Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tron: Legacy 3D / Setkání člověka se strojem v operačním systému

Tron: Legacy 3D / Setkání člověka se strojem v operačním systému

kritika / Tomáš Stejskal / 8. 1. 2011

Když v roce 1982 spatřil světlo světa původní Tron – co do využití počítačových efektů zcela revoluční film – termín kyberpunk ještě neexistoval. Toto hnutí pojmenovala o rok později eponymní krátká povídka Bruce Bethkeho a následně definoval román Williama Gibsona Neuromancer. Byť Disneyho snímek o světě, v němž ožívají počítačové programy, nespadá zcela do daného žánru, charakterizovaného více způsobem vykreslení společnosti než typickými technologickými motivy, sdílí s ním mnohé společné znaky. Podobně jako Gibsonovo dílo stojí především na stylu a atmosféře a nezaobírá se nikterak detailně parametry a vlastnostmi kybersvěta.

Absurdní prostředí, v němž se antropomorfizované programy mohou potkat s uživateli, přenesenými blíže nevysvětleným způsobem do říše sestavené z jedniček a nul, tu funguje jako trefná metafora pro rozporuplné pocity z narůstajícího vývoje technologií. Vizionářství a touha po svobodě informací se tu prostupuje s úzkostnou představou oživlých programů; algoritmů, které nabyly vědomí. Kreativní využití dostupných technologií, mísící živé herce s počítačovými efekty i animací, vytvořilo fascinující svět, kterému dominují jednoduché geometrické objekty ve stylu hry tetris a vynalézavé kostýmy pulzující základními barvami. Nekompatibilnost využitých efektů ilustrovala paradoxy daného světa mnohem lépe, než by mohly opulentní realistické renderované světy vytvářené dnešními technologiemi.

Pokračování snímku nazvané Tron: Legacy provázela velká očekávání vzhledem k slibovanému rozsáhlému využití 3D technologií a také díky faktu, že o soundtrack se stará dvojice Daft Punk – jedna z nejvýraznějších skupin elektronické scény, jejíž robotická image se navíc inspirovala původním Tronem. Očekávání o to rozporuplnější, že kyberpunk je sice dávno mrtev, zato nostalgie osmdesátých let na poli hudby i filmu v posledních letech nevídaně ožívá.

Příběh syna původního hrdiny Trona, který je vtažen do světa, v němž zůstal po dvacet let uvězněn jeho otec, je podobně banální jako ten původní. Navíc je tu silněji, byť zkratkovitě vykreslen vztah přirozeného a počítačového světa, kterému dominuje napětí mezi touhou po dokonalosti a lidskými limity. Jenže důležitější než narace jsou tady atrakce. Přesněji řečeno styl, díky němuž se z přehlídky kyberpunkových klišé stává mnohoznačný a stimulující zážitek.

Design kybersvěta se inspiroval geometrickou jednoduchostí původního Trona, pravé úhly však nahradily elegantnější oblé tvary a místo barevných textur tu dominují šedé, průhledné či průsvitné materiály tvořící díky 3D efektům závratně nekonečné prostory. Prvotní fascinace je ryze technologická: kombinace temného abstraktního prostoru s neonovými světly, jež lemují objekty i oblečení postav, vytváří chladně bezútěšný svět digitálního skla a kovu. Díky hře světel a stínů lze mít i v této temnotě nevídaný požitek z trojrozměrných kouzel, která obvykle v tmavých scénách působí pouze zmatek. Další vrstvu přidává hudba, jež mísí orchestrální a elektro postupy a navíc velice úzce spolupracuje nejen s obrazem, ale též se zvukovými efekty. Zvuky tříštícího se skla, hydraulických pístů či pulsování zářivek se stávají součástí hudební kompozice, do elektro patosu a symfonické pompéznosti tu vstupuje industriální neklid.

