Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

46. MFF Karlovy Vary 2011 / Archivy a debuty

46. MFF Karlovy Vary 2011 / Archivy a debuty

rozhovor / Jan Kolář / 2. 7. 2011

Karel Och se stal loni na podzim uměleckým ředitelem nejvýznamnějšího tuzemského filmového festivalu. Před nadcházejícím 46. ročníkem MFF Karlovy Vary, který začne v pátek a potrvá až do 9. července, se s námi bavil nejen o filmech, které budou letos na festivalu uvedeny, ale i o dlouhodobějších změnách v dramaturgické koncepci karlovarské přehlídky.


Při letmém pohledu do letošního programu karlovarského festivalu se zdá, že se nezměnila jen tvá pozice v rámci dramaturgického týmu, ale i uspořádání a skladba programových sekcí. Čeho se ty největší změny týkají?

Nepokračujeme už v sekci Otevřené oči, která před časem vznikla v zásadě kvůli lepší orientaci programu pro ty, kteří hledali výhradně filmy z Cannes – což se netýkalo jen českých laických diváků, ale třeba i filmových profesionálů, kteří neměli z nejrůznějších důvodů možnost Cannes navštívit a ve Varech mohli část canneského výběru shlédnout. Ukázalo se ale, že už to v současnosti není nutné dělat podobným způsobem. Filmy, které byly v Cannes uvedeny, letos odpromítáme v rámci standardních nesoutěžních sekcích, v Horizontech a Jiném pohledu. Záleží na typu filmů – pokud jde o něco tak výlučného jako je poslední film Kim Ki-duka Arirang, což by se snad dalo označit nálepkou „stylizovaný hraný dokument“, uvádíme to v rámci Jiného pohledu, filmy, které soutěžily o Zlatou palmu se objeví převážně v Horizontech.

Mimochodem, spoustu lidí v mém okolí zajímalo, proč Vary neuvedou Drive Nicholase Vindinga Refna, který v Cannes získal cenu za režii?

My jsme o ten film stáli – má dokonce českého distributora, jeho režiséra máme rádi a jeho předchozí snímek Bronson jsme ve Varech hráli s velkým úspěchem... Ale s filmy s Cannes se občas stane to, co s Drive – studio nám sdělilo, že kromě Cannes prozatím žádné jiné festivalové uvedení neplánují. Pravděpodobně se čeká, až ten film vstoupí na podzim do distribuce, nejspíš se pak objeví v Torontu a pak asi začne kolovat i po dalších festivalech. Zkrátka ne všechno, co z Cannes chceme, také dostaneme. Na druhou stranu letos máme v programu na dvacet filmů, které měly v Cannes světovou premiéru.

Díky za vysvětlení. Zrušení jedné sekce je změna patrná na první pohled, ale asi není jediná?

Jasně, že ne. Druhá věc, která se změnila, se týká soutěžní sekce Na východ od Západu. Stále to je druhá soutěžní sekce – narozdíl od té hlavní soutěže ovšem specializovaná, teritoriálně vymezená – ale pokusili jsme se ji trochu předefinovat. Nyní je zaměřená na filmy mladých, začínajících tvůrců ze střední a východní Evropy. Narozdíl od minulosti už jsme letos tolik nezdůrazňovali dnes už poněkud zastaralou definici sekce na základě politického vymezení (tvorba zemí bývalého Sovětského Svazu, postkomunistické země). A jedna z důležitých změn souvisí se širším pohledem na sekci dříve nazývanou Poklady filmových archivů. V posledních letech se totiž z našeho původně vlastně trochu nahodilého uvádění restaurovaných kopií slavných snímků vyvinula svébytná a velmi zajímavá součást programu. Oproti minulosti, kdy jsme sporadicky uváděli restaurované kopie především z NFA, jsme se zaměřili na restaurované snímky z archivů hollywoodských studií nebo světových filmoték. Letos se této sekci, jež se od letoška jmenuje Návraty k pramenům, objeví třeba i dokumenty – konkrétně třeba portrét Rogera Cormana, nebo film o Elia Kazanovi.

Součástí Návratů k pramenům je i premiéra restaurované kopie Markety Lazarové?

Ano. mimochodem, že se to povedlo a že se to podařilo stihnout je docela významná věc – samozřejmě nejen pro festival, který na vzniku nové kopie měl svůj podíl. Ta idea vznikla ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že se například firma Gucci podílela na restaurování Geparda. Vedení festivalu oslovilo Nadaci ČEZ, která se společně s Ministerstvem kultury k tomu podniku postavila velice vstřícně, takže Vláčilův film budeme moci promítnout už letos – a podle mě to bude jedna z událostí festivalu. Ukázky, které jsme měli možnost vidět, vypadají fantasticky.

