Vyprávím jenom příběhy lidí, které znám / Rozhovor s Istvánem Szabó

Filmy maďarského oscarového režiséra, který si vydobyl největší slávu adaptací románu Klause Manna Mefisto (1981), nejsou okamžitě rozpoznatelné podle vizuálního stylu ani výstředního vyprávění. István Szabó vychází především z práce s herci a vypráví příběhy lidí, které znal či kteří jsou příkladem středoevropského osudu. Sledujeme dramata často výjimečných jedinců ocitnuvších se v pasti totalitního režimu či vlastního vnitřního konfliktu bez snadného východiska. Velmi osobně laděný je jeho raný film Sázka na iluze (Szerelmesfilm, 1970), zabývající se maďarskou společností po potlačeném povstání roku 1956. Drama viny člověka, který se zapletl s tragédiemi a ideologiemi 20. století, zrcadlí Hanussen (1988) či Na miskách vah (Taking Sides – Der Fall Furtwängler, 2001), jež Szabó natáčel už v mezinárodních koprodukcích. Tématu střední Evropy z jiného úhlu se věnuje i v dramatu rakousko-uherského oficíra Plukovník Rédl (Oberst Redl, 1985). V roce 2006 vyšlo najevo, že Szabó v době potlačení maďarského povstání jako student podepsal spolupráci s tajnou policií, s níž posléze udržoval kontakty celá léta. Donášel údajně i na své filmařské kolegy Miklóse Jancsóa či Mari Töröcsik. Na druhou stranu Szabó tvrdí, že naopak zachránil život spolužáka odsouzeného na smrt a že si před policií vymýšlel nesmysly. Někdejší kolegové a spolužáci se za filmaře postavili. Maďarský novinář Zsolt Bayer nicméně napsal, že pod těmito zjištěními vidíme jeho Mefista v jiném světle: „Szabó zde režíroval svůj vlastní život, a to mistrovsky.“ Tento rozhovor vznikl během karlovarského festivalu trochu partizánsky. Szabó jako předseda poroty oficiálně žádné rozhovory nedával a až jeden maďarský host mi pomohl domluvit setkání. Podmínkou bylo, že se nebudu ptát na aféru spolupráce s tajnou policií. Nicméně věřím, že i tak se podařilo nepřímo tuto otázku zodpovědět.