Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Strýček Búnmí / Klid před smrtí

Strýček Búnmí / Klid před smrtí

kritika / Viktor Palák / 29. 9. 2010

Letošní canneský vítěz, Strýček Búnmí od thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula, náleží k filmům, které nutí četné recenzenty k obratům jako „nový“, případně „nezvyklý filmový jazyk“. Přitom struktura snímku – když už ne symbolika – zůstává navzdory jeho nedramatičnosti jasná a čitelná i pro západního diváka. Jiný a nezvyklý je maximálně svět, v němž se film odehrává; opět ale nikoliv v jeho zákonitostech, nýbrž ve specifických detailech. A i když dílu přiznáme občasnou nesrozumitelnost v konkrétních souvislostech, není obtížné chápat principy, na nichž stojí. I my praktikujeme zobecněné, ne nutně zle míněné hanění okolních národů (jen si místo Laosu a Barmy dosaďte Německo a Polsko); i my známe banální televizní klasiku, která nás poznamenala...

Tuto „odlišnou povědomost“ lze ve snímku exemplárně nacházet v tom, jak postavy Weerasethakulova díla chápou klíčové otázky duchovna a spirituality. K těm přistupují uvědoměle a s úctou (smrtelně nemocný protagonista snímku) a jejich projevy jsou vnímány nenuceně, ovšem nikoliv automaticky (zjevení zemřelých, třeba v podobě opičího ducha). Věci mimo každodennost nejsou brány jako samozřejmé, ale zároveň není na jejich nezvyklost nadměrně upozorňováno. Těžko vysvětlitelná zjevení a události zde koexistují s všedním bytím, podobně jako je Weerasethakul schopen využít filmového média k finálnímu naznačení existence paralelních světů.

Nevysvětlitelnost se však nevylučuje s přirozeností: i díky tomu nejsou emblematické postavy opičích duchů nositeli hororového strachu, ale spíš zvědavé nejistoty, jaká že je jejich role ve světě filmu. Duchovno je tu bráno jako stejně samozřejmá, ale nikoliv běžná součást života jako odchody potomků od rodiny – to je ostatně jedno z vedlejších témat díla, jehož zachycení nenápadně přibližuje svět postav a zároveň ukazuje, jak je Weerasethakul vzdálen melodramatickému vidění. Říkat o jeho filmu, že je ovládnut náladou smíření před skonem hlavního hrdiny, zavání nevhodným a nevýstižným patosem. Tomu odporuje i celková lapidárnost díla, z níž vychází účelně krotký a upejpavý humor snímku (scéna nočního zabíjení hmyzu nebo hovory o tom, co přichází před smrtí a jaké to je po ní).

Hovoří-li britský kritik Damon Wise o tom, jak snímek odmítá, neboť „nepochopil, co se v něm děje a co to znamená“, a ironicky dodává, že se „nelze divit tomu, že vyhrál u poroty, kterou vedl režisér podobně nejasného filmu Planeta opic“ (tedy Tim Burton), implikuje tím, že aby snímek ocenil, musí ho buď racionálně uchopit nebo se aspoň nechat bez námahy vtáhnout a okouzlit jeho obrazností. Diváky s takto nastavenými očekáváními však Búnmí zákonitě zklame: ač zdaleka ne nenarativní a prostý podmanivých obrazů, není ovládnut ani jedním z těchto přístupů. Jen těžko si lze pouze užívat obrazy či se nechat nést kontemplativní náladou snímku. Ten totiž pracuje na rovině syntézy těchto i dalších prvků (žánrové hrátky, laskavé odkazy k místním reáliím), které mohou vést k výše naznačenému dopadu díla.

Ačkoli se o nich často hovoří, není nutné rozebírat naznačené zákonitosti reinkarnace – mnohem přínosnější je přijmout některé věci za dané. Snímek je dříve nebo později dokáže nenápadně obhájit svou vlastní strukturou, což nejlépe pocítíme, když si nebudeme sledování „kazit“ snahou zakotvit třeba zjevení duchů či narativní skoky v souvislostech blízkých naší kultuře (respektive lineárnímu narativu). Přestože by tápání některých nad tím, o čem Strýček Búnmí vlastně je, mohlo nepříliš dějový snímek směřovat do okruhu děl s vyprázdněnou narací (kam náleží např. tvorba Bruna Dumonta, Guse van Santa, ale i Lisandra Alonsa nebo Amata Escalanteho), není takové zacílení přesné. Apichatpong Weerasethakul totiž svůj snímek komponuje více epizodicky, aniž by ale rezignoval na provázanost, díky čemuž dosahuje narace o něco výlučnější – poháněné asociacemi, nezřetelnými švy, ale přesto kompaktní. Příběh princezny či „vojenská epizoda“ přicházejí stejně nenadále jako se z lesů zjevují duchové, ale ani tak nepůsobí nemístně.

Přestože ocenění z Cannes navyšují hodnotu toho kterého snímku i poptávku po něm, není ani Zlatá palma zárukou komerčního úspěchu (rumunské 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nevydělaly mezinárodně – bez započtení výdělků v USA – ani osm milionů dolarů, Dítě jich vydělalo jen pět, naopak nejúspěšnější vítězové poslední dekády – Fahrenheit 9/11 a Pianista přes sto). A tak ačkoliv je Strýček Búnmí vstřícným a příjemným artovým filmem, který si lze vcelku ležérně „užít“, představuje jeho zařazení do české distribuce čin, který lze kvalifikovat jako odvážný.

Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat, Thajsko, 2010, IMDb)
Režie a scénář: Apichatpong Weerasethakul, kamera: Sayombhu Mukdeeprom, hrají: Thanapat Saisaymar, Jenjira Pongpas, Sakda Kaewbuadee ad., 114 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 9. 2010).

Strýček Búnmí (Loong Boonmee raleuk chat, Thajsko, 2010, IMDb)
Režie a scénář: Apichatpong Weerasethakul, kamera: Sayombhu Mukdeeprom, hrají: Thanapat Saisaymar, Jenjira Pongpas, Sakda Kaewbuadee ad., 114 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 30. 9. 2010).

Přečteno 6341x

Článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Strýček Búnmí

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vnímavá porota silného Berlinale

Máme papeže / Pochybovat je lidské

Poupata / Vánoce jako varianta očistce

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

Turínský kůň / Bélova poslední černá káva


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #71 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Harry Brown (Jiří Flígl, dvd)

J. V. Stalin / V seriálové (Kamila Dolotina, televize)

Obrazy zrozené z dotyků / Barbara Hammer a její filmy (Zuzana Štefková, téma)

Peckinpah / ...a hodina biologie (Otto Bohuš, kniha)

Tyhle nálepky mě vždycky zajímaly / Rozhovor s Harry M. Benshoffem (Eva Chlumská, téma)

Egoyanovy pravdivé lži / Z druhé ruky (Marcel Arbeit, zoom)

+ více...