Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kůže, kterou nosím / Almodóvar si hraje sám se sebou

Kůže, kterou nosím / Almodóvar si hraje sám se sebou

kritika / Michal Procházka / 16. 8. 2011

Nový film Pedra Almodóvara, jenž putuje po svém uvedení v letošní canneské soutěži a poté v Karlových Varech i do naší distribuce, není snadným soustem ani pro jeho skalní fanoušky. Snímek Kůže, kterou nosím představuje volnou adaptaci sci-fi detektivky Thierry Jonqueta, která nesměřuje jen k vylíčení našich posedlostí a zaběhlého karnevalu emocí ze „dna vášně“. Výsledek působí spíše dojmem prokombinovaného díla zralého režiséra ohledávajícího hranice svého stylu, který si staví do cesty nejrůznější překážky a trénuje obtížná rozestavení na své šachovnici.

Do jisté míry tu rozpoznáváme ohraný rukopis španělského matadora výstředních melodramat i srdceryvných zpovědí, v nichž se postavy ovládané minulostí ohlížejí za milostnými zraněními. Pláčou nad vlastními resentimenty, narcistně se v nich zhlížejí a řeší svoji sexuální identitu. Příznačné pro Almodóvarovu novinku však je, že v ní autor tuto přepjatost a emocionální afekt podrývá humorem či probleskujícími postupy pokleslých žánrů, TV seriálů či transsexuálních estrád.

Je to autorova hra se sebou samým, byť plná sebeironie a vnitřních narážek, v jejímž středu stojí hrdina na Almodóvarovy poměry poněkud netypický. Robert (Antonio Banderas) není žádným výstředním, zavrženým outsiderem, sociálně zasazeným do prostředí, které by snoubilo rozpory španělské společnosti. Naopak: úspěšný plastický chirurg z Andalusie zosobňuje autoritu, moc, majetek i schopnost ovládat životy druhých. Chladnokrevný genetik klonující lidskou kůži je navíc posedlý vědeckým komplexem tvůrce.

Od začátku jej vidíme vést “strojový“, vykalkulovaný život, jenž má ve skutečnosti sloužit k provedení jedné ďábelské pomsty. Banderasův hrdina je něco mezi Dr. Housem a Dr. Mengelem, a stejně tak v sobě skrývá i nešťastného chlapa, který se nedovede vzdát ztracené ženy; na operačním stole si tudíž pořídí její náhradu, již uvězní v obýváku své luxusní vily. Film stojí a padá s tím, jak se autorovi daří spolu s Banderasem získat naše sympatie pro neočekávaně odtažitého a rozporuplného „zločince“. Otázka zní, zda se vůbec někdo dokáže identifikovat s tyranem, který má pro své jednání polehčující okolnosti, avšak zůstává izolovaným jedincem, jenž nedovede navázat normální vztahy s okolím…

Almodóvar tentokrát na divákovi otevřeně zkouší, co mu projde. Lze vůbec uvěřit neštěstí v tak umělém zobrazení života? Část poezie filmu vychází z přerývavě vyprávěného, šíleného melodramatu, do kterého se Almodóvarovi podařilo nacpat v několika retrospektivních rovinách příběhu skutečně ledacos. Nechybí sexuální orgie, lékařské pokusy v laboratoři, rodičovské mindráky, červená knihovna ani oidipovský komplex – divák by skoro potřeboval tužku a zápisník na poznámky. Robertova manželka spáchá sebevraždu poté, co přežila popálení při autonehodě. Lékařova znásilněná dcera nabyla mylného přesvědčení, že agresorem byl její otec, načež vyskočí z okna. Jeho nevlastní bratr vpadne do domu v masce tygříka a znásilní onu krásnou kopii jeho ženy drženou pod zámkem. V domě navíc hlídá Robertova vlastní matka Marilia (Almodóvarova dvorní herečka Marisa Paredes), která svou mateřskou láskou do určité míry zrcadlí hrdinovu milostnou posedlost.

Výsledkem je značně pomalý rozjezd filmu – teprve v jeho polovině začínáme zvolna doceňovat všechny nápady a brát překvapivost příběhu vážně. Ve skutečnosti jde totiž o to, že Robert zajal Vincenteho (násilníka své dcery), aby jej ve sklepě přeoperoval na ženu nově pojmenovanou Vera (Elena Anaya), která nese podobu jeho zemřelé manželky (!). Uprostřed filmu se tak náhle spojuje horor s crazy komedií a kriminálka s Pygmalionem: s tím rozdílem, že z profesora Higginse se stal impotentní genetik bez smyslu pro humor.

Jedno je ovšem jisté – režisér nerozumí genetice, kterou ilustruje rozpačitými laboratorními záběry. A za druhé: Almodóvar nesvede natočit thriller s napětím. Se žánrovými kódy si nanejvýš potměšile pohrává a kriminální vyústění proto vypadá jako ze starého filmu, kdy se ještě šetřilo pohybem drncající kamery. Scény, v nichž se nás autor snaží postrašit nebo nacvičit s herci domácí kung-fu v legínách, jsou přinejlepším k smíchu.

Jak lze čekat, nejvýše naopak stojí záměrně komediální okamžiky, kdy si španělský tvůrce dělá legraci ze sexu bez předsudků: skvělá je například instruktáž k zavádění voperované vagíny do provozu. Poutavě je pojata transsexuální proměna Vincenteho ve Veru, během níž se ze sebejistého, sobeckého grázlíka stává „almodóvarovsky“ vzdychající hrdinka čekající každý den na svého domácího pána. Její nářky nad životem navíc dostávají podobu ladných pohybů, jak se dívka učí ovládat transplantovanou kůži ve svém domácím vězení.

Jistě, nabízí se tu možnost skloňovat narážky na humanitní obory, jako je etika genetiky či otázka identity moderního a nešťastného člověka; na to, jak se necítí dobře ve své kůži dané sexualitou či společenským postavením. Nicméně v pozadí příběhu se skrývá ještě jiné drama: režisér se oklikou blíží k vlastnímu obsedantnímu tématu, jímž je milostný vztah muže a ženy založený na základě dominance a submise. Hned na dvou symetricky postavených liniích zkoumá mužské postavy – jednoho sexuálního násilníka, druhého lékařského sadistu –, kteří zažívají vnitřní obrat. Dominantní samci jsou dohnáni k tomu, aby odhalili vlastní slabosti nebo se dokonce nechali ovládnout svými oběťmi. Je to pozoruhodné, byť z toho všeho nakonec vycházejí dva kvalitativně nesouměřitelné a trochu zaumné příběhy lidí, z nichž se na čas stala Almodóvarova pokusná morčata.

Kůže, kterou nosím (La Piel Que Habito, Španělsko, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Pedro Almodóvar, námět: Thierry Jonquet, kamera: José Luis Alcaine, střih: José Salcedo, hudba: Alberto Iglesias, hrají: Antonio Banderas, Marisa Paredes, Elena Anaya. 120 minut, distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 8. 9. 2011).

Kůže, kterou nosím (La Piel Que Habito, Španělsko, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Pedro Almodóvar, námět: Thierry Jonquet, kamera: José Luis Alcaine, střih: José Salcedo, hudba: Alberto Iglesias, hrají: Antonio Banderas, Marisa Paredes, Elena Anaya. 120 minut, distribuce: H.C.E. (premiéra v ČR 8. 9. 2011).

Přečteno 5510x

Článek vyšel v časopise Cinepur #77, září 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /16

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Kůže, kterou nosím

****  CINEPUR (1.9)

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla

Tak trochu roadmovie / Skokan

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Život na narušených základech / Klient

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Útočiště pro outsidery / Strážci Galaxie Vol. 2


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nanni Moretti: filmař, který se pokusil rekonstruovat levici

Bude budoucnost českého animovaného filmu růžová nebo černá?

Útok proti dobrému vkusu / Nonkonformní filmy Rubena Östlunda

Lidice / České národní stavitelství

Špunt z červeného plyše / Jak naše velké festivaly ucpaly artovou distribuci


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (55) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (704) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (607) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (190) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #77 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #77, září 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Jednoduše něco pro každého / Norská kina a norská distribuce (Jindřiška Bláhová, téma)

Denis Villeneuve / Někdy potřebujete ztichnout a něco se naučit (Marcel Arbeit, rozhovor)

Sucker Punch (Jiří Flígl, blu-ray)

Jmenuji se Oliver Tate / Provinilá rozkoš cinefilie (Tomáš Stejskal, kritika)

Vyprávím jenom příběhy lidí, které znám / Rozhovor s Istvánem Szabó (Michal Procházka, rozhovor)

Milena Dopitova / Je pozdě jít se koupat a brzy na večeři (Pavlína Vogelová, horizont)

+ více...