Přemysl Šoba / Umím si představit podporu českých kin hrajících české filmy

S předsedou Rady Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie o digitalizaci. Přemysl Šoba stojí v čele nejen Státního fondu, ale je také ředitelem Kulturního Domu v Teplicích, kde spravuje nejen provoz místního kina, ale také divadla. Za jeho vedení Fond spustil podporu digitalizace českých kin. V rozhovoru pro Cinepur jsme mluvili nejen o digitalizaci, 3D kinematografii, specifikách české distribuce a rozvoji a budoucnosti českých kin.

S předsedou Rady Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie o digitalizaci. Přemysl Šoba stojí v čele nejen Státního fondu, ale je také ředitelem Kulturního Domu v Teplicích, kde spravuje nejen provoz místního kina, ale také divadla. Za jeho vedení Fond spustil podporu digitalizace českých kin.

Jaké jsou zatím výsledky této podpory? Budete moct podpořit další kina, která ještě digitalizaci nestihla, anebo se celý projekt už zastavil?

To je otázka. V České republice je k dnešnímu dni digitalizováno na sto třicet dva sálů v 95 kinech,z nichž jsme podpořili 62 kin. Dalších sedm kin bude digitalizováno se státní podporou v prvním pololetí letošního roku. V současné době ale není vyřešeno další financování samotného Fondu, neboť v listopadu končí platnost takzvané diginovely, umožňující financování kinematografie z reklamy v České televizi. Bez ní bude do rozpočtu Fondu přitékat nanejvýš pětatřicet čtyřicet miliónů korun ročně, když počítáme s korunovým příplatkem ze dvanácti miliónů prodaných lístků i s klesajícími příjmy z oběhu starých filmů v televizích. Takže pokud nebudou peníze, nebudeme schopni podpořit žádné další kino.

Jak celý projekt podpory digitalizace vznikl, jak se jej podařilo před dvěma lety prosadit?

Podporu digitalizace ovlivnila celá řada aspektů. Dlouho se o ní mluvilo, vznikala řada materiálů a studií. Jenže distributoři říkali, proč bychom vyráběli digitální nosiče, když nejsou digitalizovaná kina. A naopak kina argumentovala, proč bychom digitalizovali, když nejsou filmy. Čekalo se, kdo by měl začít jako v tom příměru o slepici a vejci. Jenže najednou se objevil nástup 3D filmů, což se ukázalo být spouštěcím mechanismem. Odvážím se tvrdit, že kdyby u nás nebyla dnes digitalizovaná tradiční kina, mohli bychom je pomalu zavřít. Celý boom stereoskopických filmů by shrábly multiplexy, dosahující už tak dominantního postavení na trhu. Do ostatních kin by chodilo méně diváků a kina by měla vážné existenční potíže. Kdybychom čekali ještě rok dva, byla by to katastrofa.

Jak snadné bylo přesvědčit ostatní o tomto plánu?

Nikoho nebylo třeba příliš přesvědčovat. Byla zvolena nová Rada Fondu, která pozměnila koncepci. Nicméně Fond vždy podporoval technický rozvoj a modernizaci kin - a digitalizace je modernizací v pravém slova smyslu. Takže jsme na čas omezili peníze například na výměny sedaček, topení, maskovací opony. Navíc většina jednosálových kin u nás je v majetku měst, takže podpora Fondu na digitalizaci měla především motivační efekt. My přispějeme zhruba 30-ti až 40-ti procenty, město či provozovatel kina si doplatí dva milióny, aby měl moderní kino s novým programem, za nímž se už nemusí jezdit jinam.

Byla i nějaká politická shoda o digitalizaci?

Koncepci digitalizace připravilo Ministerstvo kultury, ale Rada Fondu se nemusela ptát politiků, protože je autonomní. S finančními prostředky může nakládat v souladu se zákonem podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Naštěstí v letech 2009-2010 do Fondu přitékalo ročně 150 miliónů korun z reklamy v ČT. Symbolicky tak peníze z tzv. diginovely umožnily podporu digitalizace kin, aniž by byla dramaticky omezena podpora tvorby a výroby filmů.

Nepřežijí všichni

Podle jaké strategie jste vybírali kina? Jaké jste jim dávali podmínky? Jestli jsem to dobře pochopil, počítali jste dopředu se ztrátami některých sálů?

