Editorial č.70 / Připusťte záhadu
Ani nevím, který z těch dvou turnajů byl inspirativnější: jestli ten fotbalový, zasazený do Jihoafrické republiky, nebo ten filmový, odehrávající se v rusko-českém lázeňském městě, v němž k pádu apartheidu zatím nedošlo. Jakkoli se obě akce časově prolnuly jen zčásti, co do jednotlivých motivů a charakteristických prvků mi oba maratony v jistých ohledech velmi organicky splynuly.
Fotbalový mundial přinesl hned dva nepřehlédnutelné fenomény: jeden akustický, který napínavě proměnil naši představu o účincích hluku ve veřejném prostoru, a jeden mysteriózní, pocházející z biologické říše. Tím prvním byl tradiční dechový nástroj jihoafrických fanoušků, plastová trumpeta zvaná vuvuzela. Na internetových fórech si rozhořčení fotbaloví příznivci ztěžovali na „hororový zvuk, který ničí fotbal a atmosféru na stadionech“, padaly zákazy používání tohoto instrumentu na stadionech i v parcích. Spolu s kolegy z časopisu His Voice nám to přišlo jako bezmála opojné zjištění: zdálo se to téměř nemožné, ale hluk pořád ještě může mít vysoce subverzivní potenciál. Osobně jsem se zakoupením několika vuvuzel a mohutnými přídechy pokoušel (nejen na karlovarském festivalu) naplnit volání některých hudebních a filmových publicistů po zničení euroamerické fotbalové idylky a nekompromisnímu dráždění malého českého hovada…
Ještě výraznějším emblémem mistrovství se ale stala chobotnice Paul, která ošetřovatele v akváriu v německém Oberhausenu upoutala svou inteligencí natolik, že jí svěřili z národního hlediska velmi odpovědný úkol: hádat vítěze zápasů, k nimž nastupuje na šampionátu Německo. Výsledek byl obdivuhodný: osm utkání, osm správných předpovědí, za každé chapadlo jedna trefná vize. Vzhledem k neomylnosti tohoto tvora bych byl rád, kdyby se Paul stal bez větších cavyků příštím papežem. Možná že by mu ale víc seděla funkce festivalového dramaturga. Karlovarská soutěž ostatně vypadá, že ji hlavonožec vybírá už léta…
Na druhou stranu, několik filmů z pravidelných sekcí Horizonty a Otevřené oči mělo sílu a průraznost vuvuzelských fanfár: doteď ve mně rezonují jemně ironické Lurdy Jessicy Hausner, delikátní turecký Med Semiha Kaplanoglua, klaustrofobický debut Samuela Maoze Libanon nebo Loznicovo deziluzivní Moje štěstí. Coby velkému fanouškovi obřízky (mužské) mi ale největší radost udělala cena za celoživotní přínos, kterou dostal režisér Juraj (mega)Herz a především nový famózní opus bratří Coenů Seriózní muž. Snímek, zasazený na americký Středozápad 60. let – navíc do akademické židovské komunity –, je zřetelnou variací na biblický příběh utrpení Jóba. K starozákonní tvrdosti však Coenové přidávají neodolatelný humor a funkční intelektuální mix, v němž mají své místo sarkastické narážky na židovské tradice, texty pop-music, matematické paradoxy, úvahy o krizi víry i motiv pravděpodobnostní mapy vesmíru.
Coenových novinku pro mě navíc dokonale charakterizuje jediná věta, kterou zde pronáší ztrápený korejský student a jejíž imperativ se ideálně hodí jak na moje zážitky posledních týdnů, tak na činy fotbalového orákula Paula: Accept the mystery!