Anifest / Od Maxipsa k pitchingu a dál

O AniFestu, jak se vyvíjel v průběhu uplynulých deseti let, i o tom, jak bude vypadat letošní ročník, který proběhne od 26. dubna do 1. května 2011 v Teplicích, v rozhovoru s programovým ředitelem Pavlem Horáčkem a programovou koordinátorkou Malvínou Toupalovou.

O AniFestu, jak se vyvíjel v průběhu uplynulých deseti let, i o tom, jak bude vypadat letošní ročník, který proběhne od 26. dubna do 1. května 2011 v Teplicích, v rozhovoru s programovým ředitelem Pavlem Horáčkem a programovou koordinátorkou Malvínou Toupalovou.

Letošní ročník AniFestu je výroční – završujete první dekádu – bylo by možné (ve stručnosti) shrnout dosavadní tendence festivalu a jejich proměny?

V roce 2002 byl AniFest přehlídkou s československou soutěží, od roku 2003 už to je mezinárodní soutěžní festival. Soutěž se postupně rozrůstala o další a další kategorie. K celovečerním, krátkým a studentským přibyly filmy televizní, videoklipy, reklamy a znělky, filmy vytvořené dětmi, internetová animace (která letos už není, protože se tato kategorie stala neuchopitelnou). Postupně se také ustálila dramaturgie doprovodného programu snažící se reflektovat každý rok kinematografii jedné evropské a jedné neevropské země. Nyní se od tohoto konceptu postupně upouští, snažíme se sice „mapovat“ méně známé národní kinematografie (viz pobaltská mise), ale jinak se přikláníme spíše k jiným dramaturgickým postupům a hledáme vždy téma festivalu, které by propojilo odborný program a doprovodný filmový, jako je třeba téma filmového triku (u příležitosti 100 let Karla Zemana) nebo loutková animace (u příležitosti 100 let Jiřího Trnky).

Desáté výročí se odráží také v rámci jedné z programových sekcí – krom přehlídky klíčových snímků jednotlivých ročníků se v podstatě retrospektivním pohledem podíváte i do dějin české animace. Podle jakého klíče byli vybíráni reprezentanti této sekce?

Mnoho tvůrců je u nás známých jen díky tvorbě věnované dětem. Je to stigma, které si nese animovaný film jako takový. Všichni ti Krtečci, Maxipsové, Machové a Šebestové mají ale také dospělé kolegy, kteří získali mezinárodní ocenění a filmy s nimi jsou pravidelně uváděny v anketách o X nejlepších animovaných filmů historie. AniFest navíc tvůrcům těchto snímků vděčí za prošlapání cesty, která často umožnila účast velkých zahraničních hvězd oboru. V rámci narozenin bychom chtěli tvůrcům z tzv. české školy animace vzdát hold a zároveň jich na AniFestu co nejvíce přivítat. Vzhledem k jejich roku narození to není tak jednoduché, ale snažili jsme se jejich neúčast kompenzovat video-pozdravy. Rozhodně náš výběr nepovažujeme za vyčerpávající. Spíše se budeme snažit fenomén české animace nahlížet z různých úhlů i v následujících ročnících.

Jakou tradici má v rámci AniFestu pitching fórum? Jaké jsou zkušenosti a přísliby této akce?

Pitching se na AniFestu objevil poprvé v roce 2008. Tehdy přicestoval Mike Robinson, zakladatel The British Animation Training Scheme a moderátor Cartoon Fora a Cartoon Movie. Účastnili se ho i zahraniční producenti z animačních studií a TV stanic (např. Ron Diamond, Michael Snijders). Jako klíčová figura pitching fóra zůstal Mike Robinson i v letech 2009 a 2010. V loňském roce jsme se však soustředili spíše na specializované přednášky poskytující filmařům návody, které by jim mohly významně pomoci při realizaci jejich filmového projektu. Byla to například přednáška Hany Rezkové (z IDF, který je v tomto snažení v mnohém napřed) o fungování evropského audiovizuálního trhu. Pitching na AniFestu je nicméně stále ve vývoji. Nedochází zde ke skutečnému navazovaní producentských nebo koprodukčních úmluv. Přesto tvůrcům skýtá možnost svůj projekt prezentovat před kompetentními odborníky a na základě toho ho dále propracovávat. Doposud se jednalo o takový přípravný pitching. Letos jsme se posunuli mnohem dále. Přicestuje sedm francouzských producentů (mj. Nicholas Schmerkin), s mimořádnými pravomocemi ve svém oboru. Z přihlášených projektů bylo vybráno deset nejlepších a mnoho dalších projevilo zájem o neoficiální představení svého připravovaného díla.

Velmi silné zastoupení mají v letošní programové skladbě AniFestu nejrůznější přednášky a workshopy. Mnohé z nich (např. konstrukce loutek či výroba počítačových her) jsou dokonce velmi prakticky zaměřené. S jakými motivacemi jste tyto akce koncipovali a jak probíhal výběr témat a hostů, na něž se zaměřují?