U nás má každé město tradičně úřad, hospodu a kino. Česká republika rozhodně netrpí nedostatkem sedaček, ani promítacího času. Máme více než pět set sálů. Bohužel přechod na digitální promítání nepřežije každé kino. Je to smutné, když o tom mluví předseda Fondu, který by se měl snažit, aby jich zůstalo co nejvíce. Na digitalizaci všech kin ale nejsou prostředky jak na straně Fondu, tak především v pokladně provozovatelů a měst. Zároveň ne každé kino splňuje některé základní technické podmínky.

Tak jinak. Jak velkou část z kin, která, řekněme, splňují základní podmínky, jste mohli podpořit?

Prostřednictvím dotazníku jsme dopředu deklarovali, co budeme brát při posuzování žádostí v potaz. Takže kina, která hrají jenom v sobotu, topí kamny na uhlí či nemají odpovídající sedačky z toho vypadla a ani se nehlásila. Řekněme obecně, že v každé vlně schvalování byly dvě tři žádosti, které jsme nevyslyšeli. Třeba i z důvodu, že si kino neplnilo povinnosti vůči Fondu, například dlužilo za korunové příplatky k lístkům. Stalo se, že město podalo žádost o příspěvek na digitalizaci, ale my jsme byli nuceni ji zamítnout s tím, že provozovatel nesplnil své povinnosti ještě z roku 2008. Jinými slovy výběr nemusel být drastický.

Na státní podporu digitalizace dosáhlo 62 kin. Znamená to, že tohle je kvalitní báze našeho kinařství, které disponuje přibližně pěti sty sály?

Většina těch nejvýznamnějších již digitalizací prošla, Chybí však řada dalších kin, která by podle mého názoru měla být v dohledné době digitalizovaná. Na druhou stranu se přihlásili žadatelé, od nichž jsme to ani nečekali. Takže teď budou mít digitalizované kino například ve Velešíně, Počátkách či Trhových Svinech. Kina z první vlny stihla vrchol zájmu okolo premiéry filmu Avatar. Ti, kdo váhali a naskočili do vlaku později, mají za zhruba stejné peníze zase novější techniku s lepšími parametry - běžně už v rozlišení 4K. Je to jako s počítačem. Kdo jej koupí o rok později, dostane za stejné peníze lepší.

Jak ale určit, které kino má naději přežít, které je naopak příliš malé a neudržitelné? Nemělo se dávat spíše méně peněz, ale vícero žadatelům?

Záleží především na zájmu provozovatele a města. Ze zákona Fond nemůže přispívat více než padesáti procenty, přitom podíl podpory postupně klesal až na nějakých 30 procent. Přežití je tak v rukou místních samospráv. Chápu ale, že v malé obci sehnat dva milióny na digitalizaci může být problém i pro velké nadšence

Tradiční kina u nás zůstávají většinou v majetku města, mohou být vůbec ekonomicky soběstačná?

Na úrovni krajského města to možné bylo, dokud trh neobsadily multiplexy. V dalších městech se udržíte nad vodou, pokud vám radnice vychází vstříc částečným dotováním nákladů provozu. Nové kino už na malém městě nikdo nepostaví, neboť nemá šanci, aby se mu vrátila investice. Nestává se, pokud vím, že by si jej investor koupil do osobního vlastnictví. Najdou se však tací, kteří si kino pronajmou. Jednosálovky ale zpravidla fungují na bázi příspěvkových organizací či jiných právních subjektů vlastněných městem.

Digitalizace znamená revoluce menších kin

Jak se změní situace kina, když se v jeho blízkosti otevře multiplex?

Multiplexy mají akční rádius nějakých 30 až 50 kilometrů, jednosálové kino se zaměřuje na město a jeho nejbližší okolí. S nástupem multiplexů se konkurence změnila, najednou se mezi okouny objevili žraloci. A co více, měli velkou výhodu - film v premiérovém týdnu. U nás je dnes asi dvacet čtyři multiplexů, takže při počtu třiceti 35mm kopií na atraktivní titul měly jednosálovky smůlu Některé multiplexy si nárokovaly rovnou dvě kopie, aby mohly film hrát po hodině. Další provozovatelé tak museli najednou čekat na novinku déle, dokud se nenasytily multiplexy. Mezitím lidi přestávali chodit a ze středních kin se stávala kina malá, z malých ještě menší... I když otázkou je, co je malé a co velké kino.

Jak to myslíte?

