Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Agora / Kruté pokřesťanštění antiky
kritika / Zdeněk Holý / 23. 7. 2010 / komentáře (3)
Hlavní hrdina tragédie podle Aristotela nesmí být zcela dobrý, jinak totiž nevzbuzuje soucit, nýbrž odpor a nesouhlas publika. Již dlouho tato poučka neplatí – alespoň od doby, kdy bylo vynalezeno melodrama, jež dopředu oznamuje smrt či utrpení kladného hrdiny, a připravuje tak diváky na maximální soucit, který by bez takové přípravy vzbudil pouze nelibost. Od laciné sentimentality nás však, jak se vědělo a hlavně dělo až do klasicismu, dobře osvobozuje vznešená postava ve smyslu jejího společenského postavení: šlechtic, král nebo heroj totiž řeší problémy odpovídající jejich postavení. Na pomezí tragédie (zasazení děje do antiky), melodramatu (zkoušená ženská hrdinka) a hrdinského dramatu (její společenské postavení) se odehrává nový film Alejandro Amenábara Agora.
Snad s výjimkou pohlaví hlavní postavy je to kombinace očekávaná, připomínající tradiční návraty do antiky. Hrdinka navíc ve své ženskosti není nijak výrazná; je asi tak překvapivá jako dnešní ženy na vedoucích místech, které svou roli vykonávají bez jakýchkoli vyhraněných projevů ženskosti. Vedlejší postavy v souladu s očekáváním pomáhají spoluvytvářet jednání hlavní postavy. A tady, snad více než kde jinde, vytušíme neživotnost Agory coby fikčního světa stvořeného podle určitých pravidel. Není to tak dávno, co seriál HBO Řím zcela změnil způsob zobrazování antického světa. Ukázal antiku jako místo, kde vedle velkých hrdinů žijí i všední lidé, kde – a to je zásadní – pulzuje každodenní život ve všech svých podobách (ať už náboženských, rituálních nebo třeba stravovacích). Od té doby je koukání na antiku jako na scénu idejí – byť odívanou do velkolepých kulis – poněkud únavné. Navíc ambiciózní Agora zklamala ve své výpravnosti: nijak nepřekročila nebo neposunula bohatost zobrazení antického světa, naopak, oproti Římu paradoxně působí dojmem, že byla natočena v televizním studiu.
Přesto je Agora oproti filmové a audiovizuální tradici v něčem nová. Hollywoodská dramata vracející se do antiky, od Bena Hura po Gladiátora, jsou všechno díla na pokraji řešení. Jakoby všechna východiska byla jen částečná, neúplná, nevedoucí ke zklidnění situace; velkým řešením na horizontu – překračujícím dramatický potenciál postav – je křesťanství. Antika z této perspektivy (se svým otroctvím, gladiátorskými zápasy atd.) nezná hodnotu individuálního lidského života, kterou do jinak vyspělého světa musí přinést křesťanství.
Tento pozitivní mýtus je hluboko zakořeněný v každém z nás. Z moderní doby, a tedy i vlastní zkušenosti, přitom víme, že náboženství svou pravdu a víru šíří především mečem. Zůstává tedy paradoxem, že si pokřesťanštění antiky představujeme idealizovaně. Viděli jsme křesťany trpící v aréně, ale neviděli jsme je jako šiřitele náboženské netolerance, kteří nechtěli (na rozdíl od ostatních v římské říši) uznávat bohy druhých. Vždy jsme si vítězství křesťanství v antice představovali jako čirou spontaneitu, náhlé prozření. Nenapadlo nás, že by za tímto triumfem mohla stát síla, která fakticky nabourává a relativizuje náš mýtus o křesťanském uznání individuálního lidského života. Na antické kolbiště tezí tedy s Agorou vstupuje teze nová, polemická, i na dnešní dobu vcelku odvážná, a právě v této demytizaci je Amenábarův film novátorský.