Když jsme už začali s těmi restaurovanými a archivními filmy – Marketa Lazarová není jediný český film, který se v Návratech objeví. Uvedeme také třicet let starý film Petra Nýdrleho Evžen mezi námi, který máme moc rádi a čekali jsme na vhodnou příležitost, kdy odpromítnout tenhle skvělý, opomíjený a v kontextu doby vzniku dost výjimečný absolventský film.

Jedna z takových mediálně vděčných změn je možná i to, že letos v hlavní soutěži nebude uveden žádný český film...

Stejně jako tam žádný nebyl před dvěma lety. My se jednak nesnažíme dostat české filmy do soutěžních sekcí za každou cenu a zároveň se od letoška díváme trochu jinak než dřív na datum vzniku filmu – už například vůbec neposuzujeme filmy, které měly doma premiéru třeba deset měsíců před karlovarským festivalem. Karlovy Vary by si měly držet určitou prestiž a uvádění filmů, které už mezitím vyšly na DVD (což se u filmů premiérovaných na podzim běžně stává), by tomu moc nepomohlo. Takže i tím se ten výběr domácích snímků zákonitě zužuje.

Na druhou stranu v sekci Na východ od Západu se objeví film Petra Marka Nic proti ničemu, který jsi pokud vím, chválil.

Myslím, že ten film je vynikající, je to jeden z nejzajímavějších titulů, které jsem v poslední době viděl, na tom trvám. Ale jde o to, o čem jsme mluvili na začátku – sekci Na východ od Západu se snažíme jednak proměnit a také dostat na určitou úroveň a Petrův film jako by byl dělaný na zakázku pro tu novou koncepci. Mladý filmař, střední a východní Evropa, nekonvenční přístup k vyprávění... Myslím, že Nic proti ničemu může nové podobě sekce Na východ od Západu hodně pomoct, stejně jako věřím, že ten kontext, v němž bude Petrův film uveden, pomůže i jemu. Zároveň se ukazuje, že my se při výběru hlavní soutěže i sekce Na východ od Západu chováme úplně stejně – není to tak, že by ta středoevropská soutěž sloužila jako odkladiště snímků, které se nekvalifikují do hlavní soutěže.

Když mluvíme o soutěži a ty jsi zmínil zúžené možnosti výběru českých filmů, chtěl jsem se zeptat, jestli nabídku filmů, které se do Varů hlásí, nějak ovlivňuje festival ve Varšavě. Ten se před nedávnem stal po Karlových Varech dalším „áčkovým“ festivalem ve středoevropském prostoru.

Neřekl bych. Ten varšavský festival funguje už relativně dlouho, akorát tu A-kategorii má snad jeden nebo dva roky. Navíc pokud vím, oni si tolik nelámou hlavu s tím úzkostlivým důrazem na uvádění premiér jako ostatní „áčkové“ festivaly, takže množství filmů, které se hlásí k nám to opravdu příliš neovlivňuje. Samozřejmě, že si nemůžeme vybírat úplně z čehokoliv (viz limita premiérou vycházející ze statutu), ale na druhou stranu si myslím, že jsme schopni sestavit důstojnou soutěž. Navíc už se po dva roky snažíme, aby se v hlavní soutěži objevilo dvanáct filmů – což je počet, který umožní divákům, kteří chtějí během festivalu soutěž sledovat, aby se seznámili i s jinými programovými sekcemi. Navíc je to snesitelnější i pro porotu – vzhledem k tomu, že trváme, aby porotci sledovali soutěžní filmy na veřejných projekcích spolu s publikem v sále, je dvanáct filmů tak akorát.

Musím přiznat, že pro mě jsou tradičně velkým lákadlem karlovarské retrospektivy. Jak to s nimi letos vypadá a komu budou autorské pocty věnovány?

I retrospektivní sekce se letos trochu rozšířily – bývaly doby, kdy jsme od jednotlivých tvůrců hráli třeba pět, šest filmů – letos je v přehlídce tvorby Sama Fullera deset snímků a k tomu ještě dokument od Miky Kaurismäkiho. Dřív jsme za ten omezený výběr, který byl většinou dán hlavně kapacitními důvody, bývali kritizováni; letos je toho prostoru výrazně víc a navíc u filmaře, který u nás není příliš známý, což mi dělá dvojnásobnou radost. U Denise Villeneuva je to jednodušší – ten natočil jenom čtyři filmy, takže v jeho případě je ta retrospektiva kompletní – včetně mimořádně silných Požárů, které byly loni mimo jiné nominovány na Oscara. A určitě pozoruhodná bude přehlídka současného řeckého filmu, kde se objeví sedm filmů od sedmi různých tvůrců, z nichž čtyři Vary sami navštíví – myslím, že to bude zajímavý pohled nejenom na řeckou kinematografii, ale obecně i na stav, v němž se ta země právě nachází.

Poslední dobou byly velmi úspěšné i „master classes“, které retrospektivní sekce doprovázely. Ty proběhnou i letos?