Velikost nesouvisí s počtem sedaček, ani obyvatel ve městě, ale s tím, kolik do kina chodí diváků. Tedy jak brzy jste s to nabídnout atraktivní novinku po premiéře. Pokud ji nasadíte pozdě, přijde méně lidí. Při malé návštěvnosti dostanete kopii příště ještě později a spirála smrti se pomalu roztáčí. Na provoz takového sálu budete těžko žádat další peníze od města. U nás byl vždy omezený počet kopií, ale všichni byli zvyklí, že k nim každá novinka pár týdnů po premiéře doputovala. Jenže multiplexy si začaly držet premiérové kopie až čtyři pět týdnů, proti čemuž distributoři nic nenamítali, když jim film vydělával. V důsledku se celý řetězec zpomalil.

Co se tedy stalo po digitalizaci?

Digitalizace přinesla především emancipaci menších kin, která dříve stále ve frontě na očekávaný titul. Dnes na něj díky digitálním kopiím hned snadno dosáhnou. Řekněme, že došlo k jejich zrovnoprávnění vůči multikinům. Když se podíváte na stránky Unie filmových distributorů, od roku devadesát chodilo ročně do kina jednapadesát miliónů diváků. Zkraje devadesátých let se to trochu snížilo, ale za velkým propadem návštěvnosti stál až nástup televize Nova. Najednou tu bylo devět, deset miliónů návštěvníků ročně. Vznik multiplexů nové diváky nepřivedl, ale soustředil pouze ty stávající, kteří začali chodit do nových, moderních sálů, vybavených kvalitní technikou. Výrazně ale narostly ceny vstupného.

Podle statistik držely multiplexy v roce 2009 až 70 procent podílu na celkové návštěvnosti a 80 procent na výsledných tržbách. Mohlo by se zdát, že nebýt jich, už se u nás skoro nechodí do kina.

Není na místě si položit otázku, jestli naše kina umějí vůbec pracovat s diváky? To znamená pěstovat si náročnější publikum, budovat komunitní, kulturní centrum, nejenom čekat na novinky? Nezaostáváme v tomto za Evropou, kde přeci jenom funguje řada kin skutečně kvalitního programu při (s ČR) srovnatelné ceně za lístek?

Asi ano. Ale to je všechno dáno historickým vývojem. U nás jsme byli odjakživa zvyklí hrát v všechno, kvalitu i trháky. Mnozí kinaři se ve skutečnosti neučili programovat a určovat dramaturgii. Více záleželo na tom, jak dobré měl kdo vztahy s distributory, aby měl tu kterou kopii dříve. Nebylo výjimkou, že program sestavoval i samotný distributor. Digitalizace nyní přemíchává karty. Už v roce 2010 výrazně vzrostly návštěvnost i tržby, navíc podíl multikin na celkovém trhu začal klesat. Diváci se začali vracet do tradičních kin. Řekl bych, že musíte v první řadě přežít, abyste měl co dále hrát..

Jak ocenit kvalitu? Nevím

V prvotním materiálu expertní komise Odboru audiovize byla zanesena i připomínka, že by se měla státní podpora vázat na program. Jinými slovy, pokud se digitalizuje kino za peníze Fondu a veřejné příspěvky města, provozovatel by se měl zavázat hrát i za pět deset let z určité části také kvalitní program?

My jsme vážili kritéria výběru především na vstupu. Kina, která se hlásila o naší podporu, už svoji dosavadní praxí dokazovala, že kvalitní program umějí vytvářet. Nakonec jejich provozovatelé se této práci věnují především proto, že je baví. Nelze na tom vydělat.

Právě na podzim se ukázalo, že digitalizovaná kina hrála najednou stereoskopické filmy, zejména Shreka namísto dříve poněkud rozmanitějšího programu. Může soupeření multiplexů s tradičními kiny ve větších městech odradit tradiční, náročné diváky?

To první oblouznění novými možnostmi je pochopitelné. Pamatuji si, že když se otevřely hranice, také jsme všichni pospíchali na Západ. Podívali jsme, jak to tam vypadá, ale vrátili se zpátky. Příkazy ani omezení nic neřeší. Jak byste chtěl kinům přikazovat, aby dávali Avatar jenom každý lichý den? Jak vůbec stanovit nějakou efektivní kontrolu pestrosti a kvality programu? Kdo by určoval sankce? Proboha, a jak bychom provinilá kina trestali? Zabavili bychom jim digitální projektor?.

Někteří dnes tvrdí, že stačilo kina zavázat alespoň nějakým čestným prohlášením, která by se provozovatelé snažili ze stavovské cti plnit. Nevíme, jaká bude situace za deset patnáct let. Co když budou posléze všechna digitalizovaná kina hrát jenom americké filmy, aniž by na ně byla nějaká páka?

