Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sama v Africe / Černobílé srdce temnoty

Sama v Africe / Černobílé srdce temnoty

kritika / Jan Kolář / 12. 9. 2010 / komentáře (4)

Nechci tu spekulovat nad důvody, které vedly českého distributora k přejmenování posledního filmu Claire Denisové. Změna je to však rozhodně symbolická. Přechod od anglické fráze v titulu francouzského filmu – ta jedním dechem označuje bílé obyvatele Afriky, jejich majetek i neevropské poklady (slonovinu) – ke sloganu slibujícímu další variaci na „dobrodružství v divočině“ totiž odpovídá napětí, které filmem Sama v Africe/White Material prostupuje od samého začátku. Na jedné straně je složen z vrstev mnohoznačných obrazů, na straně druhé se zpoza nich vyplavuje portrét světa vyvedený v nečekaně schematických konturách. Jako by tentokrát francouzská režisérka využívala svůj mlčenlivý, osvobodivě enigmatický styl k prezentaci překvapivě plochých tezí, jež místy takřka šustí papírem.

V kontextu její předchozí tvorby působí tento postup dvojnásob rušivě. Díla Claire Denisové byla vždy důkazem toho, že film nemusí jen donekonečna recyklovat obehrané šablony zápletek (a utvrzovat tak naše stereotypní představy o životě). Jsou to filmy, v jejichž případě obvykle nemá smysl mluvit o vyprávění coby chronologickém sledu událostí. Podstatnější je v nich mlčenlivá touha vyjadřovaná tancem herců, kteří se proplétají krajinou lidských i zvířecích těl v rytmu pohybující se kamery a eliptického střihu. I proto většinou nepůsobí jejich sledování jako (zábavná či nudná) četba přehledné imitace života, ale jako setkání s cizí bytostí – uhrančivou, nelidskou a živoucí.

Sama v Africe na první pohled využívá tytéž formální postupy jako režisérčiny starší snímky. I v rámci líčení dvou dnů ze života ženy, která se kdesi v západní Africe pokouší zachránit sklizeň kávy bez ohledu na to, že kolem plantáže (jež jí nepatří a rozpadá se stejně jako její rodina) zuří občanská válka, se příběh odvíjí spíš od rytmu záběrů než od kauzálního řetězce příčin a následků. Jízdy kamery spouštějí série flashbacků a rozrušují časové vazby mezi jednotlivými sekvencemi, střihy se řídí spíš hledáním analogií v kompozici scén než logikou probíhajícího děje. Místo z navazujících scén je i Sama v Africe složena z útržků výjevů přerušovaných více či méně zřetelnými pomlkami – z tříště obrazů (jež se často jeví být zároveň předtuchami, halucinacemi i zasutými vzpomínkami), která nepřipomíná lineárně budované vyprávění, ale asociativní procitání paměti. A typické je konec konců i to, že díky opakujícím se pohybům kamery a montážním figurám, nepřehlédnutelné fyziognomii herců či repetitivním hudebním motivům neprostupuje celistvost této paměti jen napříč jednotlivými částmi filmu, ale celým univerzem režisérčiny tvorby.

„Osamělá“, zaslepená hrdinka Marie navíc představuje až absurdně důsledný amalgám většiny režisérčiných charakterů spalovaných touhou, jež je vylučuje ze společnosti a mnohdy i ze života. Jejich posedlost ovšem ještě nikdy nešla tak daleko, aby ignorovali vraždění, které je obklopuje, nebo sociopatii vlastních dětí. A nikdy rovněž nebyla jejich nepatřičnost zdůrazňována s takovou urputností – Marie není nikdy ani na správném místě (běloška, která hledá domov v Africe), ani ve správném postavení (ex-manželka žijící v nové rodině muže, jenž ji opustil) a díky retrospektivní kompozici vyprávění dokonce ani ve správném čase (události, které se v průběhu celého filmu pokouší kontrolovat, jsou neustále o krok před ní). Z okolního prostředí ji navíc nevyděluje jen umanutá snaha přizpůsobit svět vlastním představám, ale i styl, který zvolil kameraman Yves Cape (jenž protentokrát nahradil tradiční spolupracovnici Denisové Agnès Godardovou). Mezi jeho z ruky pořízenými záběry dominují detaily bledého obličeje Isabelle Huppertové, jež se vždy jako přízračně beztížná skvrna chvěje před temným pozadím; zbytek obrazů je naproti tomu takřka výlučně vyhrazen subjektivní perspektivě Mariiných očí.

Je skoro zákonité, že v porovnání s tak dominantní figurou působí ostatní postavy jako bezkrevné ilustrace. Zvlášť mužské figury – ani Mariin bývalý manžel v podání Christopha Lamberta ani Nicolas Duvauchelle jako Mariin odpudivý násilnický syn nepřipomínají živé lidi. Budí spíš dojem zkratkovitých symbolů, jež mají dokreslovat šablonovitou představu bezradných bílých osadníků zbavených domova i identity; „žlutých psů“ bezcílně pobíhajících africkou nocí. Identita jako by však byla upřena i domorodcům: Isaach de Bankolé v trochu nesmyslné roli vůdce rebelů představuje jen jednu z dalších černošských postav redukovaných na sošnou, leč nečitelnou masku, pod níž doutná iracionální nenávist.

