Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Černá labuť / Rekviem za tělesnost

Černá labuť / Rekviem za tělesnost

kritika / Antonín Tesař / 19. 2. 2011 / komentáře (8)

Pátý film režiséra Darrena Aronofského vyznívá jako nervózní syntéza předchozího Wrestlera s jeho ranými snímky a Rekviem za sen (velikášsky kýčovitá Fontána byla naštěstí zapomenuta). Skrze motiv baletu dílo zdůrazňuje obrazy pohybujícího se těla a téma šílenství zase otvírá cestu k halucinační nespolehlivosti vyprávění. Obě tendence jsou přitom vzájemně protichůdné: zpochybnění událostí považovaných ve fikčním světě snímku za reálné vede k jejich odhmotnění v očích diváků. Šrámy, které se v příběhu ukáží jako nereálné, ztrácí i zbytek zdání své fyzičnosti, jež jakožto filmové obrazy měly. Tělesnost je přitom to hlavní, čím jinak plytký snímek dokáže připoutat pozornost.

Děj filmu je budován jako banální variace na téma uměleckého díla, jehož vytváření přivede jeho autora k šílenství. Naivní konstrukce vyprávění by se dala shrnout tak, že jde o příběh prudérní kariéristické baletky, která vyzkouší drogy a masturbaci a pak se z toho zblázní. Postavy se přitom schematicky drží tradičních a jednorozměrných žánrových figurek na hranici karikatury typu vilného šéfa zneužívajícího své postavení, koketní kolegyně zasvěcující upjatou hrdinku do dosud nepoznaných slastí či panovačné matky, jež skrze potomka realizuje vlastní nenaplněné ambice. Stejně schematický je i vývoj příběhu, který směřuje od jedné předvídatelné situace ke druhé.

Fádnost motivů se ovšem nedrží pouze v rámci děje, ale kontaminuje i styl, který je ústředním prvkem úspěchu dosavadních Aronofského filmů. Nejrůznější obrazy zrcadel zdvojujících identitu hrdinčina těla na plátně či trikové výjevy, v nichž se postavy mění ve fantastické bytosti z nazkušovaného baletu, budují vratkou paralelu mezi dějem filmu a příběhem Labutího jezera, v jehož inscenaci hrdinka hraje postavy bílé a černé labutě. Orchestrální hudba často využívající motivy Čajkovského baletu (autorem filmové hudby je kupodivu Clint Mansell, který komponoval mj. uhrančivý doprovod Rekviem za sen) navíc filmu dodává lacinou melodramatickou tragičnost, která jen umocňuje nálady, jež se divákům už tak dost polopaticky vnucují jinými způsoby.

S těmito vrstvami žánrových konvencí ale ve snímku naštěstí koexistuje linie živená prostou fascinací tělem příznačnou pro Wrestlera, ale i pro Rekviem za sen. Kromě příběhu o baletce, kterou spolkne Černá labuť, je snímek také kronikou zlomených či krvácejících nehtů, zrudlých jizev na zádech, rozšklebených otevřených ran na zlomených nohou ukrývajících se pod peřinou a ze všeho nejvíc pih na tváři Natalie Portman. Patří sem i digitální husí kůže (resp. labutí kůže) implantovaná na obrazy hereččiny pokožky, ovšem jen do té doby, než z ní začne rašit labutí peří a celý výjev se tak změní v banální odtělesněnou metaforu. Snímek je nejsilnější právě v momentech, kdy se ve velkých detailech pase na záhybech tváří svých protagonistů nebo kdy ve stejně neomalených detailních záběrech zkoumá např. jejich prsty u nohou.

Tento přístup má samozřejmě rozměr voyeurské perverze, což snímek otevřeně přiznává ve vynikající scéně se staříkem v metru provokujícím hlavní postavu sexuálními gesty, ale také v celém vztahu hrdinky s figurou režiséra inscenace. S chlípnou fascinací kamery povrchem těla také úzce souvisí obsazení Natalie Portman jakožto jedné z nejsledovanějších kořistí internetových lovců „celebrity skin“ (a vedlejší role podobně preferované Winony Ryder). Její pozice idolu – který je bytostně erotický v tom, že „nikdy nic neukáže“ – zároveň vymezuje hranice vizuální obscenity kamery. Snímek se i co do sexuality drží v rámci mainstreamu a jeho největším výstřelkem je lesbická scéna, z níž se navíc nakonec vyklube jen další z hrdinčiných fantazií. Umístění šílenství hlavní postavy do těsného sousedství explicitní sexuality je pro hollywoodský mainstreamový snímek dodnes problém; i proto působí Aronofského novinka v porovnání s evropskými či asijskými filmy na stejné téma (např. podobně patologickou Hanekeho Pianistkou) tak beznadějně krotce.

Černá labuť tedy nakonec rozvíjí hodně staromódní žánrové schéma psychothrilleru nezvyklým stylem, který ale jen utvrzuje konvenčnost celého materiálu. Těžko se lze napojit na váhání hlavní hrdinky, co v jejím životě je a co není reálné, když samotná povaha ústřední postavy dnes působí jako od skutečnosti dokonale odstřižená archiválie figur nevinných děvčátek hollywoodských filmů nejpozději ze šedesátých let. Proto také scéna, kdy hrdinčina křečovitě nevázaná kolegyně vyrazí s hlavní postavou na noc do klubu, působí, jako když frivolní dívka vede na párty svoji babičku. Vzhledem k halucinační povaze mnoha scén se nabízí otázka, kdo si tu vlastně koho vysnil.

