Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na oficiální světové premiéře nejnovějšího snímku Biutiful Alejandra Gonzálese Iñárritua v květnu 2010 v Cannes se prý filmu tleskalo vestoje. Podle všeho však tehdy diváky ze židlí zvedala spíše falešná festivalová slušnost a úzkoprsost – navzdory mnoha pozitivům totiž film až příliš často laškuje se sentimentalitou a patosem a dotírá ambicí o existenciální přesah.

Od snímku, který přerušil dlouholetou spolupráci Iňárritua s Guillermem Arriagou, bylo již předem možné očekávat, že svým způsobem popře základní vyjadřovací postupy stylu, z něhož Iñárritu vybudoval ve své předchozí tvorbě značku. Vyprávění založené na zpravidla náhodném protnutí či decentním protínání zdánlivě nesouvisejících dějových linií se totiž osnovalo především v Arriagově scenáristické mysli, jak ostatně dokládá i jeho vlastní režijní debut z roku 2008 Planina v ohni.

Snímku Biutiful se však pochybnosti o originalitě, respektive vyčerpanosti formálního schématu nemotivovaných protnutí několika příběhových linek, netýkají. Jediné, co nezapadá do jeho přísně chronologického děje, jsou dvě předtitulkové sekvence, v nichž divák záhy lehce vytuší rámec celého příběhu, tedy v podstatě úběžník celého vyprávění, jenž je ve formě doplněné o některé vysvětlující momenty zopakován i na konci filmu. Jiným způsobem již snímek divákovi pochopení nekomplikuje. Nevyskytují se v něm žádné časové skoky či dějové zvraty, jediným zásadním hybatelem v pozadí je zde fátum smrtelného onemocnění hlavního hrdiny.

Uxbal Javiera Bardema žije z toho, že pomáhá, mnohdy velmi pokoutnými způsoby, najít práci přistěhovalcům z barcelonských předměstí, vychovává dva malé školáky Anu a Matea a krom nemoci se vyrovnává s rozporuplnými vztahy s vlastním bratrem a maniodepresivní manželkou Marambrou. Uxbalův pracovní život na ulici mezi ilegálními černošskými prodavači cetek, Asiaty provozujícími krámky se smíšeným zbožím i těmi, kteří si snaží přivydělat v továrnách či na stavbě, narušují krátkodobé vzruchy neočekávaných situací, jež však nemají na další dění či Uxbalův život nikterak zásadní dopad. Velmi sugestivně vizuálně ztvárněný policejní zátah na pouliční prodavače, které se snažil hájit uplácením policistů, Uxbal odnese několika dny ve vězení za to, že se kvůli jednomu z nich popral. Když pak kvůli jeho bohulibému nápadu vytopit ubytovnu Asiatů nekvalitním plynovým hořákem zemře celá skupina ve spánku na udušení, nestane se nic většího, než že se po několika bezradných pokusech o jejich oživení Uxbal „vnitřně trápí“ při zpovědi u moudré šarlatánky a v erotickém baru svého bratra. Ruka zákona na jeho uzavřený svět jednoduše nedosáhne (ba ani se o to nepokouší) a momenty extrémních kolizí, potenciální katalyzátory zvratu, tak zůstávají bez důsledků.

Vcelku vyrovnané a vzájemně sladěné soužití domácnosti Uxbala, mírně zakřiknuté, citlivé, ale současně rozumné Any a o něco energičtějšího, vzpurnějšího Matea, frustrovaného tím, že se v noci často počůrává, mírně naruší návrat matky obou dětí Marambry. Ačkoli Uxbal přistoupí na iluzorní vizi opětovného stmelení rodiny, dokonale evokovanou scénou ze společné snídaně s rozteklou zmrzlinou, Marambřiny sklony k alkoholismu a nymfomanii, včetně nestabilních náladových poloh, vedou k opětovnému rozdělení. Herecky přesvědčivé proměny Marambřina extatického nadšení ve výlevy agrese, stejně jako Bardemovo pojetí role vznětlivého moralizátora a mesiáše Uxbala nicméně mírně podrývají některé formulace, jež postavám do úst vložil scenárista. Plynulou španělštinou nevládnoucí divák ovšem nepozná, zda se o toporný scénář postaral ledabylý překlad, nebo zda se jedná o dědictví neumělého originálu.

Právě proslovy velmi nápadně umocňují výsledný dojem přepjatého úsilí o filozoficky laděnou sondu ze života zmařeného nepříznivými osudovými okolnostmi. Přitom by stejně silný, ne-li silnější obraz člověka a jeho nespravedlivého utrpení mohl vzniknout i vhodným narativním rozpracováním základní situace sociálních spletenců barcelonské spodiny, rozvedením vykořisťovatelských praktik mezi dělníky a jejich „otrokáři“. Spíše než existenciální rovina trápení samotného Uxbala by se tak tematizovala hranice mezi pomocí a přiživováním se na nezaviněně bezvýchodném strádání přistěhovalců. Umělecký rozměr, jímž snímek poměrně svébytně ozvláštňuje kompoziční pojetí záběrů, by přitom mohl zůstat zachován. Mnohé z vizuálních nápadů velmi příznačně rezonují s daným okamžikem a mají tak velmi silný náboj. Jiné, zejména ty související s tragickými momenty děje, nicméně působí téměř kýčovitě. Těla zemřelých asijských dělníků smáčená pomalu se vlekoucími vlnami s červánkovým svítáním na pozadí i Uxbalova procházka městem v soumraku předchozího dne zakončená pohledem na hejno vyplašených ptáků – pokusy o apokalyptické symboly tu Iñárrituovi nevycházejí ani na rovině obrazu.

Scény z večeří s dětmi i zkratkovité, a přece vševypovídající výjevy z plesnivějících minipříbytků přistěhovaleckých klanů, skrz něž by se dalo rozehrát svébytné, korupcí, agresivitou i citem prolezlé sociální drama, se nicméně v Biutiful utápějí mezi úmorným mudrlantstvím. Biutiful tím předvádí hlubokomyslnost artistního typu a zapomíná, že umělecké intenzity by dosáhl úsporností slov spíš než ukecaností, stejně jako strohou poetikou spíš než plakátovou malebností.