Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stejně jako tvořily exploatační filmy ve své době populární, ale také opovrhovanou odnož filmové výroby, setkávají se dnes jejich „potomci“ s odmítavou argumentací na základě apriorního odporu k tomu, co je jim vlastní: (extrémní) násilí, (nadnesené) svatokrádežnictví, (požitkářská) lascivnost. Rozdíl je ovšem v tom, že v současnosti se exploatační filmy dostávají do běžné distribuce a mají nesrovnatelně vyšší rozpočty, aniž by však aspirovaly na sezónní blockbustery. Požitky „tehdy a nyní“ jsou ale v podstatě totožné – s tím rozdílem, že aktuální filmy jako Machete disponují přidanou hodnotou ve formě hračičkářství a sebereflexivity. Stavět záporné reakce na odmítání výše řečeného je přibližně stejně sofistikované jako psát, že Robertu Rodriguezovi jde ze všeho nejvíce natáčení trailerů.

Mají-li tvůrci nových exploatačních filmů (respektive autoři titulů k různým typům exploatace odkazujících) něco společného, pak je to nutné nadšení pro styl jejich vzorů. Od režisérů jako jsou Rodriguez nebo Scott Sanders se nutně očekává cinefilní nadšení i přehled, schopnost „číst“ strukturu vzorových filmů i žánrů a samozřejmě um nabyté poznatky přenášet na neméně znalého diváka. Jisté tření však může nastat ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak torzovité a „výjevovité“ mnohé z exploatačních filmů jsou a jak vycizelovaná díla čekáme od současných režisérů. Jakkoliv je totiž zadrhávající struktura někdejších snímků součástí jejich stylu, na novodobá díla jsou kladeny nároky plynulosti a preciznosti. Machete je v tomto ohledu ideálním snímkem a Rodriguez zcela příkladně ukazuje, že současný režisér exploatačních filmů musí být šikovný. To, co dříve maskovalo neschopnost (množství násilí i nahoty), může nyní být projevem kreativity. To, co dříve bylo otázkou pásové výroby, dnes vyžaduje formální propracovanost.

Styl upřednostňující statické záběry před zběsilým střihem následuje své vzory a zároveň dokazuje, že jde o zahlcení tím, co se v záběrech děje, nikoliv jejich počtem. Na jedné straně nabízí Machete bezpočet jednorázových, pamětihodných scén i replik, na straně druhé však – s výjimkou exhibicionistického finále, které je ve své opulenci srovnatelné s vyvrcholením Planety Teror – nabízí vcelku kompaktní (byť „ujetý“) příběh a pozornost udržující motivace. Ty jsou sice čitelné, ale také konstantní a poutavé; pokud bychom jim chtěli vytýkat jistou průhlednost, mohli bychom si na základě totožného argumentu vzít na paškál třeba i nutkání Rogera O. Thornhilla z Hitchcockova Na sever severozápadní linkou. Některé motivace totiž jednoduše obhajuje žánr.

Pro dobrou odezvu exploatačního filmu bylo a nadále je důležité též sdílené vědomí kontinuity. V tomto případě pomáhá vybuzení fanouškovské sounáležitosti osvojená skutečnost, že snímek navazuje na toho času fiktivní (a úspěšný) trailer, případně epizodní postavu ze série Spy Kids. Skutečnost, že před sebou máme snímek, k jehož vzniku dost možná přispělo volání publika po něm, prohlubuje náklonnost k dílu.

Ačkoli je film Machete zjevně zasazen do doby současné či zcela nedávné, odkazují k ní povětšinou jen moderní komunikační nástroje, jinak je snímek ve své výpravě spíše tradicionalistický a využívá nadčasové prvky: požární schodiště, „vytuněná“ auta nejasného roku výroby a zejména předměty, které nejsou ani tak spjaty s určitou historickou epochou, jako spíš s konkrétními filmy. Vedle mundúrů zdravotních sestřiček je v tomto ohledu klíčová pseudo-náboženská ikonografie, která záměrně lacině odkazuje k pestrobarevnému latinskoamerickému katolicismu, ale zároveň nevyužívá jiného symbolu než kříže, jelikož ten bohatě stačí. Na zrezivělých křížích pak nenajdeme s výjimkou jednoho hrdiny přibity žádné jiné postavy, včetně Krista.

Nenuceně ikonický je pak i samotný protagonista – mužný outsider, ale také autorita, jemuž pomáhá vědomí skutečné trestanecké minulosti představitele Dannyho Treja. Ostatně i casting filmu představuje nápaditou hru: výsledkem je nejen typově adekvátní obsazení, ale též extratextuální provokace. Typický je případ Lindsay Lohanové, která zde v podstatě ztělesňuje to, jak je sama viděna americkým bulvárem. Obsadit Pam Grierovou do blaxploitation filmu v 70. letech a do Jackie Brownové v roce 1997 není totéž. Stejně tak lze i v obsazení značně voskově vyhlížejícího Stevena Seagala vidět více než návrat (ve filmu The Expendables chybějící) akční hvězdy.

Žádná vývrtka nezůstane nezabodnuta do oka zlosyna, žádná třeskutá replika není následována mlčením, nýbrž střelbou. Machete je únikový film, na který lze myslet i poté, co jsme s ním dvě hodiny unikali.