Možná jsou tyto (post)koloniální stereotypy, jež z vizuálně úchvatného filmu Claire Denisové trčí, jen výsledkem nepovedeného scénáře. Stejně dobře však mohou upozorňovat na limity, jimž jsme nuceni čelit, setkáme-li se s něčím skutečně cizím. Každý pokus o popis něčeho, co je tak děsivé či krásné, až námi otřásá, musí nakonec nevyhnutelně působit jako klišé. Sama v Africe tak vlastně jen jinak (trochu křečovitě a paradoxně) vyjadřuje výzvu, kterou přináší všechny snímky jedné z nejoriginálnějších režisérek současnosti. Selhává-li jazyk, zbývá film – a stíny bílých a černých těl, jež se rozpouštějí v temnotě.

Sama v Africe (White Material, Fracie, Kamerun, 2009, IMDb)
Režie: Claire Denis, hrají: Isabelle Huppert, Christopher Lambert, Isaach De Bankolé, Nicolas Duvauchelle, 102 min, distribuce Artcam (premiéra v ČR 26. 8. 2010).

Sama v Africe (White Material, Fracie, Kamerun, 2009, IMDb)
Režie: Claire Denis, hrají: Isabelle Huppert, Christopher Lambert, Isaach De Bankolé, Nicolas Duvauchelle, 102 min, distribuce Artcam (premiéra v ČR 26. 8. 2010).

Přečteno 5241x

Článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Sama v Africe

****  CINEPUR (2.9)

****  ČTENÁŘI (3.7)


komentáře

    přepište kód:

koleso  (13.9.2010 17:13)

No jo, když já jsem zamilovanej do Béatrice D. Ale když necháme VETŘELCE stranou, furt si myslím, že filmař si může zachovat svůj styl (rukopis, metodu, postup nebo kýho čerta) a jednou skrze něj vyjádřit něco úžasného, podruhé omílat fráze. Haneke je třeba můj oblíbenej příklad (a oblíbenej režisér).

Zdeněk H.  (13.9.2010 16:01)

To, co říká a jak je to natočené, nelze od sebe oddělit. Pro mě to právě proto nic schematického neříká. *VETŘELCE jsem nevydýchal zase já, a to jako jediný film od Denisové, přišel mi moc artově symbolistní...*

koleso  (13.9.2010 14:32)

Nechci tady teď zapřádat nějakou sofistikovanou terminologickou debatu, ale pod "stylem" si prostě představuju formální postupy, které Denisová používá (nespojitý střih, převážně dlouhé záběry pořízené z ruky, detaily, střídání časových rovin atd.). Problém jejího posledního filmu není v tom, že by byl jinak "udělaný" (i když - nejspíš dočasná - obměna klíčových spolupracovníků je hodně výrazná). Jde o to, že narozdíl od její předchozí tvorby je WHITE MATERIAL plný abstraktních frází, že jsou jeho postavy mnohoznačné jen na první pohled (nechci tvrdit, že to jsou chodící teze, ale žádné speciální tajemství neskrývají), že se ve filmu explicitně a celkem naivně pracuje se symboly (žlutí psy, symbolické i skutečné změny barvy kůže) a že se v něm místo tance (poprvé u Denisové film neobsahuje ani jednu taneční scénu) docela dost žvaní. Takový VETŘELEC je sice postavený na daleko teoretičtějším konceptu a přesto na mě působí daleko naléhavěji. Já obdivuju způsob, jakým je WHITE MATERIAL natočený (třeba Zdeňkem citovaná scéna je skutečně výborná) - zarazila mě jen schematičnost toho, co říká (jak jsou ti bílí nutně a za všech okolností vykořenění a jaká jsou ti černí nezbytně iracionální hovada). V tom, co píšu rozpor nevidím. Jestli je to v textu dobře odargumentováno, je samozřejmě něco jiného.

Zdeněk H.  (13.9.2010 07:03)

Hodně jsme o filmu s Honzou Kolářem diskutovali, a proto sem přidám svůj názor, který je poněkud jiný. Zcela s ním souhlasím v obecném vymezení děl Denisové, ale stále nechápu a tato recenze mi to nevysvětlila, jak ty kritizované stereotypy mohou z filmu trčet, když Denisové styl je tak fluidní, že se rozpíjejí jasné kontury věcí. Jak pak něco může být stereotypem (a ne třeba "předtuchami, halucinacemi či zasutými vzpomínkami")? Pro mě v tomto ohledu je nejvýmluvnější scéna "přepadení" syna, po níž následuje jeho oholení hlavy a proměna v něco, co by v stereotypním čtení mohlo být chápáno jako iracionální násilník. Nicméně přepadení v jemnosti, fluidnosti Denisové stylu vypadá tak, že přepadený vlastně pronásleduje své přepadající, kteří nejeví o něj zájem a chystají se opustit pozemek farmy. Ta scéna je díky stylu tak mnohoznačná, že ji stereotypně vykládat jako příčinu zrození násilníka mi přijde zkrátka necitlivé.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #71 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #71, září 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Sama v Africe / Černobílé srdce temnoty (Jan Kolář, kritika)

The Path / Kdo se nebál a šel do lesa (Jaroslav Švelch, videohra)

Egoyanovy pravdivé lži / Z druhé ruky (Marcel Arbeit, zoom)

Lee Chang Dong / Pouhá koncentrace nestačí (Antonín Tesař, Aleš Stuchlý, rozhovor)

VoD piráti / Z Criterion Collection (Zdeněk Blaha, glosa)

Tyhle nálepky mě vždycky zajímaly / Rozhovor s Harry M. Benshoffem (Eva Chlumská, téma)

+ více...