Víme co a víme jak / Současná norská kinematografie a filmový průmysl

Ať se začtete do jakéhokoliv oficiálnějšího materiálu nebo se zeptáte téměř kohokoliv z norské filmové komunity – od producentů, přes kinaře, po úředníky –, jeden dojem se bude neustále vracet: co se domácí kinematografie týče, Norsko má plán. Norská vláda a na ní napojené filmové instituce vědí, co chtějí – ať už je to zvýšení výroby filmů na 25 ročně, podíl 25 procent tržeb z prodaných lístků na domácím trhu pro norské filmy, zvýšení exportu nebo ceny z Cannes a Berlína. Pro svůj plán mají dokonce filmově i geograficky přiléhavé jméno, Norwave.

A co je podstatné, touha Norska vystoupit kinematograficky ze stínu Dánska a Švédska je poháněná dopředu trojčlenkou slibující úspěch – tvoří ji kapitál, který si bohaté Norsko může dovolit investovat do filmu, politická podpora a silné národní cítění.

Od subvencí k vavřínům

Mezinárodní filmový časopis Screen Daily přinesl 19. srpna tohoto roku zprávu, že norská produkce zažívá nebývalý boom a mohla by se letos vyšplhat na rekordních 34 filmů, z toho 27 hraných celovečerních. Článek vystihuje dva výrazné rysy, které charakterizují přístup a postoj norských filmových institucí k „národní“ kinematografii – optimismus a dosahování met. Nárůst počtu norských filmů je jedním z ukazatelů, které Norský filmový institut (NFI) radostně kvituje ve výročních zprávách. Stejně jako mezinárodní, hlavně festivalové úspěchy nových norských snímků. Kvóty a měřitelné ukazatele mají svoji logiku. Politici a filmové instituce tak mohou něčím, co je jasně měřitelné, před občany obhájit vysoké investice ze státního rozpočtu, tedy z peněz daňových poplatníků, do kinematografie. V letošním roce stát na podporu filmové produkce vyčlenil 50 milionů eur (zhruba 1,2 miliardy Kč). Peníze jsou společné pro veškerou audiovizi, včetně například krátkých filmů, dokumentů nebo televizních dramat, na celovečerní hrané filmy připadají necelé dvě třetiny.