Amenábarova režijní kariéra se během této dekády prudce změnila. Tento obratný stylista i vypravěč dal svůj um do rukou potřeby předávat poselství. Zatímco jeho dřívější snímky si pohrávaly s žánrovými vzory, s prvky paranoidního thrilleru (Otevři oči, 1997) a hororu Ti druzí (2001), od Hlasu moře (2004) chtějí sdělovat velké, ušlechtilé a závažné myšlenky. Filmům to však přes jejich pečlivou narativní konstruovanost a stylistickou zručnost ubírá na přesvědčivosti. Jak kvadruplegik obhajující právo na eutanázii v Hlasu moře, tak i první filozofka v Agoře jsou chodícími tezemi, jež jsou, jak už bylo řečeno výše, podporovány vedlejšími postavami. Některé z nich dokonce jako by byly imaginárními či implikovanými diváky Amenábarových filmů, kteří naznačují, jak správně vnímat příběh hlavních hrdinů. S nostalgií pak lze vzpomínat na režisérovy dřívější snímky, kde hra s žánry činila režisérovu vynalézavost autonomnější, a tudíž nabízející mnohem větší filmové zážitky.
Agora (Španělsko, 2009, IMDb)
Režie: Alejandro Amenábar, scénář: Alejandro Amenábar, Mateo Gil, kamera: Xavi Giménez, střih: Nacho Ruiz Capillas, hudba: Dario Marianelli, hrají: Rachel Weisz, Max Minghella, Oscar Isaac, Ashraf Barhom, Michale Londsdale, Rupert Evans ad., 127 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 22. 7. 2010).
Agora (Španělsko, 2009, IMDb)
Režie: Alejandro Amenábar, scénář: Alejandro Amenábar, Mateo Gil, kamera: Xavi Giménez, střih: Nacho Ruiz Capillas, hudba: Dario Marianelli, hrají: Rachel Weisz, Max Minghella, Oscar Isaac, Ashraf Barhom, Michale Londsdale, Rupert Evans ad., 127 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 22. 7. 2010).
Přečteno 9341x
Článek vyšel v časopise Cinepur #70, červenec 2010.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.5 /11
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Agora
**** CINEPUR (2.5)
**** ČTENÁŘI (2.5)
komentáře
Nevím, jestli se na Agoru dostanu. (Zvlášť, když jste film příliš nepochválil...) Nejsem křesťan, a ukazování stinných stránek křesťanství mi nevadí. Na druhou stranu mi některé filmy odhalující "tmářství" církve v minulosti nesedí a zdají se mi demagogické. Jsou totiž výrazně ahistorické. Uvedu jediný příklad: inkvizici, kterou se často církev "mlátí přes hlavu". Přinesla samozřejmě strašné hrůzy, a jak už to tak bývá - někteří chytráci se navíc na svých obětech "nakapsovali". Je však třeba vědět, že tehdy se všeobecně věřilo, že existuje jen jedna (Boží) pravda, a kdo se od ní odchýlí a odmítne se vrátit na "pravou cestu" nemůže být spasen a je nákazou "stáda". Stejně tak se tortura odůvodňovala tím, že nevinným dá Bůh sílu a oni se nepřiznají ani na mučidlech. Když se dominikáni v 13. století inkvizice "ujali" a vypracovali pravidla, chtěli do řízení proti kacířům vnést řád a - samozřejmě v tehdejším, dnes nepřijatelném pojetí - spravedlnost. Podotýkám, že Dominikánský řád nebyl bandou zločinců, s nejlepšími úmysly jej založil úctyhodný sv. Dominik a i později v něm působili přední myslitelé, filosofové a teologové. Je třeba mít také na paměti, že ve světské společnosti byla bezprávnost obětí ještě mnohem výraznější. Nejen králové, ale i feudálové si mohli s poddanými dělat co chtěli. Hrůzné činy hraběnky Bathoryové (o které natočil Jakubisko ten idiotský a "orwellovský" film) byly výjimkou jen svým obrovským rozsahem (a také, že její oběti se rekrutovali i z vyšších vrstev). