Sadomasochismus, politika nihilismu a hledání ráje / Kodži Wakamacu a cesty nazpět

25. 7. 2011 / Michal Procházka
zoom
Placený

Letmým návratem k vlastní poetice mládí je poslední snímek legendárního tvůrce politických pink filmů, japonského režiséra Kodži Wakamacua, nazvaný Housenka (Kjatapiraa, 2010). Intimní drama tematizuje na příběhu návratu válečného veterána z válečných bojišť pokrytectví, nacionalismus a japonský militarismus a navazuje na skandální autorovy soft pornografické snímky z 60. a 70. let, které se pohybovaly na pomezí punku, avantgardy a brutálního revolučního ataku. Snímek, který zastupoval Japonsko v soutěži na loňském Berlinale, můžeme chápat jako režisérův marný pokus o oživení mrtvého žánru vyznávajícího politiku a sex, který ve své době šokoval a útočil na establishment silou ručního granátu. Namísto toho však v Berlíně film oslavovaly kulturní i politické elity. Hlavní protagonistka dokonce získala Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon. Žijeme v době nostalgie, kdy se před nejistou budoucností utíkáme k minulosti. Příklon k nostalgii je celosvětovým fenoménem, který nemíjí ani skandálního tvůrce pokleslého žánru. Samouk i rebel Wakamacu byl „nepřítelem státu“, který dodnes nemůže vycestovat například do USA kvůli svým sympatiím k radikální levici a vztahům s příslušníky japonské revoluční frakce Sjednocená Rudá Armáda (United Red Army, 2007). Přesto je tvůrce z odstupu ceněn téměř jako klasik, jenž dovedl zcizit „lacinou“ soft pornografii povinné nahoty a pofidérního vizuálního potěšení ve prospěch sugestivního divadla krutosti plného extrémního násilí a společenských komentářů k situaci v poválečném Japonsku.

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Cinepur Choice 2011

76 / červenec 2011
Více