdůrazněný motiv lásky. Může to znít jaksi naivně a staromilsky, v Sedláčkově podání však ani tahle „konečná zpráva“ není prosta deziluze. Pokud pozorně sledujeme postavu Liborova syna Lukáše a nebereme-li závěrečný leitmotiv Krylovy Ukolébavky „budeš jako táta“ jen jako drsný estetický přívěšek, je dochuť filmu ještě trpčí.

Rodina je základ státu (ČR, 2011)
Režie a scénář: Robert Sedláček, kamera: Petr Koblovský, střih: Matouš Outrata, hrají: Igor Chmela, Eva Vrbková, Simona Babčáková ad.,106 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Rodina je základ státu (ČR, 2011)
Režie a scénář: Robert Sedláček, kamera: Petr Koblovský, střih: Matouš Outrata, hrají: Igor Chmela, Eva Vrbková, Simona Babčáková ad.,106 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Přečteno 4089x

Článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.9 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Rodina je základ státu

****  CINEPUR (3.4)

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Tak trochu roadmovie / Skokan

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Život na narušených základech / Klient

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Útočiště pro outsidery / Strážci Galaxie Vol. 2

Frankensteinovo monstrum / Vetřelec: Covenant


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Vyšší moc / V lavině

Dva dny, jedna noc / Triumfální prohra

Cesta ven / Cesta ven i dovnitř

Noe / Organizace spojených náboženství


RUBRIKY

anketa (22) / český film (68) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (54) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (703) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (597) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (188) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #78 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Nic proti ničemu / Žít jako amatér (Jan Kolář, kritika)

Guy Maddin / Natáčet happyendy je hanebné (Michal Procházka, rozhovor)

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy (Viktor Palák, kritika)

Lovci hlav / Žánrový šejk z chladného severu (Petr Hamšík, kritika)

Vizuální antropologie. Kultura žitá a viděná / Nevybíravá fascinace jiným (Marie Barešová, kniha)

Rodina je základ státu / Všichni jsme tak trochu svině (Vít Schmarc, kritika)

+ více...