Zkušenost říká, že český člověk je schopen stejně obejít, cokoli mu nařizujete. Když vidím, jak někteří domácí kinaři plní podmínky Europa Cinemas, kroutím hlavou. K čemu to je, že hrají evropské filmy ráno v deset hodin, anebo o půlnoci. Když žádáte o peníze, slíbíte cokoliv. Naše záruka je především v samotných lidech, kteří kina provozují. Díky nim se nakonec udrží rozmanitost. Stavovskou čest žádné čestné prohlášení ani páka nenahradí.

Pokud to tedy můžeme zobecnit, znamená to, že systém podpory naší kinematografie není - a ani jej tak nelze nastavit - podmíněn kvalitou obsahu? Z principu podporujeme filmařskou obec v nerovné konkurenci s americkými tituly. Jinými slovy, pomáháme českému filmovému podnikání?

Ale jak byste chtěl stanovit, co je a co není kvalitní program? Je to automaticky každý evropský film? A co je ještě dost evropské? Kam byste řadil Harryho Pottera? Je Rodinka kvalitním programem, jen proto, že je česká? Státní fond kinematografie je tu od toho aby podporoval českou kinematografii. Při podpoře tvorby a výroby filmů pochopitelně přihlížíme k tomu, jak nám který projekt připadá kvalitní, byť může každý člen Rady mít na kvalitu svůj subjektivní názor. Výsledek vychází vždy z kvality předkládaného záměru, tzn. že to není tak, že bychom podpořenému filmu, který podle našeho názoru nedopadl „kvalitně“, peníze zpětně odebrali. Stejně tak je tomu u kin. Vycházeli jsme z toho, co kina dělala před podáním žádosti. Pokud digitalizované kino nebude hrát kvalitní program, nemůžeme s tím nic dělat...

Ve Francii zasedá každoročně expertní komise asociace kin „d’Art & d’Essai“, stanovující, jaké filmy byly toho roku kvalitní, za které dostanou kinaři podpůrné body a tedy nárok na finanční podporu. Otázkou je, jestli naše společnost by chtěla podporovat například kina, snažící se o kvalitní program ? Anebo jestli máme pouze problém s oněmi komisemi, na které jsme z minulého režimu alergičtí?

Obávám se, že to je proti naší mentalitě. Kina budou hrát takové filmy, na které budou chodit lidi. Nemusí být vyprodáno, ale musí přijít alespoň někdo. Na tom se nic nezmění, dokud byste jim nezačal platit lístky. Podívejte se, co se stalo s českou populární hudbou. Když nastupovala soukromá rádia, někteří varovali, že to bude konec českých písniček. Že bychom měli stanovit podmínky, aby každé hrálo povinně alespoň z třiceti procent domácí hudbu. Jel jsem teď z Liberce autem a zapnul si rádio. A co myslíte? Hráli samé české písničky. Jsem toho názoru, že stát by měl především podporovat, motivovat, nikoliv nařizovat. To nikam nevede.

Nechme stranou kvalitu české hudby v rádiích, ale jsme u něčeho podstatného. Pochybujete o tom, že je takové opatření v principu správné či že jej lze uvést v praxi? Jinými slovy, převažuje podle vás v naší společnosti uvažování, podle něhož zůstává kultura luxusním konzumním statkem, do něhož nemá smysl příliš zasahovat? Anebo jenom nevěříte, že by takové státní zásahy a pokusy ovlivňovat diváka něco zmohly?

Diváka pochopitelně ovlivňovat lze. Určitě ale ne formou nařízení, zákazů a kvót. Každý by rád hrál kvalitní program. Ale řekněte mi, kdo by takovou kvalitu cejchoval? Jak bychom rozhodli, co je a co není kvalitní? Technicky si ještě umím představit , že je podpora vázána na uvádění českých či evropských filmů. Ale jaký úřad by vydával osvědčení o kvalitě toho či onoho filmu? To si opravdu neumím představit.

Tak jinak. Jak pomoct právě těm, kdo se snaží budovat náročnější publikum? Hrají nesnadné filmy, pořádají festivaly, udržují kvalitní program, nejenom americká 3D-čka. Jinými slovy, pracují nad plán obvyklého kina. Jak bychom takové nadšence mohli a dovedli v jejich úsilí lépe podpořit?