Ano, každý den je něco v plánu. Shodou okolností po „master classes“ bude spadat i aktivita jednoho zajímavého novináře, který se jmenuje Gideon Bachman, je mu přes osmdesát a byl například už na druhém ročníku festivalu ve Varech v roce 1947, kdy pracoval v Praze pro ČTK. On kdysi rozjel projekt, kterému říká Vox Humana a jde o databanku lidského hlasu – Bachman už dlouho nahrává podobné akce, jako je veřejné interview nebo master class, a archivuje je pro příští generace. Letos budou zvěčněni István Szabó a Monte Hellman. Další masterclass (nebo spíš moderovaný rozhovor) určitě udělá Denis Villeneuve, ty další ještě momentálně dojednáváme, ale nepochybuju o tom, že budou.

V průběhu Varů bude uveden i 3-D dokument Wima Wenderse Pina. Znamená to, že jste nějak zasahovali do technického vybavení sálů?

My přímo ne. Kino Čas, které prošlo digitalizací, umožňuje i projekce 3-D filmů. Pina je vlastně jediný 3-D film, který ve Varech uvedeme. Původně měl být ještě jeden (Pohádky noci francouzského animátora Michela Ocelota), ale poté nám distributor ten film nabídl i ve 2-D kopii, což nám výrazně uvolňuje ruce a dovoluje, abychom jej zahráli i ve Velkém sále. Obecně pokud jde o kapacitu a vybavení sálů jsme na stejném modelu jako loni – přibylo pouze letní kino, ale tam hrajeme jenom občas a navíc bude záležet na počasí.

Rozhovor by se měl týkat převážně programu – co takhle na závěr nějaké soukromé programové tipy od programového ředitele? Máš nějaké?

Spoustu. Možná vůbec nejintenzivnější tip je film Náš den přijde, což je debut Romaina Gavrase (syna Costy Gavrase) s Vincentem Casselem a Olivierem Barthelemym v hlavních rolích. Je to dost radikální a místy i hodně agresivní film o jakémsi výchovném tripu, který se zvrhne revoltu proti společnosti a morálce, ale už dlouho jsem neviděl svobodnější a osvobodivější film. Příznačné je i to, že jde o debut – ostatně plná třetina filmů, jež budou letos ve Varech uvedeny, jsou snímky debutantů. Ne že by šlo vždycky o naše objevy – uvádíme například hodně snímků z Quinzaine des Réalisateurs. Na druhou stranu řadu filmů jsme vybrali přímo my například do Fóra nezávislých a jsem přesvědčen, že jsou to – ač debuty – všechno zajímavé a dobře udělané věci. Další film, který má hodně rád, je belgický film Býčí šíje (r. Michaël R. Roskam, 2011), což je jakási směs kriminálky a psychologického dramatu, která se točí kolem ilegálního vpichování hormonů dobytku – další debut a skvělý atmosférický film. A moc rád mám i Osamělost prvočísel, kterou natočil Saverio Costanzo považovaný za jeden z největších talentů italského filmu. Zrovna tenhle snímek dokazuje, že adaptace knihy může být minimálně stejně dobrá jako kniha sama, a třeba způsob, jakým Constanzo pracuje se zvukem, řadí jeho snímek mezi ty nejobjevnější věci z poslední doby.

Takže to znamená, že Vary se pod tvým vedením posouvají směrem k objevování mladých tvůrců?

Řekněme, že na tento prvek klademe větší důraz než v předchozích letech. Snažíme se – ostatně třeba i zmiňované Fórum nezávislých je plné nových filmů a trochu se vrací ke svému původnímu konceptu – k tomu, co si lidé v devadesátých letech představovali pojmem „nezávislý film“. Takže ne nějaké vágní teze o myšlenkově nezávislých filmech, jež mohou vznikat i v rámci velkých studií, ale nezávislost pořádná a důsledná, institucionální. Koneckonců mám pocit, že ty nízkorozpočtové snímky přinášely vždycky nejvíc inspirace.

Nic proti ničemu (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Petr Marek, scénář: Jiří Najvert, Petr Marek a LÁHOR/Soundsystem, kamera: Filip Cenek a Petr Marek, střih: Jana Vlčková, hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marta Pilařová, Prokop Holoubek ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Nic proti ničemu (ČR, 2011, IMDb)
Režie: Petr Marek, scénář: Jiří Najvert, Petr Marek a LÁHOR/Soundsystem, kamera: Filip Cenek a Petr Marek, střih: Jana Vlčková, hrají: Radek Rubáš, Johana Švarcová, Marta Pilařová, Prokop Holoubek ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 13. 10. 2011).

Přečteno 4008x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Rozhovor s Maurem Hercem / K srdci mechanismu

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem

Nechat postavy zmizet / Rozhovor s Alexem Rossem Perrym

Nádherné manipulace smyslů / Rozhovor s Toddem Haynesem

Rozhovor s dokumentaristou a filmovým kurátorem Ču Ž’-kchunem / Nechodit naráz dvěma cestami


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)