Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Přežít svůj život / Surrealismus v růžové zahradě

Přežít svůj život / Surrealismus v růžové zahradě

kritika / Antonín Tesař / 20. 1. 2011 / komentáře (3)

Někdejší vlivná osobnost surrealistického filmu se ve svém novém opusu zřejmě definitivně rozpouští do provinční bezvýznamnosti. Jan Švankmajer ve svých šestasedmdesáti letech natočil film, v němž rozmělňuje to, co v jeho novějších snímcích ještě zbylo z nesmiřitelné poetiky jeho vrcholných děl. Výsledkem je tvar snadno přijatelný i pro ty nejzabedněnější diváky Ordinace v růžové zahradě. Je až děsivé vidět, jak se typické švankmajerovské motivy dostávají do těsného sousedství přízemních pseudotémat, která hýbají současnou českou filmovou a televizní tvorbou (tou, která rezignovala na ambice přesahující spotřební zábavu pro diváky zvyklé na svěrákovsko-hřebejkovskou senilní pohodu). Snímek Přežít svůj život může sloužit jako truchlivý důkaz toho, že surrealismus je možné přetvořit nejen v pop, ale dokonce v usedlou měšťáckou „pokoukanou“.

Škála důvodů, proč pohrdat mnohými novými českými filmy, je samozřejmě velmi široká, ovšem dvě nejzásadnější a nejobecnější námitky lze vést vůči rutinní až amatérské řemeslné stránce jednotlivých děl a vůči jejich ideologicky často pochybnému nebo přímo zavrženíhodnému ději. Předchozí Švankmajerův film Šílení byl přehlídkou afektované herecké šmíry ztvárněné nudně teatrálním stylem, ale přes veškerou tezovitost se alespoň snažil vnést do českého filmu mnohem jízlivější optiku, než jaká tu převládá. Novinka Přežít svůj život se vychyluje spíše opačným směrem. Animace fotografií, která je použita v převažující části filmu, je technika, jež v prostoru celovečerního animovaného filmu působí inovativně a se surrealistickým mísením imaginace a všednosti dobře koresponduje (stejnou techniku využil např. další animátor hlásící se k surrealismu Raoul Servais ve skvělém středometrážním snímku Harpyje). Problém je v tom, že ve snímku se imaginace většinou omezuje na banální frustrační sny a všednost končí na úzkém obzoru malicherných rodinných a pracovních konfliktů.

Švankmajerův snímek přejímá optiku tuzemských mainstreamových filmů, která se vyžívá v pavlačových historkách o tom, kdo koho podvádí, kde se kdo ztrapnil nebo vypadl ze své konformní společenské skořápky, aniž by reflektovala umrněnost a zlomyslnost takového pohledu. Sen se tu ukazuje jako perfektní prostor k usvědčení hrdinů z utajovaných, privátních a společensky pikantních pohnutek. Hrdina filmu uniká před nesmírně protivnou manželkou v podání Zuzany Kronerové do svých snů, kde se opakovaně potkává s mnohem sympatičtější a vlídnější ženou, což je celkem pochopitelná motivace. Jeho touha po imaginární nevěře je ale sabotována jak v samotném snovém prostředí, které jej frustruje tím, že mu klade do cesty ke slasti nové a nové absurdní peripetie, tak v realitě, kde hrdinovo okolí začíná tušit, že s dříve spořádaným zaměstnancem a partnerem přestává být všechno v pořádku.

Plebejská perspektiva díla navíc káže zesměšňovat všechno, co přesahuje území obýváku či kanceláře, takže všechny odkazy filmu k psychoanalýze mají lacině ironickou podobu, která z psychologie dělá buď nabubřelou pózu, nebo přihlouplou frašku. Nejde přitom o nijak sofistikovaný humor, ale spíš o omleté lidové narážky, v nichž není mnoho originality, podvratnosti ani údernosti. Scény, v nichž psycholožka sděluje svému pacientovi, že jeho podvědomí je „pěkně namyšlený“, případně výjevy, ve kterých se obrazy Freuda a Junga pouštějí do žertovných potyček, působí jako bezzubé podbízení se typu diváků, kterým všechen ten psychoanalytický krám připadá jako podezřelá intelektuální fajnovost. Stejně znevažujícím a myšlenkově plochým podáním snímek parafrázuje oidipovský příběh, jenž se roztéká do banální soap operové melodramatičnosti.

Šance, že by celý snímek mohl být jen sofistikovaným autorským vtipem na účet lobotomizující české filmové a televizní tvorby, jsou přitom mizivé. Švankmajer se evidentně chce vidět jako součást univerza, jehož vznik při natáčení řídil. Snímek je totiž plný jeho čím dál mechaničtěji opakovaných trademarků jako jsou velké detaily, animace masa či motivy jídla a autoerotiky. Celý film navíc podobně jako v Šílení uvozuje jeho promluva na kameru, která v tomto případě není z nejšťastnějších. Režisér tu ze sebe nejprve v rádoby komické variaci na Večerníčka udělá senilního dětinu a následně celý film alibisticky shodí jako dílo, na které nebyly peníze a jež bychom obecně neměli brát moc vážně. Tímto gestem, které patrně mělo působit ironicky, se ovšem Švankmajer ke svému poslednímu opusu naopak pevně připoutává. Starý muž, jenž v úvodu svého díla dělá na diváky „haťa paťa“, vlastně do fraškovitosti celého filmu dokonale zapadá.

Přežít svůj život (ČR, Slovensko, 2010, IMDb)
Režie a scénář: Jan Švankmajer, kamera: Juraj Galvánek a Jan Růžička, střih: Marie Zemanová, hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová ad., 105 minut, distribuce: Bontonfilm. (premiéra v ČR 4. 11. 2010).

Přežít svůj život (ČR, Slovensko, 2010, IMDb)
Režie a scénář: Jan Švankmajer, kamera: Juraj Galvánek a Jan Růžička, střih: Marie Zemanová, hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová ad., 105 minut, distribuce: Bontonfilm. (premiéra v ČR 4. 11. 2010).

Přečteno 7455x

Článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.9 /15

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Přežít svůj život

****  CINEPUR (0.5)

****  ČTENÁŘI (1.3)


komentáře

    přepište kód:

jenda  (9.3.2011 00:43)

už jen pro to (až příliš laskavé) ironizovaní psychoanalýzy si zaslouží Švankmajer uznání; kritika se mi jeví ještě slabší než film

Zedník Merunka  (17.2.2011 18:35)

To je blbost! Uvidíte ty následky!

anonym  (20.1.2011 19:50)

Doma neni nikdo prorokem, ale je pravda ze JS je uz nejspis za zenitem. Pekna recenze, diky

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #73 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Medvědí ostrovy / Mráz a sníh, sníh a mráz (Veronika Lišková, kritika)

Domů na Vánoce / Hamerova vánoční obleva (Vít Schmarc, kritika)

Čína v tesilkách a šusťákovce / Filmový zeměpis: Kontinentální Čína, Hongkong, Tchajwan (Jiří Flígl, kniha)

Apichatpong Weerasethkul / Vybízet k pochybnostem (Jan Jílek, rozhovor)

Starý hnusný kapitalismus (Jaromír Blažejovský, zoom)

Slovo autorství je mi trochu nepříjemné / Rozhovor Martina Blažíčka s Michalem Cábem a Kryštofem Peškem (Martin Blažíček, téma)

+ více...