To opravdu nevím. Fond podporuje záměry a jejich realizaci, dále filmové festivaly. Co podpořit neumí a vlastně ani nemůže, je zpětné ocenění výsledku jejich práce. Možná to vyzní jako fráze, ale kvalitu v kinech odmění pouze divák. A právě jemu musíme umožnit, aby se dostal ke svému filmu a naopak film k divákovi. Proto si umím představit koncepční systém podpory uvádění českých filmů v českých kinech. Kromě lepší propagace by měl tento systém podporovat distribuci, resp. přístup těchto filmů na plátna kin. Zjednodušeně řečeno, snahou by bylo motivovat kinaře, aby hráli nejen dva tři české trháky, ale celou paletu domácí tvorby. Tedy nejen dvacetkrát Kajínka, ale také dokumenty, menšinové filmy, debuty. Každý titul by tak dostal svou šanci.

Už ne trabant, ale mercedes

Každoročně se v žebříčku návštěvnosti umístí několik domácích hitů, naopak řada dalších zcela propadne. Co chybí, je nějaký zdravý střed. Čím to, že neumíme lépe pracovat v distribuci s filmy jako Pouta? Není to tím, že jsme už vyhnali náročného diváka z kina? Že nakonec sami pochybujeme o tom, že by mělo smysl takové filmy prosazovat?

Co se týče Pout, souhlasím, že šlo o nevyužitou šanci. Mimochodem ta byla jedním z nejvíce podpořených filmů na Fondu už ve výrobě. Je to silné téma a mrzí mě, že skončil s návštěvností dvaceti tisíc lidí. Na druhou stranu Pouta celkově neměla zrovna malý počet představení a pochybuji, že by se to výrazně změnilo, kdyby se další přidala. Skutečně nevím, jak přimět diváka, aby se na nějaký titul šel podívat. Kromě kvalitního programu na plátně jsou nezbytní diváci v sále. Pro prázdné kino nemá cenu hrát.

V roce 2010 si ale myslím, že uspělo více českých filmů než jen pár a ten zdravý střed s návštěvností alespoň 100 tisíc diváků nechyběl. V horší situaci ale jsou tzv. artové evropské tituly...

Čím to, že třeba na festivale jsou diváci schopní vyprodat nějaký polský, ukrajinský film?

To je ale festival, kde jdete k pokladně a zjistíte, co už je všechno vyprodané. Nakonec si koupíte, co na vás zbude. V NDR se prodaly miliony trabantů, ale v okamžiku, kdy si každý mohl koupit mercedes, neprodal se už žádný. Omezení nabídky není podle mne cesta k prosazení kvality Ta se na plátna kin dostane např. prostřednictvím filmových klubů, tedy vytvořením jakési komunity diváků s podobnými preferencemi. K renesanci filmového klubu dochází právě v této době i u nás v Teplicích

Multiplexy kdysi na startu slibovaly podpořit rozmanitost a uvádět nejen divácké hity, ale měly v plánu věnovat jeden sál náročnějšímu divákovi. Skončilo to bídně. Jaká je dosavadní zkušenost s digitalizací. Co se zatím za ten rok stalo?

Zdá se mi, že počáteční horečka tzv. 3D-ček už začíná pomalu opadat. Nebude to tak, že bychom ke každému filmu potřebovali brýle. Negativním průvodním jevem digitalizace je ale zvyšování cen vstupenek. Je pravda, že vám dnes distributor poskytne film na digitálu hned při premiéře. Ale zatímco vy byste jej hráli za devadesát či sto korun, on si dá podmínku sto deset, sto třicet. Kino namítne, že za nižší vstupné přijde více lidí, jak velí ekonomický zákon elasticity poptávky. Ale distributor vám novinku raději nedá, než by přistoupil na nižší cenu. Nikdo to otevřeně neřekne, ale je logické, že to je v zájmu multiplexů. Ty se pochopitelně bojí se, že když budete hrát stejný film, ve stejný den a stejné kvalitě, levněji, odlákáte jim část diváků. Nevidím ale důvod, proč by se cenová hladina vstupného měla přizpůsobovat cenám v multikinech.

Film z digitální kopie má mimochodem přibližně stejnou kvalitu, již měla filmová pětatřicítka. Jenže divák zaplatí za stejný zážitek o dvacet korun dražší lístek než při projekci z filmového pásu. Občané se pak mohou ptát, k čemu byla třímilionová investice do digitalizace, když to přineslo zvýšení vstupného. Vysoké vstupné je zároveň živnou půdou pro pirátské aktivity. Návštěva kina by přeci měla být tou cenově nejdostupnější kulturou. Pokud ale stojí lístek do kina více než na koncert symfonického orchestru, začíná být něco špatně...