Febiofest 2011 / Rozhovor o programu se Štefanem Uhríkem, Hanou Cielovou a Janem Follem
O programu právě probíhajícího 18. ročníku festivalu Febiofest s Štefanem Uhríkem, Hanou Cielovou a Janem Follem. Dramaturgové festivalu prozrazují, jaká překvapení čekají na diváky letos a řeč je také o dalších neobvyklých prostorech, na kterých Febiofest bude filmy promítat.
Jak je koncipována nejobsáhlejší ze sekcí věnovaných národním kinematografiím, Švédský film včera a dnes? Jde o historický průřez od Bergmanových raných snímků až k současným festivalovým hitům či se lze těšit na nějakou konfrontaci mezi „včera“ a „dnes“?
Po retrospektivě současné norské a dánské kinematografie je zde retrospektiva švédského filmu. Není to ale tak, že jsme se programově rozhodli zmapovat všechny skandinávské kinematografie. Kdyby Švédsko nenabídlo tolik zajímavých filmů, tak bychom to rozhodně neudělali. Momentálně probíhá ve Švédsku velký, žánrově pestrý boom, a jak sami tamější filmaři říkají, konečně prý vystoupili ze stínu Ingmara Bergmana. Proto jsme sem zařadili i některé jeho starší snímky, aby bylo s čím srovnávat. Retrospektivu starších švédských filmů doplňují ale také provokující díla těch, kteří se už tehdy v 60. letech snažili Bergmanovi čelit nebo se vůči němu vymezovat. Lahůdkou pro fajnšmekry je skutečnost, že starší švédské filmy budeme promítat ve špičkové kvalitě ve zdigitalizované podobě.
Už tradiční sekcí se stalo promítání na specifických místech, v nichž lze zdarma vidět filmy tematicky spjaté s daným prostředím. Letos se za ní mohou diváci vypravit na Ruzyňské letiště. Filmy o letadlech a letištích poběží přímo v prostorách terminálu? Jaká jsou specifika tamního „kinosálu“ a za čím stojí za to se vypravit na letiště i bez letenky?
Odpolední projekce budou probíhat v novém letištním minikině… Večerní představení se uskuteční přímo v prostorách odletové haly terminálu číslo 2, odkud se cestuje do zemí Evropské unie. Půjde tedy pravděpodobně o dosud nejkomfortnější prostory ze všech míst mimo standardní kinosály, kde tyto tematické sekce dosud probíhaly… Program přehlídky na letišti je velice pestrý. Na své si přijdou například ctitelé Stevena Spielberga, jehož krimikomedie Chyť mě, když to dokážeš patří k vrcholům tvorby tohoto slavného amerického filmaře. Milovníkům kuriozit nabízíme stalinskou agitku Únos z roku 1952 a roztomilý pokus o „socialistický Top Gun“ s názvem Pod nohama nebe, pocházející z roku 1983. Thriller Ohnivá liška divákům pro změnu ukáže, jak si Clint Eastwood představoval poměry v brežněvovském SSSR. Za zmínku snad stojí i fakt, že britsko-německé retro Rudý baron se z velké části natáčelo v českých exteriérech.
A nemusí se náhodní diváci z řad cestujících bát o následující psychickou pohodu během letu?
Nemusí, protože tuto okolnost jsme při výběru filmů pochopitelně vzali v úvahu. Naším cílem je diváky především pobavit. A pasažérům chceme zpestřit chvíle před odletem, a ne je jakkoli strašit… Právě proto přehlídka neobsahuje thrillery o přepadeních letadel, včetně vynikající rekonstrukce Let číslo 93 vyprávějící o osudu jednoho z letounů unesených 11. září.
Mezi sekcemi věnovanými výrazným osobnostem nechybí pocta Peteru Weirovi či Olivieru Assayasovi. Možná nejlákavěji působí přítomnost kompletní volné „potravinové“ trilogie tureckého režiséra Semiha Kaplanoglu, jejíž poslední část Med loni vyhrála v Berlíně a patřila k nejen mým nejsilnějším zážitkům z posledního festivalu v Karlových Varech. Kterou z retrospektiv byste vy sám vypíchnul?