Snímek, v němž jde hlavní hrdince o to, ztělesnit ve své osobě protikladné figury černé a bílé labutě, tak sám představuje nevyrovnanou skrumáž opozic. Postava z éry klasického Hollywoodu může jen těžko naplno snít současné noční můry. Erotická celebrita mainstreamového filmu sotva zvládne učinit své tělo plátnem sexuální perverze. Snímek vycházející z umělých žánrových situací a postav nemá odkud čerpat napětí mezi snem a skutečností. Tělesnost prohlášená za halucinaci přestává působit tělesně.

Černá labuť (Black Swan, USA, 2010, IMDb)
Režie: Darren Aronofsky, scénář: Mark Heyman, Andrés Heinz a John McLaughlin, kamera: Matthew Libatique, hudba: Clint Mansell, střih: Andrew Weisblum , hrají: Natalie Portman, Vincent Cassel, Mila Kunis, Winona Ryder ad., 110 minut, distribuce: Bontonfilm. (premiéra v ČR 10. 2. 2011).

Černá labuť (Black Swan, USA, 2010, IMDb)
Režie: Darren Aronofsky, scénář: Mark Heyman, Andrés Heinz a John McLaughlin, kamera: Matthew Libatique, hudba: Clint Mansell, střih: Andrew Weisblum , hrají: Natalie Portman, Vincent Cassel, Mila Kunis, Winona Ryder ad., 110 minut, distribuce: Bontonfilm. (premiéra v ČR 10. 2. 2011).

Přečteno 7007x

Článek vyšel v časopise Cinepur #74, březen 2011.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.2 /47

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Černá labuť

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (3.2)


komentáře

    přepište kód:

alf  (5.12.2011 09:08)

na tom filmu mi přijde fakt výborné, jaký je tu zvolen obraz - takový "kovový tón", který jednak odhaluje každou žilu a vrásku na těle, což mi přijde prostě tak, že odpoutává pozornost diváka od ladnosti pohybů baletu k jakémusi až zrůdnému pohybu vrásek a vystouplých žil. Souzní to i s tím jak nešťastně a křečivotě se celou tu dobu Natálka tváří. A taky si myslím, že ten film vlastně ukazuje určitou odlidštěnost takového prostředí, kde se dělá velké umění (podobně jako vrcholový sport), vyjadřuje to strach z toho, že někdo do toho dá vše, vše pro to obětuje, aby nakonec byl vykopnut ze dveří když už na to nemá - jako ta postava Winony Ryder. Tahle tvrdost i tenhle strach je IMHO ve vrcholovém sportu poměrně dost obvyklá, každého zajímá především momentální výkon, ted hraj skvěle, co bude za pár let je už jedno. Myslím, že černá labuť ani tak nesymbolizuje nějaké abstraktní zlo jako spíš právě tuhle odcizenost, tuhle tvrdost, vždyť i sex je tu podáván čistě jako tupé užívání si. Postava Natálky přes veškerou svou "netalentovanost" má ale jednu vlastnost, že nedokáže tenhle odcizený svět úplně pochopit, úplně vstřebat. Nakonec tak učiní jen za cenu vlastního sebezničení.

petr  (10.8.2011 12:32)

Proč intelektuálové dělají ze sexu pořád takové drama? Film super, nehledal bych zbytečné hloubky, paralela s Pianistkou je jasná. Ať žije Winona Ryder a inteletkuální onanie :)

Ondrej Capek  (22.3.2011 15:54)

Náhodou věta: "Naivní konstrukce vyprávění by se dala shrnout tak, že jde o příběh prudérní kariéristické baletky, která vyzkouší drogy a masturbaci a pak se z toho zblázní." se recenzentovi celkem povedla.

koleso  (4.3.2011 09:51)

To už zní pomalu, jak nějaká zoofilní pornosoutěž - "kdo se více protne s Černou labutí". Já měl pro intelektuály v rozepatých kabátech vždycky slabost.

Vašo Patejdl  (4.3.2011 07:02)

Spíš to v soustředěnosti na jeden filozofickej detail (tělesnost v fantazie) připomíná snahy exhibovat intelekt Karl von Theina a podobně jako u něj se to s filmem zcela míjí.

W. Daněk  (3.3.2011 14:04)

Já bych řekl, že je to hlavně a především plné schematického myšlení.

kronos  (2.3.2011 13:30)

neni to az tak docela plytké ale fádní určite.

P. Brouk   (20.2.2011 21:56)

Fádní, plytká, banální recenze plná schematického myšlení. Argumentovaná asi jako tento příspěvek.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #115

#115

únor 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

IMAX spiritualita / Cesta času

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Soukromá apokalypsa / matka!

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Hororové placebo / To

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ozu chudých / Po bouři

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení


RUBRIKY

anketa (23) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (89) / fenomén (67) / festival (57) / fragment (18) / glosa (210) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (723) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (632) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (97) / reflexe (24) / report (97) / rozhovor (152) / scénář (4) / soundtrack (36) / téma (841) / televize (86) / tisková zpráva (1) / událost týdne (197) / video (2) / videoart (16) / videohra (53) / web (40) / zoom (150)

Cinepur #74 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #74, březen 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Minecraft / Svět v kostce (Jiří Flígl, videohra)

Spřízněni smutkem / Filmové dokumenty o Janu Palachovi (Jan Kolář, téma)

Ivan Hrozný (Tomáš Hála, dvd)

Dějiny na plátně / Úvod k tématu (Jan Kolář, téma)

Norské dřevo / Hledá se emo (Tomáš Stejskal, kritika)

Danton proti teroru i revoluci / Wajdova historická sázka na jistotu (Oto Horák, téma)

+ více...