Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hořká komedie Další rok (2010) se ve své vycizelované a rozeznatelné formě „artového“ filmu jeví na první pohled jako další charakteristický snímek britského režiséra Mikea Leigha. Pohled do života spokojeného a finančně zajištěného postaršího manželského páru, kolem něhož cirkulují více či méně zoufalí a nešťastní známí a příbuzní, nese všechny rysy specifické Leighovy pracovní metody i vypravěčského stylu. Vznikl bez scénáře a je výsledkem mnohatýdenního improvizovaného zkoušení, během něhož se herci postupně stávají postavami. Klade důraz na vytvoření iluze naturalistického záznamu každodenní skutečnosti, lidských emocí a prožitku, kde banální a obyčejné je v centru pozornosti jakožto hlavní hybatel lidské existence.

Leigh svůj styl, jehož podstatou je precizně odpozorované drama všednosti a autenticita emocí, dovedl za dobu své téměř čtyři desetiletí trvající kariéry k dokonalosti a vytvořil si na něj v rámci britské kinematografie zasloužený monopol. Má výjimečný cit pro civilní postižení radosti i deziluzí „obyčejných“ lidí. Přestože všechno výše zmíněné v Dalším roce najdeme, ve filmu se objevuje i zcela nový tón – jistá blazeovaná nadřazenost pozorovatele, která posouvá postavy na hranu parodie.

Po pozitivní energií nabitém snímku Happy Go Lucky (2009) se Leigh vrací na temnější teritorium filmu Tajnosti a lži (1996), který mu přinesl uznání a v němž vykrystalizoval jeho styl. Tentokrát pozoruje manžele geologa Toma a psychoterapeutku Gerri, jejichž spokojenost a neotřesitelné štěstí přitahuje lidi zoufalé a tápající, stejně jako lampa vábí noční můry. S téměř svatou trpělivostí přijímají jako dobří samaritáni pod střechou svého bohémského a zároveň luxusního londýnského domu Gerriinu kolegyni z práce Mary, Tomova kamaráda z dětství Kena nebo jeho bratra Ronnieho. Všichni jsou každý po svém ztraceni ve své existenci a vědomě či nevědomě se snaží najít u Toma a Gerri návod na štěstí. Zatímco padesátnice Mary se nikdy nevzpamatovala z odchodu partnera a svoji samotu řeší alkoholem, depresivní Ken se ujídá a upíjí k smrti a Ronnie bezradně tápe po smrti své ženy. Jejich zoufalé nájezdy do manželské oázy jsou rámovány střídáním ročních období, jež manželé mírumilovně tráví na zahrádce v jednotě s matkou přírodou. Jediný mráček na obloze jejich spokojenosti je třicetiletý syn bez přítelkyně, nicméně i tento fakt oba přijímají s humorem a pokorou.

Leigh tady má k dispozici dostatečný emoční arzenál, který rozvíjí postupně, podobně jako zima přechází v jaro. Po nenápadném začátku snímek zvolna těžkne a proměňuje se úměrně s tím, jak se jednotlivé postavy odhalují a stávají se komplexnějšími. Síla Leighových děl spočívá i v tom, jak se mu daří napojit diváka na hustou emoční síť jeho filmového světa; tak, že si v ní každý může najít svůj uzlový bod, který ho zasáhne. Tím, co dodává emocím a osudům na plátně autentickou hloubku, je existence „dvou světů“. Jeden svět se odehrává na plátně, druhý existuje mimo něj či nad ním, jako svět představivosti, svět možných variant vztahů mezi jednotlivými postavami. Takový kokon možností se v případě Dalšího roku splétá hlavně kolem neurotické a upovídané Mary, jež se snaží unikající život zastavit tím, že se obléká jako dvacítka a upíná se ke každé (byť sebeabsurdnější) šanci na vztah s mužem.

Další rok je dostatečně humorný, oplývá množstvím velmi dobrých dialogů, ale zároveň je překvapivě schematický. Nemá v sobě naléhavost Tajností a lží, spíš ho charakterizuje pohodlné bezpečí střední třídy, kvůli němuž vyzařuje především postava Gerri nesympatickou blahosklonnost. Gerri sice Mary přijímá, ale často se k ní chová jako k pacientce. S podobnou odtažitou blazeovaností pár udílí rady či nabízí pomoc i dalším nešťastníkům, kteří nemají ekologická rajčata ani nikdy neprocestovali svět. Pokud je možné věřit Leighovu tvrzení, že všechny jeho filmy jsou nějakým způsobem inspirované jeho vlastní zkušeností, nabízí se otázka, čím přesně je ovlivněný Další rok. Odpověď jistě nemůže být jiná než spekulativní, ale skoro to vypadá, že je ústřední dvojice zaměnitelná se samotným režisérem, který se podobně jako oni ocitl v životní fázi, kdy mu privilegované postavení, zkušenost a věk umožňují dívat se na život kolem sebe smířlivýma očima. Přestože je Leigh dostatečně citlivý na to, aby nenechal film ve chvíli, kdy rodina cestuje na pohřeb do bezútěšných končin Tomova rodiště (postindustriální sever Anglie), zabřednout do povýšeného litování, nevyvaruje se shovívavého pohledu střední třídy ani tehdy. Možná i proto, že Leigh situaci na severu dobře zná, jelikož odtud pochází – vyrůstal na předměstí Manchesteru. Na rozdíl od Toma ale v rodině lékaře.

Nejzajímavější je nakonec Další rok z hlediska formátu. Jako by si Leigh byl poprvé plně vědom své pozice institucionalizovaného režiséra „artových“ filmů. Ví, co se od něj čeká, a nemá problém tato očekávání naplnit. Závěrečná scéna pak působí jako krásně vyvedený podpis na společenské smlouvě mezi režisérem a divákem.