Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Melancholia / Síla intimní apokalypsy

Melancholia / Síla intimní apokalypsy

kritika / Aleš Stuchlý / 15. 6. 2011

Snažím se doufat, že ve vší té šlehačce se skrývá úlomek kosti, o který si někdo nakonec odštípne kus zubu,“ říká na adresu svého nového filmu Lars von Trier – mistr důsledně bezohledné a chytře sebereflexivní manipulace s divákem. Říct o Trierovi, že je provokatér, je kníraté klišé, jež v sobě ale skrývá jeden důležitý, trochu přehlížený aspekt: dánský tvůrce totiž svými posledními dvěma tituly dokazuje, že jeho cílem je nejen snaha vykolejit své publikum, ale také popichovat a kontinuálně provokovat sám sebe. V případě snímku Melancholia slaví tato jeho potřeba velký triumf: podobně znepokojivý film o konci světa svět ještě neviděl.

Zásadní přínos Trierovy koncepce spočívá v tom, že katastrofický rozměr celé události je – s výjimkou operně pojaté ouvertury – prost jakékoli očekávatelné velkoleposti. To, co se tu odehrává, je intimní apokalypsa, která zejména díky úvodní a závěrečné sekvenci získává až transcendentální proporce. Trierův film – současně zenově tlumený i masivně expresivní – je složen ze zdánlivě obyčejných událostí, které ale díky zvolenému kontextu, autorově stylistické brilanci, citu pro dramaturgickou stavbu a množství nápadů nabírají zcela novou dimenzi (hned po předehře následující scéna s limuzínou je esencí autorova scenáristického génia). Právě maličkosti dělají z jeho snímku výjimečné dílo – v tom jako by se Trier blížil velkým mistrům minulosti v čele třeba s Luchinem Viscontim či Michelangelem Antonionim (jeho Noc se ostatně odehrává na golfovém hřišti ne nepodobném tomu z Melancholie). Díky drobným vychýlením z orbitu a rafinovaným změnám perspektivy se tu všední mikrodramata proměňují v uhrančivé existenciální výjevy. Melancholia je tak především sugestivním melodramatem, do něhož se osudově „přimotal“ zánik civilizace.

Co se formální stránky týče, vizuální saturnálie úvodní sekvence jasně demonstrují Trierovu fascinaci jakýmsi morbidním romantismem, ale poukazují také na jeho smysl pro symboliku a jemný humor (viz neexistující jamka č. 19, hrdinčiny šaty à la Ofélie atd.). Směs surrealistických živých obrazů podložených Wagnerovou předehrou k opeře Tristan a Isolda a natočených ve stylu vyšinuté reklamní estetiky jsou jedinečnou ouverturou k civilně pojatému dramatu. Tenhle skok z epické stylizace – v níž dominují chorobně krásné obrazy inspirované plátny Pietera Brueghela a Caravaggia – vstříc realismu typickému pro hnutí Dogma 95 je do jisté míry překvapivý, nicméně velmi efektivní. Trier tu navíc důvtipně zachází se zvukovou stopou (masivní finále) a způsobem snímání – na syrové naléhavosti tak snímku přidává i důmyslná práce s prudkým střihem, dezorientujícími úhly kamery, zoomováním či vrávoravým ostřením.

Melancholia je složena jakoby z dvou hemisfér a rozetnuta vedví na samostatné části pojmenované podle křestních jmen obou hlavních hrdinek – sester Justine, která se právě provdala, a Claire, jež pro ni přichystala velkolepou oslavu s přesným harmonogramem. (Sluší se říci, že výkony všech herců v čele s Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg potvrzují Trierův šestý smysl pro casting a hlavně jeho schopnost pomocí fanaticky přesného vedení herců oživit i literárně stavěné dialogy). Jádrem příběhu pak zůstává nejen tenze mezi jednotlivými členy rodiny a „přáteli“, ale především dynamika vztahu mezi oběma sestrami, a to jak na rovině soukromé, tak i – řekněme – kosmické. Právě tohle napětí a rovněž Trierova rafinovaná hra s prohozením rolí obhajuje členění filmu do dvou kapitol. Objektivně „zdravá“, pragmatická Claire se postupem času stává tou zranitelnější a slabší, zatímco depresivní a labilní Justine, jíž se mění nálada každé tři minuty, získává s blížícím se koncem navrch. V momentech, kdy si starší sestra začíná uvědomovat, o co všechno přijde, stojí Justine přesně na opačné straně spektra: ženu, pro niž je pobyt na Zemi duševním utrpením, apokalypsa nijak zvlášť neděsí.

Každé z hrdinek navíc jako by patřila jedna planeta: Claire je spokojenou, v relativním klidu prosperující Zemí, která navzdory nejisté předtuše vytrvale obíhá kolem své vlastní osy. Melancholia je pak zcela zřetelnou diagnózou Justine – ženy mířící k vysvobození skrze zkázu. Justine je ve svém chování i stejně nevypočitatelná jako zkázonosná hvězda – podobně jako ona s lidmi kolem sebe, i červeně zářící planeta tančí se Zemí jakýsi tanec smrti.

Ať už se von Trierův nový snímek rozhodneme vnímat jako alegorii klinické deprese nebo hrdé a uštěpačné postavení se lidské smrtelnosti a očekávatelnému zániku, dopad jeho díla na nás bude vždy bezmála drtivý. Zcela v duchu svého konceptuálního smýšlení a nemilosrdné metody diriguje dánský autoritář takřka celý film jako uhrančivou symfonii hranou na jedinou strunu. Výsledkem je –v tom nejlepším smyslu slova – jeden dlouze držený, mučivě natahovaný tón, který nedá auditoriu vydechnout. Tahle mistrně prodlužovaná tenze může být pro někoho překážkou, jenže právě v ní se skrývá velké bohatství Trierova devastačního filmu.

Melancholia (Dánsko, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Lars von Trier, kamera: M. A. Claro, hudba: Richard Wagner, hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, John Hurt, Udo Kier ad., 130 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 26. 5. 2011).

Melancholia (Dánsko, 2011, IMDb)
Režie a scénář: Lars von Trier, kamera: M. A. Claro, hudba: Richard Wagner, hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, John Hurt, Udo Kier ad., 130 minut, distribuce: Aerofilms. (premiéra v ČR 26. 5. 2011).

Přečteno 6706x

Článek vyšel v časopise Cinepur #76, červenec 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.9 /51

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Melancholia

****  CINEPUR (3.5)

****  ČTENÁŘI (3.6)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Obyčejný žal / Místo u moře

Život přečerpán / Já, Daniel Blake


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017

Berlinale 2016 / Právo na štěstí, právo na smutek

Andreas Dresen / V kině není místo pro autenticitu

Grand Theft Auto V / Vypečený čabáty lidi to chálujou brrap!

V lůně zvuku / Ambientní filmy Benedeka Fliegaufa


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #76 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #76, červenec 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Mezi směšností a vážností / Dokumentární a hraný svět Roberta Sedláčka (Oto Horák, profil)

Šírin / Film, který se na nás dívá (David Bordwell, cinepur choice)

Něco jako tablo / 10 let časopisu Adély H. po 10 letech (Zdeněk Holý, )

Ondřej Švadlena / Dystopie těla i světa (Kamila Boháčková, český talent)

Filmy Lucrecie Martel / Vize rozpadající se reality (Pablo de Vita, cinepur choice)

Jackass 3 (Jiří Flígl, dvd)

+ více...