Investovat do filmu se podle Norů vyplatí hned několikrát. Nejen že má norské publikum k dispozici v kinech širokou a rozmanitou nabídku domácích titulů, v níž je něco pro každého, od intelektuála, přes teenagery, až po milovníky žánrových filmů hollywoodského střihu – letos je to zcela namátkou například odlehčená komedie o curlingu Král curlingu (Kong Curling, r. Ole Endresen), jež je avizována jako mix komedie Ledové ostří (Blades of Glory, r. Josh Gordon, Will Speck, 2007) a Big Lebowskiho (r. Joel a Ethan Coenovi, 1998), teenagerská romance Cupid’s Balls (Amors baller, r. Kristoffer Metcalfe) o lásce mezi švédským mladíkem a fotbalovou brankářkou, první norský 3D film – výpravná pohádka pro děti Magic Silver 2 (Blåfjell 2 – Jakten på det magiske horn, r. Arne Lindtner-Næss), ironická komedie o dívčím dospívání Rozpal mě, sakra (Få meg på, for faen, r. Jannicke Systad Jacobsen) nebo klasický „artový“ film, existenciální drama Joachima Triera Oslo, 31. srpna (Oslo, 31. august). Za druhé je Norsko více viditelné za hranicemi. Kinematografie zvedá celkovou prestiž státu a přispívá k posilování národní identity, která hraje v norské společnosti důležitou roli (Norsko, jež existuje jako samostatný nezávislý stát od roku 1905, například dvakrát v referendu odmítlo vstup do Evropské unie). Letošní rok potvrzuje vzestupný trend norské kinematografie, alespoň co se nárůstu produkce a celkové profesionalizace sféry týče. Trend nastartovaly změny z roku 2001, kdy vznikl Norský filmový fond, z něhož se financuje filmová produkce včetně fáze vývoje projektu a marketingu i mezinárodní koprodukce. Důležitým impulsem pro norský film byla i silně pro-filmová politika levicového ministra kultury Tronda Giskeho, který podle řady zástupců filmových institucí nasměroval norskou národní kinematografii správným směrem k profesionalizaci a výsledkům. V oblasti filmové produkce mají tedy Norové pro letošek pomyslně splněno. Do dosažení čtvrtinového podílu na prodaných lístcích pro domácí filmy (tzv. market share, tedy poměr počtu filmů v porovnání s celkovým počtem filmů na trhu) jim zbývá 1,6 procent. Bez úspěchu nejsou ani na mezinárodních filmových festivalech. Na festivalu v Torontu (8.–18. 9.) se letos Norsko představilo stylovým thrillerem Lovci hlav (Hodejegerne) režiséra Mortena Tylduma v hlavní roli s Akselem Henniem, který má nejen díky „buscemiovské“ vizáži našlápnuto do Hollywoodu. Hennie se do Toronta podívá už potřetí. V roce 2009 doprovodil do Kanady komerčně nejúspěšnější film norské historie (v zemi se 4,7 miliony obyvatel se na něj prodalo 1,2 milionu lístků), válečný epos o norském odbojáři za druhé světové války Max Manus (r. Joachim Roenning, Espen Sandberg, 2008), a o čtyři roky dříve se v hlavním programu objevil jeho vlastní režisérský debut Uno. Vedle Lovců hlav, adaptace stejnojmenného knižního bestselleru norského autora Jo Nesbøa, měl letos v Torontu svoji severoamerickou premiéru i nostalgický pohled na punkové snění a dospívání v silně pro-socialistickém Norsku 70. let nazvaný Synové Norska (Sønner av Norge, r. Jens Lien). Snímek, jenž je jakýmsi severským ekvivalentem filmů Jana Hřebejka a v němž se v cameo roli objeví i Johnny Lydon aka Rotten, je jedním z trojice snímků, které se letos ocitly v norském užším výběru pro oscarové klání v roce 2012. Dalším je už zmiňované existenciální drama Oslo, 31. srpna, jež se už promítalo v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes, a temná komedie režisérky Anne Sewitsky Happy, Happy (Sykt lykkelig), která získala na festivalu Sundance cenu pro nejlepší zahraniční film. Právě na tuto prvotinu, která už u amerického publika zabodovala a do americké distribuce ji na festivalu Sundance koupila distribuční společnost Magnolia Pictures, Norové nakonec vsadili a vyslali ji do oscarových dostihů. (Vedle USA se film prodal i do dalších padesáti zemí včetně ČR.) Doufají, že příběh o frustrované učitelce, jejíž život převrátí naruby příchod mladého páru do sousedství, půjde ve stopách Pettera Næsse, jehož film Elling byl nominovaný na cenu Akademie v roce 2002.

Vedle oscarových vavřínů jsou pro Nory obzvlášť důležité i významné festivalové přehlídky – zejména ta v Cannes. Obecně je za jeden z průlomů posledních deseti let považovaný rok 2006, kdy mělo Norsko v oficiálním programu na Croisette tři filmy a krátký snímek Sniffer (r. Bobbie Peers) získal ve své kategorii Zlatou palmu. Důkazem pro norské filmové instituce, že jejich současná filmová politika, která zahrnuje i financování filmové školy v Lillehammeru založené v roce 1997, se ubírá správným směrem, je i letošní studentský Oscar pro Hallvara Witzøa za film Tuba Atlantic.

Filmový nacionalismus a radniční dramaturgie

Intenzivní finanční podpora státu kinematografii stojí na ideovém programu a ideologické shodě, kdy politici napříč stranami považují film za důležitou kulturní formu, jež má vyšší společenský i politický význam a kterou není možné zredukovat na pouhé podnikání pro zisk. V roce 1984 norská vláda oficiálně uznala film jako umělecký prostředek klíčový pro formování národní identity. Podpora produkce domácích filmů se tak stala součástí vládní politiky s cílem propagovat národní identitu a kulturu. O deset let později se spojily Národní filmová rada a Filmový institut a vznikl Norský filmový institut zaštiťující mimo jiné produkci, distribuci i propagaci norských filmů doma i v zahraničí.

