Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nový snímek Petera Weira o cestě zpět můžeme vnímat ve dvou významových rovinách. Jednak v rovině zjevné, tematizované poněkud zjednodušujícím českým názvem Útěk ze Sibiře – sledujeme strastiplnou cestu skupiny vězňů, kteří před hrůzami gulagu dávají přednost kruté svobodě. Před mechanickým živořením v lágru, v němž se úmorná lopota v dolech či smrtící mráz na planinách prolíná s všudypřítomným organizovaným zločinem mezi vězni, upřednostňují nejistou a s největší pravděpodobností sebevražednou cestu přes sibiřské hory a hvozdy do zemí, kde nevládne ocelová disciplína srpu a kladiva.

Druhá rovina je taktéž odvozená od motivu cesty a souvisí s hlavní postavou filmu, bývalým polským důstojníkem Januszem. Pro něj nejde jen o útěk před vězením, zvůlí a nespravedlností, ale především o duchovní cestu k usmíření a odpuštění. Do gulagu ho přivádí falešné obvinění ze špionáže, které pod nátlakem dosvědčí jeho vlastní manželka. Janusz proto cítí povinnost symbolicky napravit dějinnou křivdu – vrátit se domů, odpustit své ženě a tím i zrušit trýznivý trest, který byl selháním uvalen na její hlavu. Útěk ze Sibiře je tedy také obrazem cesty vyrovnání se s traumatickou minulostí totality.

Weirovým záměrem však očividně není meditace nad stalinským bezprávím, ale jakýsi polopatický úvod do dějin komunismu, zpracovaný tak, aby byl přístupný pro západní publikum zcela neznalé reálií. S tím souvisí mnohé pozoruhodné redukce, které film přináší. Předně už doprovodná teze, že pro náš region skončila 2. světová válka až rokem 1989, možná nechtěně zavání jistým nepochopením a podceněním tématu; mimovolným snižováním fenoménu totality a post-totality na rovinu ideologického manicheismu. Kompromisy jsou ale patrné i na rovině narativní.

Komunikačním kódem převážně slovanské skupinky uprchlíků je kostrbatá angličtina. Na první pohled poměrně pochopitelný ústupek „prodejnosti“ filmu v anglicky mluvících zemích je však mnohem spíše projevem hlubších kompromisů a banalizací. Jedním z hlavních charakterů je americký vězeň Mr. Smith v podání Eda Harrise, který v příběhu působí jako mentorující zprostředkovatel mezi cizorodým materiálem a nepoučeným publikem. Dojem naučné inscenace dějinné tragiky je silný především v úvodních sekvencích z gulagu, které svou stylizací vyvolávají dojem průměrného divadla s přepjatými scénickými efekty (poněkud komicky působící vichřice, infernální stylizace dolu či umělá studiovost některých lesních scén).

Snaha uchopit „metafyzické zlo“ stalinismu patetickým a zjednodušujícím filmovým jazykem nemůže skončit jinak než jako vyprázdněná parodie sebe sama. Weirovo zhmotněné trauma gulagu je v zásadě nezáživným panoptikem, jehož sledování nepřináší nic než neumělou imitaci dojatého zděšení. Ve své symbolické rovině tak film neodvratně směřuje k falešné katarzi, která nepramení z poznání, ale jen ze snaživých scenáristických klišé. Když Weirův snímek v závěru symbolicky překročí bezmála padesát let dějin komunismu a bezproblémově usmíří Janusze a jeho ženu, je na místě jisté hořké pousmání nad naivní melodramatickou redukcí, která zavání kultovní poválečnou besídkou Igora Hnízda: Válka není, všude mír.

Obecně tu platí: čím dále jsou postavy od traumatického prostoru gulagu, čím méně je tvůrci používají jako hlásné trouby šokujících historek o komunistickém zlořádu, tím lépe Útěk ze Sibiře funguje. Vytvářejí se tu jiné než politické souvislosti, hrdinové vzájemně (ne)komunikují na zcela všední bázi, sdílí sympatie i antipatie, trpí, radují se… Film pak ústrojně splývá s žánrovými očekáváními. Nabízí opulentní přírodní scenérie, pomalu plynoucí čas dlouhé cesty a peripetie, které spíše než milovníci vyhrocených dramat ocení příznivci extrémního outdooru a diváci s nostalgií po starých dobrých dobrodružných filmech. Jen málo momentů však utkví v paměti tak, jako precizně vystavěná scéna smrti mladé dívky uprostřed pouště, která vizuální stylizací variuje mariánské téma a dotýká se něčeho podstatnějšího než pasivně vylíčené přírodní krásy a kronikářských příběhů bezpráví. Právě ona je připomínkou obrazové síly, která Weirův (v nejlepším slova smyslu) staromilsky robustní přístup k filmařině provází už od 70. let.

Škoda, že takových scén není v Útěku ze Sibiře k vidění víc. Stejně tak škoda, že ploché ilustrativnosti se vymyká pouze jedna postava, která nabízí alespoň závan ambivalence a ironie – přímočarý zloděj Valko neutíká před politikou, ale před dluhy, a na generalissima nedá dopustit. Šelmí intenzitě, kterou mu vtiskl výhružně nahrbený Colin Farrell, však nedokáže nikdo další zdatně sekundovat…

I obvykle uvážlivý a charismatický velitel Peter Weir tentokrát působí jaksi unaveně a vyhasle, jako by ho na jeho cestě evropskými dějinami uvláčela chiméra záslužnosti, která film obestírá a dusí.