Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Alois Nebel / Prázdnota a strnulost v bílém potoce

Alois Nebel / Prázdnota a strnulost v bílém potoce

kritika / Daniel Řehák / 2. 11. 2011 / komentáře (1)

Mlžno, jesenické chmury a krásy pařících se hvozdů, siluety nádraží a písně lokomotiv, černobílé meditace nad deštěm mezi pahýly polomů a pestře sivé přebaly starých jízdních řádů zabydlují plátno v českém snímku Alois Nebel. Celovečerní debut Tomáše Luňáka vzbudil značnou mediální pozornost, která jistě nebyla zadarmo a vyvolala oprávněná očekávání. Autor se na tento projekt připravoval celé roky a hned na počátku rozpoutal debaty nad štědrou dotací ze Státního fondu kinematografie. Když snímek konečně po opakovaném přestříhávání a přemalovávání přisupěl do kin, vzbuzoval na jedné straně dojemné nadšení z čehosi hezkého českého, na straně druhé rozpaky a zklamání z bezobsažnosti a nedotažené formy.

Nejen v Čechách je ve zvyku v rámci propagace filmů nadbíhat divákovi bulvárními hesly o různých prvenstvích, unikátních technologiích, vysokých částkách apod. Alois Nebel je tedy první adaptací českého komiksu (protože Rychlé šípy se tak úplně nepočítají a Čtyřlístek to nestihl), vznikl naprosto unikátní technologií digitální rotoskopie (přestože Adobe AfterEffects stojí třicet tisíc, jsou nejrozšířenějším postprodukčním balíkem a návod na tvorbu pohyblivé masky najdete na YouTube) a stál prý úctyhodných 80 milionů (jelikož se donekonečna předělával v postprodukční fázi a jeho výroba se táhla). Když ale odhlédneme od prázdných hesel z tiskových zpráv a plakátů, je nutno Nebelovi přiznat touhu a ambici vytvořit něco nového a jít na věci jinak – skrze originální ideje a rukopis.

Komiks spisovatele Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra 99 vypráví formou vnitřního monologu o strastech a vnitřních pnutích sudetského ajznboňáka Aloise Nebela – první díl s názvem Bílý Potok se dočkal dalších dvou pokračování, která tvořila ve svázané trilogii základ pro adaptovaný scénář. V něm se prolíná minulost (odsun Němců z pohraničí) s přítomností roku 1989, kdy jsme svědky pádu komunistické totality. Ne zrovna přehledná forma filmového vyprávění vyžaduje diváckou investici a snahu o zorientování se v kostrbaté konstrukci dvou prolínajících se dějových linek (k tomu je mimo jiné zapotřebí i jistá znalost nedávné české historie). Jaroslav Rudiš se v kreslené předloze, která tak úplně ke zfilmování nevybízí, dotýká i palčivějších událostí z časů nacistické okupace, ty se však do scénáře nedostaly – a tomu, kdo nečetl předlohu, chybět ani nebudou.

Snímek zachycuje Aloise Nebela jako mlčenlivého, zdeptaného a odevzdaného člověka, jehož děsí noční můry vylíhlé ze vzpomínek na pětačtyřicátý rok. Zkušenost s léčbou v podivném psychiatrickém sanatoriu ho připraví o práci. Po svém odjezdu z chmurně malebného nádraží v Bílém Potoce však nalezne Nebel novou naději vtělenou do klišé v podobě empatické ženy uvězněné na záchodcích na nádraží plném pitoreskních figur. Do této frašky pak vstupuje ještě uměle naroubovaná postava němého muže, který se zde ocitá, aby (kdo ví proč) právě dnes pomstil to, co se mu nejspíš kdysi stalo, na někom, kdo už je zcela mimo hru – což vyústí v groteskní tečku za rádoby vážným dramatem. Mírná zmatenost režiséra střídajícího táhlé záběry krajin, pompézních příjezdů vlaků a digitální tuší obtažených prostor tak odráží i zmatenost scenáristů (autorů původního komiksu), kteří – ponořeni hluboko do představ o působivých pohyblivých ilustracích a monochromatických pohlednicích z fotogenických míst – zcela opomněli vdechnout svým postavám smysl jejich existence.

