Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

AFO 2011 / Těkavé hranice populárně vědeckého filmu

AFO 2011 / Těkavé hranice populárně vědeckého filmu

rozhovor / Lucie Česálková / 12. 4. 2011

Od 12. do 17. dubná probíhá již 46. ročník olomouckého festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů AFO. V letošním ročníku na postu ředitele festivalu vystřídal Petra Bilíka dramaturg Jakub Korda. S ním jsme mluvili o dalším vývoji programové koncepce Academia film Olomouc, dramaturgických sekcích festivalu a průsečících mezi kinematografií a vědou.


V uplynulém roce jste vystřídal Petra Bilíka na postu ředitele festivalu, Petr nyní figuruje v roli dramaturga – co tato záměna znamená ve smyslu organizace či programové skladby festivalu?

Toto „předání moci“ proběhlo v ryze přátelském duchu a bylo zapříčiněno hlavně Petrovým časovým vytížením, ale i přesvědčením, že cyklická obměna ve vedení takových projektů je ve své podstatě produktivní. Každopádně vše má podobu zajištění kontinuity, nikoli revolučních změn. Koneckonců celkový koncept festivalu je výsledkem společné práce úžšího organizačního týmu, jehož jsem poslední roky součástí. Jedním z důvodů, proč s nabídkou na převzení postu oslovil bývalý ředitel mě, byla potřeba, aby tuto pozici zastával člověk navázaný na olomouckou filmovědnou katedru, která je organizačním centrem AFO. Právě její studenti tvoří dominantní část celého organizačního týmu, včetně řídících pozic, což myslím také zásadně ovlivňuje celou tvář festivalu. Organizační změnou je tedy snad jenom nutnost vypořádat se s objemovým nárůstem festivalu v situaci stále klesajícího rozpočtu. Na úrovni programové koncepce AFO se opět jedná o pokračování dobře fungujícího modelu dramaturgické rady, v níž je kromě nás dvou samozřejmě programová ředitelka Veronika Klusáková. Nově tedy pouze naše vzájemné (někdy vášnivé) diskuse moderuji já, nikoli Petr. Výsledný tvar programu je stále kolektivní produkt, dokonce nejen nás tří, ale ještě několika externích spolupracovníků.

Jako hlavní téma letošního ročníku je ohlašováno téma Chemie, čemuž odpovídá i vizuál a znělka festivalu. Jaká „chemická“ témata se skrze toto prisma ukázala jako nejatraktivnější pro filmaře?

Chemie je apriori výživné sousto, především kvůli tomu, jak intenzivně prostupuje každodenní život lidí v moderní společnosti. Samozřejmě velmi snadno se tento obor démonizuje, protože jeho přehmaty jsou viditelné a dobře medializovatelné. My jsme se ovšem rozhodli ukázat tu lepší a hravou tvář chemie. Prostřednictvím britské série Chemie: těkavá historie představíme chemii coby staletí tvrvající lidské úsilí o rozluštění struktury celého světa kolem nás. Proto se celý blok také jmenuje (Al)chemie, protože lidstvo bylo hnáno touhou o pochopení základních stavebních bloků světa odpradávna. Chtěli jsme ale představit i nečekaná využití chemie v každodenním životě, a protože se shodou okolností v našem týmu sešli lidé s pozitivním vztahem k vaření, padla naše volba na téma molekulární gastronomie, tedy uvalení vědecké „chemické“ perspektivy na oblast jídla a jeho přípravy. I k tomuto tématu jsme mohli vybírat z velké řady filmů a televizních sérií. Ovšem vedle projekcí několika filmů, třeba o jednom z nejslavnějších molekulárních šéfkuchařů Ferranu Adríovi, budou tématu zasvěceny i přednášky a praktické ukázky. Ale samozřejmě úkolem festivalu je vyvolávat diskusi, takže určitým protipólem k pozitivnímu obrazu využití chemie je zařazení některých filmů do zahraniční soutěže – namátkou snímku Královna slunce, který naráží na problém využití chemie v zemědělství. Věda není sama o sobě pozitivní či negativní, jde vždy o její konkrétní využití.