Odborný program měl na AniFestu svůj prostor už od počátků festivalu. Přijde nám příhodné filmové projekce doplnit i programy, které mohou návštěvníkům osvětlit technické pozadí vzniku animovaných filmů nebo případně poukázat na historický vývoj a kontext vzniku jednotlivých snímků. Zároveň se snažíme, aby odborný program spojovalo společné téma a obsahy přednášek ilustrovaly projekce z doprovodného programu. Minulý rok se nám k výročí Karla Zemana skvěle hodilo téma trikového filmu (triky bezpočítačové a počítačové, technika filmových dokreslovaček apod.), letos jsme to pojali „volněji“, přednášky spojuje obecné téma role tradice v současné animaci, což zahrnuje například výhody a nevýhody klasické (ruční) animace oproti novodobé (počítačové) nebo problematiku, jak tradice, která je v animaci velmi silná, přežívá v době novodobých technologií, mezinárodních koprodukcí, globalizace a audiovizuálního trhu. Porotce festivalu Olivier Cotte svou přednášku věnuje přímo tématu tradice ve francouzském animovaném filmu. Kromě toho opravdu máme i velmi specializované prakticky zaměřené workshopy, které na téma tradice také navazují – tradici zastupuje výroba klasické loutky pro animaci, novodobé technologie tvorba 3D interaktivních her a workshop flashové animace. Tyto workshopy pořádáme i pro to, aby festival nabídl zajímavý program i filmovým profesionálům nebo a dalším návštěvníkům, kteří nechtějí pouze filmy sledovat, ale i si zkusit, jak se natáčí.

Jako vcelku kuriózní rarita z přednáškových témat vybočuje osobnost Fjodora Chitruka. Jak jste na tohoto tvůrce a na popularizátora jeho díla Otta Adlera narazili a v čem spatřujete jeho výjimečnost?

Otto Alder má zkušenosti z mnoha festivalů, spoluzakládal Fantoche a také učí na škole v Lucernu a je podepsaný pod velkým množstvím švýcarských studentských filmů. Proto jsme ho oslovili do naší poroty, v níž jsou jinak především animátoři. Když jsme s ním domlouvali jeho program, sám navrhl, že by promítl svůj film, založený na výpovědích mnoha osobností (mj. Jurij Norštejn), které se s Fjodorem Chitrukem setkali. Téma jeho přednášky je ale širší (Revoluce ve studiu Sojuzmutfilm).

O bloku Michaela Pavlátová vs. Joanna Quinn na svém webu píšete, že půjde o „první setkání úspěšných animátorek na jednom jevišti“. Co přesně si můžeme pod tímto představit a jakou konfrontaci si můžeme od onoho setkání slibovat?

Joanna Quinn považuje sebe a Michaelu Pavlátovou za jakási spřízněná, ale neustále se míjící dvojčata. V rámci tohoto programu by mělo dojít k jejich první veřejné konfrontaci, pouštění ukázek, vzájemným komentářům a hledání společných témat, tedy k jakémusi dialogu. Dramaturgii tohoto programu mají režisérky na starosti samy, takže ani mi nevíme, jak bude tento program konkrétně vypadat. Jejich tvorba má společné rysy, ale i se v mnohém liší.

V doprovodném programu také představujete po loňské litevské letos animaci lotyšskou. Je možné v pobaltské animaci sledovat nějaká společná témata či techniky – a dokládají to práce některých z prezentovaných tvůrců?

Litevská a lotyšská animace mají několik společných vlastností. Protože tyto republiky neměly dokud spadaly pod Sovětský svaz velké možnosti, jejich animace je podstatě „mladá“ (první filmy pochází z 60., 70. let) a mezinárodní pozornosti (nepočítáme-li Stareviče, který na Litvě vyrostl, ale většinu filmů natočil v jiných zemích) se jí dostalo vlastně až po vyhlášení nezávislosti těchto republik. Obě země si prošly „amatérským“ obdobím, ale dnes se zde točí vynikající filmy. Proto jsme obě retrospektivy skládali s důrazem na současnou tvorbu. Pro litevskou animaci je častá a zásadní inspirace folklorem, pro Lotyšsko loutková tvorba pro děti, kterou se zde prosadil zakladatel lotyšské animace Arnold Burovs. V letošní retrospektivě má ale největší prostor režisérka Signe Baumane, která nyní žije a tvoří v U.S.A a představuje vedle Vladimira Leščiova (člena poroty) nejvýraznější talent pocházející z Lotyšska.

Z jaké perspektivy přistoupí letošní AniFest k fenoménu Anime – dalšímu z klíčových programových cyklů?

Na AniFestu se dosud anime objevovalo pouze velmi okrajově. S rychlostí a v objemu v jakém tyto filmy a seriály vznikají si nejde dělat nároky na nějaký komplexní průřez. Navíc jsou tu specializované festivaly, které se anime věnují. My jsme chtěli v Teplicích především představit samotné tvůrce. Jsme opravdu rádi, že se nám podařilo domluvit účast přední režisérské a producentské osobnosti Schinichira Watanabe a stejně tak významné skladatelky Yoko Kanno.

Mezi soutěžními kategoriemi AniFestu se krom běžně očekávatelných objevují také kategorie pro školní snímky z visegrádského regionu a kategorie filmů o životním prostředí. V jakém vztahu jsou vůči ostatním kategoriím (profilovaným mezinárodně a netematicky)? Ovlivňuje jejich zařazení do programu nějak grantová politika pořádání festivalů?

Soutěž animačních škol jako takových má již několikaletou tradici. Setkání visegrádských škol se na AniFestu uskutečnila už například v roce 2008. A spíše než grantová politika je zde určující absence národní soutěže a letos především propojení s pitching fórem. Z diskuze s francouzskými producenty, kteří se ho budou letos účastnit, vyplynulo, že nemají ucelenou představu o produkci tohoto regionu. To vedlo k rozhodnutí uspořádat znovu setkání a tentokrát i soutěž visegrádských škol. Soutěž Knauf Praha a Insulation vycházejí z finanční podpory a ceny udělují zmíněné komerční subjekty.