Začátek výrazné starosti státu o národní kinematografii sahá do 50. let minulého století. Silný vliv státu ve sféře filmu přitom kopíruje celkovou politickou orientaci a ovzduší v této skandinávské zemi. Norsko je silně rozvinutý sociální stát, který historicky tíhne ke komunitnímu přístupu v organizaci veřejného života. Kinematografie tak není výjimkou. Výroba filmů i jejich uvádění v kinech jsou v Norsku považovány za veřejnou službu a za veřejnou odpovědnost. Zatímco oblast produkce a částečně i distribuce jsou pod značným vlivem centrální vlády a parlamentu v Oslu, silný pocit solidarity, podílení se na věcech veřejných a formování veřejného života ve prospěch lokálních komunit jsou nejvíce patrné na struktuře kin. Většinu norských kin vlastní a provozují místní komunity, nikoliv například nadnárodní řetězce nebo soukromníci. Tzv. městská kina slouží dané komunitě jako kulturní centra. Část tržeb z filmů směřuje zpátky do místní samosprávy. Program jednotlivých kin mají na starosti místní zastupitelé. Historicky systém vznikl jako záruka větší kontroly nad obsahem filmů a tím, co se v kinech promítalo a co tedy komunita, či přesněji řečeno místní strážci morálky, považovali za vhodné a přínosné. Podobný regulativní vliv ostatně přetrvává dodnes, i když už nejde o morálku, ale o „uměleckou“ hodnotu a „kvalitu“ nabízeného programu.

Norsko má v evropském měřítku velmi vysoký podíl evropských a světových „artových“ filmů v distribuci. Takový stav je výsledkem strategie organizace Film&Kino zastřešující síť kin, která považuje za důležité, aby se v norských kinech objevoval výběr toho nejlepšího ze světové produkce a úzce v tomto směru spolupracuje s místními kiny na selekci filmů do programů. Kina mohou například získat státní dotaci na uvedení konkrétního snímku, na němž má Film&Kino eminentní zájem. Letos to byl například portrét německé tanečnice Piny Bauch Wima Wenderse nazvaný Pina, íránský vítěz z Berlína Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, r. Asghar Farhadi) nebo Habemus Papam Nanni Morettiho. Někteří kinaři dokonce jezdí do Cannes nebo Benátek, aby vytipovali snímky, které je zajímají do jejich programů, a doporučili je pak do výběru. Jejich tipy pak slouží pro distributory jako pobídka k tomu, co koupit. V samotném systému je také do značné míry zabudovaný mechanismus, kdy kina mohou principiálně podporovat uvádění norských filmů. Součástí norského filmového koloběhu a plánu je i filmový festival, který se koná každý srpen v Haugesundu na západním pobřeží Norska. Hlavním smyslem akce, jež má v názvu trochu zavádějící slůvko mezinárodní a jež je spíše fórem a trhem než festivalem v klasickém slova smyslu, je podporovat norský filmový průmysl, distribuci a prodej. První půle patří nákupčím, kinařům, distributorům, zástupcům mezinárodních filmových festivalů jako Cannes nebo Sundance, kteří přijíždějí obhlédnout nové filmy jak z Norska, tak z ostatních skandinávských zemí, a hledají potenciální kandidáty do svých soutěží. Druhá polovina akce je pak orientovaná směrem dovnitř norského audiovizuálního průmyslu. Norští producenti, filmaři nebo distributoři například uvažují o nových koprodukcích s přihlédnutím k evropským trhům. Pro kinaře bylo letos stěžejním tématem plné využití nově digitalizovaných kin.

Ne všechno je ale ideální v království norském. Zaznívají i kritické hlasy, jak z novinářské tak třeba z akademické obce. Akademici například debatují o tom, zda je stávající systém vlastně ospravedlnitelný. Zda film jako veřejná služba přináší společnosti deklarovaná pozitiva, nebo zda se hlavně v případě kin nejedná pouze o bránění poměrně privilegovaných pozic na úkor soukromého podnikání. Zárukou udržitelnosti systému je tedy jistá společenská dohoda ohledně sociální i kulturní role a potřebnosti kinematografie, na které musí norská vláda neustále pracovat. Jiní kritici zase upozorňují na potenciálně negativní dopad „nad-financování“ kinematografie, kdy národní produkce přebírá díky dostatku peněz žánrové modely hollywoodského blockbusteru a vytrácí se tak národní hodnota, specifičnost filmů a tvůrčí kreativita, která je v konečném důsledku dělá konkurenceschopnými na mezinárodních trzích. Příkladem takového negativního trendu je podle kritiků už zmíněný Max Manus. Komerčně nejúspěšnější film v historii norské kinematografie přejal rysy standardního blockbusteru, ale stejně neuspěl za hranicemi. Podobný osud prý možná čeká i další velkofilm režisérského dua Joachim Rønning – Espen Sandberg a s rozpočtem 17 milionů dolarů nejdražší norský snímek vůbec Kon Tiki, dramatizaci legendární cesty norského mořeplavce Thora Heyerdahla, jejíž premiéra v roce 2012 je už teď slavnostně, zcela v duchu politiky optimismu a nových cílů, ohlašována a netrpělivě očekávána jako další mezník v dějinách norské kinematografie.