Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Film Unaveni sluncem je pozoruhodný tím, jak zachází s časem stalinismu, oním dravým a vojensky strohým tikotem plánů a hrdinských prospektů. Nikita Michalkov odhalil drakoničnost Stalinova režimu paradoxem – svůj příběh situoval do idylického bezčasí, kolem nějž jako by dějinný čas neslyšně obcházel a jen občas se připomněl úsměvnou absurditou. Divadelně sevřený prostor filmu dávkoval drama v nepatrných náznacích a pečlivě připravoval osudy svých hrdinů na nevyhnutelný střet, který musí nastat v samém závěru. Srážka čechovovského bezčasí s ocelovým kyvadlem velkých dějin znamenala sytou a nezapomenutelnou katarzi, která zpřítomnila hrůznost doby mnohem plastičtěji než hlasité a zaujaté obžaloby.

Tuto rafinovanou práci s časem v Unaveni sluncem 2 nenalezneme. Naopak, velké dějiny nejsou již pouhou zneklidňující reprezentací, iracionálním chvěním kdesi na periferii fikčního světa, nýbrž mašírují prostředkem Michalkovova epického díla. Stalin, jehož tvář vyprovázela generála Kotova na zdánlivě poslední pouť jako výhružná ikona, se stává jedním z mnoha přímých aktérů výpravného pokusu o tragickou fresku z vlastenecké války. Zároveň se však film snaží podržet žoviální a groteskní tón prvního dílu – ten ale natolik pevně kotvil ve zmíněném bezčasí, že jeho přesazení doprostřed vroucího kotle historie nemůže vyústit v nic jiného, než v naprostou křeč a tragickou nevěrohodnost.

Michalkov, tvůrčí osobnost posedlá majestátem moci, jako by zcela pozbyla svých generálských ostruh, a to jak režijně, tak herecky. Jeho Kotov se rozplývá v ději, který opulentním vršením časových rovin a nesourodých epizod pozbývá jakýkoli jasný záměr. Půdorys cesty do hlubin válečného šílenství má nesmírný potenciál zasáhnout diváka (jak dokazuje např. Coppolova Apokalypsa či Klimovovo Jdi a dívej se), ale jakýkoli hlubší prožitek předpokládá alespoň rámcovou identifikaci s hlavní postavou a promyšlenou narativní strukturu.

Unaveni sluncem 2 je však ubohé torzo, z nějž sice sem tam trčí nesmělý náznak působivosti (např. scéna s tikajícími hodinkami padlých vojáků), ale především z něj vyzařuje alarmující bezradnost. Tradiční leitmotivy se s dějem dokonale míjejí, místo aby jej podbarvovaly. Bludný kulový blesk tu supluje celá řada poletujících „předmětů“ (těkající oko kamery, ohořelý papír, motýl), ale jejich přítomnost není motivována ničím jiným, než jakousi bezpohlavní snahou nalézt podmanivý rytmus vyprávění a zkrotit narativní chaos silou ornamentu. Není zde již nic tušeného, nic zlověstného, naopak: vše je až příliš zjevné a ve své zjevnosti i naprosto neškodné.

Nemožnost katarze jen podtrhuje volba osvědčených hrdinů, které scénář vyvolává ze záhrobí nikoli proto, že by k jejich osudům mohl cokoli dodat, ale prostě proto, že je divák zná. Film se k nim pak chová s bezohlednou bezradností. Kotova ani jeho dceru Naděždu nelze nikam přiřadit, jejich civilnost se vytrácí v naaranžovaných válečných historkách. Vyprávěním bloudí a jedinou motivací je jim vzájemné hledání. Jejich vztah nedokáže Michalkov opsat jinak než mechanickým použitím citací z prvního filmu. Ty však jen zesilují už tak bolestný pocit nekoncepčnosti, který tuto rádoby monumentální dějinnou epopej pronásleduje – v chaotickém vyprávění není na co logicky navazovat a snaha řešit toto úskalí asociacemi je maximálně prvoplánová.

Sám tvůrce definoval raison d'etre svého díla slovy, že se chtěl dopídit, co během války dělá Bůh. Právě víra jako by aspirovala na uvolněné místo, které po sobě zanechala stoupající stalinská ikona. Charakteristicky pro celý Michalkovův film ani zde není sděleno cokoli smysluplného a koherentního. Zaskočen velikostí otázky opisuje režisér uctivý deskriptivní kruh, když se tématu několikrát letmo dotkne, ale zcela bez jakékoli argumentace. Metafyzická rovina Unaveni sluncem 2 tak zůstává bázlivě prázdná a pod ní vládne pouze chaos, v němž se mísí krvavé cáry těl vojáků, vřelá otcovská gesta degradovaného generála a hystericky přehrávající Naděžda coby pochybný symbol naděje a čistoty. Seznam tvůrčích hříchů pak nutno doplnit o tragickou úroveň doprovodných efektů, stařeckou pasivitu kamery i střihu během bojových sekvencí a pateticky plochý hudební doprovod, který se jen marně domáhá působivosti použitím notoricky známého tanga z dílu prvního.

Zatímco role „malých“ (individuálních) a „velkých“ dějin byla v Unaveni sluncem přesně vymezená a funkční (jedny osvětlovaly druhé), ve druhé části se tento vztah zcela rozplývá. Postavy neslouží k tomu, aby jakkoli vyjevovaly povahu dějin a dějiny nijak neovlivňují charakter postav. Kategorie času a postav jsou v Michalkovově filmu tak nevěrohodné a vágní, že de facto neexistují. Unaveni sluncem 2 tak nereprezentuje nic jiného než naprostou prázdnotu – zhroucení času, prostoru i smyslu.