Mnohé s dílčích programových bloků s chemickým zacílením rezonují. Jak nicméně vybíráte aktuální doplňková témata pro jednotlivé ročníky? (Například blok Hranice genderu se chemickým může jevit jedině obrazně.)

V nesoutěžní sekci zvané Studio většinou pracujeme se zhruba pěti tematickými pilíři, nerad některý z nich nazývám doplňkovým. Cílem je vystavět program různorodě a my se opíráme o širší definici vědy. Pokud přistoupíme na tezi, že věda znamená snahu systematicky pozorovat svět kolem nás a uchopovat ho skrze své metody a pojmy, pak je i specifická problematika humanitních a společensko-vědních oborů plnohodnotným materiálem, s kterým filmaři pracují, a jejich filmy jsou zcela relevantní pro dramaturgii našeho festivalu. I ve filmech ve vámi zmíněné sekci, věnovaných třeba hermafroditismu, se nakonec prolíná medicína, sociologie a teorie identity, neuropsychologie, filosofie a dějiny kultury... V současné vědě obecně dochází ke vzájemnému prostupování různých oborů a hovořit o „doplňkových“ vědeckých oblastech, tedy soft versus hard vědě, je trochu jiná a rozhodně složitá debata.

V minulých ročnících AFO jsem s ohledem k české soutěži vnímala jako mírně problematické, zda lze skutečně všechny snímky označit za populárně-vědecké. Zajímalo by mne proto, jak vůbec probíhá výběr filmů do české soutěže, jaké filmy se hlásí a jaké je procento „odpadu“?

Cílem soutěžních sekcí a také prací všech tří porot je hodnotit směřování tohoto žánru, zpochybňovat dosavadní definice, znovu hledat jeho hranice. V případě české produkce je samozřejmě znatelný problém, že vyklidila kdysi pevné pozice v oblasti populárně-vědecké kinematografie a dnes tento žánr nestojí v centru zájmu producentů, ani filmařů. Je to přitom vlastně docela paradoxní. Televize, která je dnes klíčovým odbytištěm dokumentární tvorby obecně, stojí před úkolem získávat pro stále propojenější globální trh dokumenty s univerzálním sdělením. Vzhledem k nutnosti minimálně evropských televizí stále více sázet na koprodukce, je hlad po „příbězích“ srozumitelných a aktuálních pro publikum z různých zemí a kultur. A vědecko-populární film pracuje právě s takovou látkou! Je to svým způsobem jeden z nejzajímavějších vývozních artiklů. Navíc pokud Evropa vážně myslí svůj záměr být vzdělanostní společností, bude popularizace vědy do budoucna velmi preferovanou oblastí a audiovize je jedním z jejích nejlepších nástrojů. U českých filmařů a producentů možná tato výzva zřejmě teď tolik nerezonuje. Tento typ filmů je nejen produkčně náročný, ale musí také umět suverénně kombinovat dva typy kódů – jazyk vědy a jazyk média. To vše jsou pravděpodobné důvody, proč je výběr do české soutěže AFO relativně zúžený. Z více než stovky filmů, které letos byly přihlášeny, skutečně většina nevykazovala požadované charakteristiky a z toho důvodu jsme i jinak vynikající snímky do soutěže dát nemohli. Jejich autoři to leckdy špatně nesou, ale taková jsou pravidla hry. Momentálně se tedy v české soutěži pohybujeme na hranici žánru, ale snažíme se na tento „problém“ poukázat právě třeba konfrontací českých snímků (a jejich autorů) s těmi zahraničními.

Jakým způsobem probíhá oslovování zájemců o účast v zahraniční soutěži? Jaké jsou pak rozdíly při výběru (oproti úrovni české nabídky)?