Výsledkem je, podobně jako u Avataru, fascinující exkurze do podivného světa. Na rozdíl od Avataru však chybí precizní propojení narace a atrakcí, pozornost je cele zaměřena na design, na spojení hudby, zvuku a obrazu do tvaru, který nebylo nikdy předtím možno na plátně vidět. Prostředí abstraktního světa vizualizovaných jedniček a nul navíc nevyvolává nikterak silnou potřebu poznávat jeho zákonitosti, stačí vidět a slyšet. Jistě, v pozadí požitku z nového Trona je digitální techno fetišismus, opojení každým detailem, ať zvukovým, hudebním či vizuálním. Všechno je tu jinak schematické: emoce, povaha jednotlivých postav a další „lidské nuance“ jsou shrnuty do efektního i efektivního souboru klišé (nebo chcete-li prvoplánových metafor).

Pohádka o tom, kterak hrdina proniknul do neznámé digitální dystopie, jíž vládne touha po dokonalosti, a přivedl si z tohoto světa bytost stojící na pomezí člověka a stroje, se kterou nyní může prožívat skutečné emoce v reálném nedokonalém světě; opravdu nic víc ve snímku není. Jenže způsob ztvárnění tohoto smutného, chladného prostoru, v němž v jedné znamenité scéně zcela symbolicky hrají oživlým programům k jejich rejdění oba členové Daft Punk ve svých typických robotických maskách, umožňuje nevídané. Není ani třeba nadinterpretovávat a uvažovat o bezútěšnosti objevu, že zde – uprostřed falešného digitálního hédonismu – konečně dva smutní roboti našli sebe sama. Stačí se zarazit při závěrečné scéně ze skutečného světa, která je po dlouhých minutách v nekonečných, takřka černobílých prostorech najednou dvourozměrná a barevná. Po převážně celkových záběrech, do nichž se propadáme a jež se odehrávají v prostoru z pár barev (vyvedených ovšem v široké škále od zastřenosti po neonové pulzování), najednou sledujeme záběr z „dvojrozměrného“, barevného, ale přitom tak nějak pošmourného světa; a v popředí mizanscény vidíme dvě lidské tváře přimknuté k sobě na motocyklu.

Technologie dokázala z pohledu na banální záběr učinit intenzivní zkušenost. Dokonalá ilustrace kybernetického vizionářství v nedokonalém lidském světě.

Tron: Legacy (Tron: Legacy 3D, USA, 2010, IMDb)
Režie: Joseph Kosinski, scénář: Edward Kitsis a Adam Horowitz, kamera: Claudio Miranda, hudba: Daft Punk, hrají: Jeff Bridges, Olivia Wilde, Garrett Hedlund ad., 126 minut, distribuce: Falcon. (premiéra v ČR 16. 12. 2010).

Tron: Legacy (Tron: Legacy 3D, USA, 2010, IMDb)
Režie: Joseph Kosinski, scénář: Edward Kitsis a Adam Horowitz, kamera: Claudio Miranda, hudba: Daft Punk, hrají: Jeff Bridges, Olivia Wilde, Garrett Hedlund ad., 126 minut, distribuce: Falcon. (premiéra v ČR 16. 12. 2010).

Přečteno 5925x

Článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /22

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Tron: Legacy

****  CINEPUR (2.7)

****  ČTENÁŘI (2.6)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #73 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #73, leden 2011

Z obsahu tištěného čísla:

Call of Duty: Black Ops a Medal of Honor / Jak sledovat hru aneb o filmové povaze videoherních blockbusterů (Jiří Flígl, videohra)

Hodný, zlý a divný (Jiří Flígl, mimo kino)

Přežít svůj život / Surrealismus v růžové zahradě (Antonín Tesař, kritika)

V kině se mi líbí-nelíbí / Klinická smrt české kinematografie (Přemysl Martinek, téma)

Hlava – ruce – srdce / V energetických tocích světa (Miloš Caňko, kritika)

Iluze pohybu / Video a Cena Jindřicha Chalupeckého (Tomáš Pospiszyl, mimo kino)

+ více...