Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nové filmové zpracování vyhlazení Lidic v našich kinech je jako velká česká stavba. Zbourají vám starou komunistickou budovu, aby na jejím místě vznikl palác. Postupně se vymění několik architektů, najmou se řemeslníci. Pak stačí svézt z východu levné slovenské lopaty a polského chlopka, aby alespoň někdo trochu pracoval. Brzy překvapení obyvatelé zjistí, že jim v sousedství roste „multifunkční budova“ s kancelářemi, garážemi, Tescem a usychajícími stromy místo slibovaného parku. Všichni si ale zvyknou; jen někteří naříkají na malé české poměry, v nichž nelze snít o ničem lepším.

Historický film Lidice je česko-slovenským producentským projektem Adama Dvořáka ze společnosti Bioscop, která je zároveň distributorem tohoto divácky úspěšného titulu (jen za první víkend jej vidělo na 43 tisíc lidí). Producent se chopil volného scénáře Zdeňka Mahlera (oceněného v anketě Českého lva 2007 Cenou Sazky), jenž nabízí klasicky vyklenuté drama o lásce, vině, trestu a těžkém návratu. Namísto českého člověčenství či komedie tedy vsadil producentský střelec na těžkotonážní srdceryvné drama z morbidní doby protektorátu.

Při pohledu na výsledek se člověk nemůže ubránit dojmu developerského projektu. Na místě rezavé komunistické mohyly se Dvořák pokusil vztyčit modernější pomník válečné tragédii české vesnice Lidice, která se shodou zvláštních okolností stala terčem nacistické genocidy jako pomsty za atentát na Heydricha. Bigotní socrealismus vystřídal příběh o středoevropském světabolu plný patosu malého obyčejného češství i sebelítosti, který dopují „americké“ nájezdy kamery a kolovrátek hudebního doprovodu. Ba co více: tragédii bezmocných vesničanů koření i téma odboje a české „pasivní rezistence“.

Film vychází ze dvou romantizovaných příběhů i skutečných událostí vyhlazení Lidic, které už Mahler zpracoval v rámci divadelní hry U zdi či novely Nokturno. Právě o tuto knihu se opírá Nikolaevův film, posouvající válečné téma o katech a zmechanizovaném zločinu směrem k rodinnému dramatu jeho obětí (autoři viditelně cílili na publikum červnových škol i starší generaci). V první řadě sledujeme klukovské usilování Václava Fialy a stydlína Karla Šímy o lásku mladé Aničky, před níž předstírají účast na protinacistickém odboji – třebaže Vašek je ženatý. Jeho zadržený nevinný dopis pak osudově spustí německou represi. Do proudu zběsilých událostí navíc Mahler zasadil údajně skutečný příběh jistého Františka Saidla (ve filmu se jmenuje František Šíma), který přežil lidickou genocidu, protože si odpykával ve vězení trest za vraždu vlastního syna.

Celý film otevírá erotická scéna, v níž František podvádí svou paralyzovanou manželku Anežku s vnadnou sousedkou Marií. Následně při krájení dortu na vesnické svatbě nešťastně probodne staršího žárlícího syna, který byl do Marie zřejmě zamilovaný. Zvrat příběhu o české ušlechtilosti tváří v tvář fašistům pak spočívá v tom, že při konfrontaci s tragédií válečné represe, bídy a vyhlazení je Šímovic rodina schopna (nemanželským prasečinkám navzdory) smířit se jak s otcem odpykávajícím si trest ve vězení, tak i s kající se sousedkou. Promarněným motivem je nicméně návrat nic netušícího Františka z vězení, který najde doma už jen zimní pláň. Retrospektivní forma vyprávění sice pomáhá malému českému velkofilmu k rychlejšímu spádu složitého děje, ovšem řada okolností (odchod žen do tábora či konec mladšího syna Karla) nejsou příliš zvládnuté a zůstávají trochu chaotickými, izolovanými epizodami. Navíc, jak se blížíme ke konci, staromódní frajeření a rodinná manželská katarze uvolňují místo národopisnému patosu a hodině historie: vidíme děti odtrhávané z mateřských náručí či gestapo zatýkající nemocnou Aničku rovnou z postele. Všichni Češi si navíc spiklenecky pomáhají nebo si šeptají o válce, které je nutné čelit národní trpělivostí, hrdostí i mazaností.

Se zmíněnou naučností filmu souvisí i to, že nejslabší součástí vyspekulované tryzny českého údělu zůstávají herecké výkony. Z dobrých herců jsou spíše nádeníci sklouzávající k rutině – Bydžovská trpitelsky vysedává u šití jako Babička, Jan Budař v kriminále dělá křečovitě legraci coby ukecaný kasař Petiška, zatímco hezoun Ondřej Novák se snaživě přehrává do plachého teenagera. Nejhůře nicméně dopadl velitel českých četníků (Roman Luknár), který je průhlednou jidášovskou postavou českého sympatického zbabělce jak vystřiženou z Pivního kurýra.Vysvětlení těchto faktů lze hledat v šachování producenta s režiséry. Jednalo se s Jiřím Svobodou i s polskou režisérkou Agnieszkou Holland, přičemž zvolenou Alici Nellis pak na poslední chvíli nahradil Petr Nikolaev. Výsledkem je absence ucelených tragických postav: herci házejí na povel úsečné, excitované dialogy a patetická gesta, za nimiž je cítit vzdychání nad českými osudy.

Z filmu Lidice lze vydestilovat omletý obraz české zkušenosti 20. století, v němž obyčejná klukovina spouští nedozírné tragédie. Leští se zde „skupinové tablo Čechů za války“, jež nás v okamžiku katastrofy ukazuje jako ušlechtilé a velkorysé oběti, které zas až tolik nekolaborovaly. Stálo by za to se ptát, zda je snímek Lidice ještě něčím jiným než pouhým hlasem zamrzlých dějin – dobrým úmyslům navzdory míří na nižší národní pudy a rezonuje s opožděnou katarzí našich frustrací z historie. Každopádně se vydává za něco jiného, než je – podobně jako ty nové budovy v centru Prahy.