AFO samozřejmě pasivně nečeká, co bude přihlášeno za snímky. V průběhu celého roku se dramaturgové snaží zjišťovat, jaké filmy právě byly dokončené, a následně žádá o náhledové kopie či přihlášku filmu, současně sleduje probíhající festivaly dokumentárních filmů a tam uváděné novinky, případně samozřejmě na vybrané festivaly vyráží programová ředitelka a poctivě chodí na projekce. Skvělá zpráva ale je, že řada produkcí už filmy přihlašuje automaticky – a to i taková „esa“ jako BBC, Arte/ZDF či WDR. Letos se takto podařilo vytvořit základní korpus filmů, který sice nemusí na první pohled ohromit rozsahem, ale díky pečlivému předvýběru ještě nikdy nebylo zastoupeno takové množství filmů nadprůměrných a hlavně i odpovídajících našemu zaměření. Debata dramaturgické rady, které filmy nakonec zařadit do soutěže, byla o to zajímavější. Letos jsem strašně zvědavý na finální verdikt poroty, sám mám tajné tři tipy.

V nesoutěžních programových blocích AFO představuje zpravidla produkci zahraniční, zatímco ta česká se ocitá spíše na okraji. Je to dáno situací v tvorbě obecně, nebo jaké jsou důvody?

U nesoutěžních bloků jde na prvním místě o schopnost filmů přispět k osvětlení dané problematiky – ať je to fungování mozku, teorie strun nebo umělá inteligence. V tomto prostě nemůžeme být patrioti, musíme jít výhradně po kvalitě filmů. Jak jsem už zmínil, obecně se česká produkce zatím těžko srovnává s náskokem britských, amerických či francouzkých produkcí, ale buďme optimisté. Snad i existence speciálního festivalu bude pro české filmaře stimulem.

Existuje nějaký klíč, podle kterého do programu zahrnujete historické populárně-vědecké filmy? Bylo by možné to demonstrovat na příkladu letošního ročníku, kde Timothy Boon představí archivní lahůdku Tajemství přírody (Secrets of Nature) z dvacátých let? Liší se historické cykly (třeba i němých filmů) od cyklů sestavených ze současných filmů z hlediska návštěvnosti a odezvy?

Věda a film k sobě měly od počátku velmi blízko. Nejen, že se médium filmu stalo prostředkem, jak nově zaznamenávat a zkoumat realitu, ale „vědecké příběhy“ se brzo staly svébytným filmovým žánrem. Raná kinematografie tak nabízí nesmírně zajímavý materiál pro srovnání, jak se vědecký film proměnil za posledních více než sto let – to je jeden z klíčů. To je třeba případ Tajemství přírody, které na AFO budou hned vedle cyklu Život. Půjde vlastně o konfrontaci dvou historických pólů. Fascinující je, že se sice zásadně změnila technologie, ale některé principy a rétorika populárně-vědeckého filmu zůstaly stejné – mikroskopické a časosběrné snímaní, antropomorfizace říše živočichů i rostlin, metaforické přirovnávání složitých dějů každodenní zkušenosti běžného diváka, akcentování autority vědeckého prezentéra apod. Ale někdy se jedná i o znovupřipomenutí unikátních děl ovlivněných dobovou kulturní atmosférou, které mají dnes nostalgickou patinu, či u nich převládá jejich estetika nad faktickým sdělením – jako například u surrealisticky laděných vědeckých filmů Jeana Painlevého nebo tvůrci abstraktního filmu obdivovaných snímků Jana Cornelia Mola. Třeba u druhého zmíněného šlo dokonce o světově první retrospektivu. Samozřejmě, jak říkáte „lahůdky“ si povětšinou vychutnají diváci s hlubším zájmem o žánr nebo ranou kinematografii, ale je jich čím dál víc. Rozhodně pro mě byl šok vidět plný sál sledující němý film o krystalizaci uhličitanu sodného!

Přečteno 4583x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.2 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem

Nechat postavy zmizet / Rozhovor s Alexem Rossem Perrym

Nádherné manipulace smyslů / Rozhovor s Toddem Haynesem

Rozhovor s dokumentaristou a filmovým kurátorem Ču Ž’-kchunem / Nechodit naráz dvěma cestami

Rozhovor o stavu režie na FAMU / Jako by nám ujel vlak


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Tak trochu roadmovie / Skokan

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Paterson / Paterson z Patersonu

Lily Lane / Matní běsi


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (685) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (93) / tisková zpráva (1) / událost týdne (215) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)