Osobně bychom vypíchnuli portrét amerického kameramana Eda Lachmana. Filmy, které jsme vybrali, budou možná čtenáři Cinepuru znát, určitě ale bude zajímavé setkat se s ním osobně na diskusi. Tento člověk toho ví o filmu strašně moc. Nejenže jako kameraman zvládá různé styly, je ale také nadšeným cineastem. Doporučili bychom také osobní setkání s íránským filmařem Rafi Pittsem, žijícím momentálně v Paříži – už jen proto, že nás situace filmařů v Íránu, z kterých mnohé osobně známe, hodně trápí.
Právě Kaplanogluovy snímky, v nichž se cit pro všednodenní či autentické snoubí s tím nejčistším využitím specificky kinematografických prostředků vyprávění, jsou, myslím, typickým příkladem filmu, který „potřebuje“ velké plátno. V souvislosti s tím mě napadá, zda je letos na programu něco výlučného z hlediska, řekněme, divácké zkušenosti? Podle stopáže pravděpodobně „vede“ Carlos od Oliviera Assayase, portrét známého teroristy, který trvá 5 a půl hodiny a jedinečný je i tím, že se nejedná o běžný kino film, ale o televizní mini sérii.
Slovo televizní by filmové nadšence nemělo odradit, protože celé dílo tak, jak je koncipované a zpracované, rozměry „televize“ výrazně překračuje. Když už jsme u toho nejdelšího filmu, tak bychom naopak mohli doporučit i jeden z nejkratších, africký snímek Soul Boy, který vznikl jako výsledek workshopu pod vedením Toma Tykwera. Je to plnohodnotný film ve všech složkách: ve scénáři, který kombinuje symboliku tradičního způsobu vyprávění se současností, hereckých výkonech, kameře a také ve využití autentického prostředí místního ghetta.
Vedle tradičního Latinskoamerického panoramatu, letos zaměřeného spíše na méně známé tamní kinematografie (nechybí film z Guatemaly či Dominikánské republiky), se Febiofest tentokrát zaostří na současný mexický film. Výběr do Latinskoamerické sekce byl zřejmě motivován především úspěchy na světových festivalech, podle jakého klíče byly vybrány filmy sekce Que viva Mexico!?
Snažili jsme se představit především mladou nastupující generaci, se kterou je pojem mexický filmový zázrak spojován, program jsme ale doplnili díly „klasiků“ střední generace, jako je například revoluční western Chico grande. Vypíchli bychom ale i některé filmy, které jsou sice zařazeny do Latinskoamerické sekce, jsou však částečně mexické koprodukce, protože Mexický filmový institut tvorbu v celé Latinské Americe výrazně podporuje. Je to například neorealistický Jean Gentil, příběh haitského emigranta, jenž se vydává za učitele jazyků a snaží se přežít v Dominikánské republice, nebo jeden z našich nejoblíbenějších filmů, Ďábelské marimby Julia Hernándeze Cordóna, jakéhosi Jarmusche guatemalského filmu. Naším osobním tipem je rigorózně minimalistický snímek Užitečný život uruguayského režiséra Federika Veiroje, nekonvenční pocta filmovým archivům a jejich pracovníkům z celého světa.
Osobně mám možná největší radost z přítomnosti obou loňských filmů Hong Sang-sooa, jednoho z nejvýznamnějších autorských filmařů současnosti a vedle Lee Chang-donga asi nejuznávanějšího korejského filmaře, jehož snímky Ha ha ha a Okin film mi scházely na Karlovarském festivalu. A nějaký váš soukromý tip?
Rádi bychom pozvali všechny milovníky filmové klasiky na jediné promítání nesmrtelného díla Luchina Viscontiho Ludvík II., jejž osobně uvede hlavní představitel Helmut Berger a bude promítnut v nové, zdigitalizované verzi.
Lze letos najít nějaké zásadní změny v dramaturgii oproti posledním ročníkům?
Ne. Už když jsme před 4 lety program Febiofestu převzali, řekli jsme, že chceme zachovat kontinuitu a pouze zvyšovat kvalitu. Doufám, že se nám to i letos povedlo.