Übermensch v komiksových barvách popáté / X-Men: První třída
Snímek režiséra Matthewa Vaughna je již pátou částí v sérii filmových adaptací postavených na komiksové řadě X-men, velmi rozsáhlé licenci z nakladatelství Marvel. Od ostatních superhrdinů se X-men odlišují konfliktem, který se neomezuje jen na heroický boj proti zločinu či batmanovské zpytování svědomí. Tito hrdinové nezískali své nadpřirozené schopnosti dlouholetým tréninkem, nešťastnou náhodou nebo technologickými výdobytky – jejich nadlidské vlastnosti jsou plodem genetické anomálie, která jim takzvaný normální život moc neusnadňuje.
Největším nepřítelem každého podobně obdařeného mutanta je proto zcela obyčejný člověk, který těžko snáší jinakost, a ještě hůře možnost, že by jej mohla evoluce zapudit a dát přednost vyvinutějšímu konkurentovi. Dalším nepřítelem se pak stává jiný mutant, který má na věc odlišný názor. A tak proti sobě stojí dva tábory „nadlidí“, z nichž jedni mají jakousi morální odpovědnost a nechtějí Homo sapiens sapiens odsunout do propadliště dějin, zatímco ti druzí by potomky opic pro jistotu vyhubili, aby jimi nebyli sami brzo vyhlazeni. Právě původ tohoto letitého konfliktu sleduje talentovaný režisér Matthew Vaughn v prequelu X-Men: První třída, jehož titul není jen označením nadřazenosti a časového ukotvení vůči již natočeným snímkům, ale i příměrem z oblasti školství. Obsahem filmu je totiž krom snahy zastavit maniakálního mutanta Sebastiana Shawa, který by rád způsobil třetí světovou válku, i založení školy pro zmutované děti a výuka v tom, jak se svým darem žít a jak jej využít. Ačkoli se snímek zajímá o problém odlišného dospívání a snaží se skrze zmutovanou mládež („měňavka“ Mystique nebo „vlkodlačí“ vědec Beast) oslovit teenagerské publikum, hlavními postavami jsou tu muži zralí a stižení vnitřními pochybnostmi pomalu přerůstajícími ve fanatismus.
Průkopníkem smířlivé etiky, která má zařadit mutanty do řádné lidské společnosti, je profesor Charles Xavier (James McAvoy). Optimistický, telepatickými schopnostmi obdařený psycholog společně s jistým Erikem Lehnsherrem (stále populárnější Michael Fassbender) chtějí zabránit konci světa a shromáždit skrývající se mutanty, aby jim pomohli smířit se sami se sebou. Jelikož mají oba dva zásadně odlišný názor na ctnosti lidstva, stanou se z nich v budoucnu největší rivalové Profesor X a Magneto. Tímto rozchodem však Vaughnova prvotřídní podívaná z šedesátých let minulého století končí a odkazuje na trilogii X-Men, kterou odstartoval v roce 2000 režisér Bryan Singer (tentokrát pouze v rolích producenta a autora námětu).
Vaughn poutavě pracuje s jeho někdejší vizí pojmout fantastický komiksový svět realisticky a uvěřitelně – skoro jako by se snažil po nepříliš povedeném třetím díle původní trilogie (X-Men: Poslední vzdor, 2006) a samostatném sólu jednoho z X-Menů (X-Men Origins: Wolverine, 2009) vrátit sérii ztracený kredit. Tomu odpovídá jak obsazení, tak režijní stylizace dobového akčního snímku, která má blíž ke klasickým bondovkám než ke křiklavým dobrodružstvím digitálních hrdinů současnosti. Ačkoli zde velkolepé trikové sekvence nechybí, snímek sám na nich rozhodně nestojí; jeho síla spočívá spíš v jednání postav, ve vrstevnatosti jejich konfliktu a jedinečné schopnosti herců jako McAvoy a Fassbender vykreslit postavy do hloubky i bez nadbytečných dialogů.
Matthew Vaughn na sebe upozornil už debutem Po krk v extázi, nicméně pro daný kontext je zajímavější jeho předchozí komiksová adaptace Kick Ass, která je v porovnání s chladnými a „statickými“ X-meny mnohem svižnější a hravější. Vaughn je však typem tvůrce, který respektuje látku a hledá k ní adekvátní výrazové prostředky; neaplikuje jeden osobitý styl na všechno, a přesto lze jeho rukopis rozpoznat. Vaughn si diváka získává skrze emoce a rozplétání motivů, jež vedou protagonisty k jejich pozdějším činům, postojům a rozhodnutím. První setkání s chlapcem, z něhož jednoho dne vyroste nemilosrdný Magneto, se ve snímku X-Men: První třída (stejně jako v Singerově jedenáct let starém titulu) odehraje během druhé světové války mezi ploty koncentračního tábora. Vaughn – aniž by musel používat expresivní násilí a ohrozil tak přístupnost snímku – pouze náznakem a čistě obrazovými prostředky ilustruje peklo holocaustu, aby zobrazil hloubku Magnetovy nedůvěry k lidstvu. Vedle sugestivní práce s rytmikou střihu, která působí od první do poslední scény kompaktně a uchvacuje zdánlivě neměnným hypnotickým tempem, režiséra zdobí i důkladné vedení herců, jemný humor a schopnost vyvolat napětí minimálními prostředky.
Příběh snímku X-Men: První třída nicméně není tak obsažný, aby dovolil jít k hrdinům ještě blíže a rozehrál skutečné drama; i proto zůstává v rámci této série nejpozoruhodnějším snímkem Singerův X-Men 2 (2003), který dokázal dovést jednotlivé charaktery za hranice všedního akčního filmu. Přesto to vypadá, že Bryan Singer konečně našel svého nástupce na režisérské pozici a aktuální X-Men díky tomu ční vysoko nad průměrem komiksových adaptací.