Strnulá výtvarná a animační stránka filmu i délka jednotlivých sekvencí je pak ještě umocněna nezáměrnou prázdnotou charakterů a absencí motivací jejich chování. Snímek sází pouze na dojem z výtvarné odlišnosti a v několika málo záběrech snad i pohlednosti; na dojem z neobvyklé podoby postav. Jelikož ale figury postrádají mimiku herců, která zmizela kvůli zvolené kresebné stylizaci, a z jejich pohybu trčí příliš mnoho softwaru, není tento úkol pojmout a pochopit zadumané hrdiny a padouchy vůbec jednoduchý. Nejednoznačnost či vnitřní hloubka jejich duší se stává spíš plochou vystřihovánkou bez obsahu. Na film Alois Nebel tak lze nahlížet jako na protažený videoklip, jenž se z pozoruhodných pěti minut rozbředl takřka na hodinu a půl nekonzistentních černých a šedých fleků.

Ačkoli ve srovnání se zaoceánskými produkcemi není 80 milionů českých korun prakticky nic, raději než jako hrátky s počítačem bych viděl Nebela coby dotažený animovaný film, kde má každý pohyb svůj význam, místo a zejména tzv. appeal. Právě appeal, jeden ze základních pilířů jakéhokoli animovaného filmu – tedy přitažlivý dojem z pohybu a vzezření figur – v drtivé většině záběrů Luňákův snímek postrádá. Můj pohled lze už teď z určité perspektivy považovat za hnidopišství, neboť nemalé části obecenstva toto kostrbaté divadlo stačí; jisté publikum mu odpustí nedomrlost výměnou za podmanivou atmosféru a půjde se podívat na dalšího Krobota, Rodena či Daniela, kteří tentokrát nehrají tak zoufale stejně, protože je obkreslili a není to vidět (je to jen znát). Kdo chce, může se tudíž dojmout nad starými dobrými časy, kdy Václav Neckář ostře sledoval vlaky a toužil nebýt panicem. Teď zpívá sladkobolné Haleluja, v němž se dokonale snoubí touha po idyle, módním retru a vzpomínkách, co neublíží.

Alois Nebel (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Tomáš Luňák, scénář: Jaroslav Rudiš a Jaromír 99, hudba: Petr Kružík, 87 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 29. 9. 2011).

Alois Nebel (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Tomáš Luňák, scénář: Jaroslav Rudiš a Jaromír 99, hudba: Petr Kružík, 87 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 29. 9. 2011).

Přečteno 5243x

Článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.1 /30

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Alois Nebel

****  CINEPUR (1.3)

****  ČTENÁŘI (2.1)


komentáře

    přepište kód:

petr7846  (8.11.2011 07:23)

To je holt těžký … Pokud kritik (dle toho co sám píše) některé "polohy" snímku zřejmě nepochopil, pak jeho hodnocení nemá moc smysl… P.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé

Hledá se Dory / Splněné zadání a ani o šupinu navíc

Star Wars: Síla se probouzí / Nejlepší z možných předalekých galaxií

Muž z oceli / Nejhlasitější pohádka ve vesmíru

Pátrání po Sugar Manovi / Limonádová balada o neznámém vykupiteli s kytarou


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #78 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #78, prosinec 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Ostalgie / Úvod k tématu (Jan Kolář, téma)

František Čáp / Jan Cimbura (Matěj Nytra, dvd)

Katarína Kerekesová / Bolest je součástí našeho života (Kamila Boháčková, profil)

Sogo Išii / Punková rebelie a zrození moderního japonského filmu (Tomáš Stejskal, profil)

Vzpomínky na Brežněva / Nostalgie ve funkci státní ideologie (Kamila Dolotina, téma)

Bob Rafelson / Pošťák vždy zvoní dvakrát (Jana Bébarová, dvd)

+ více...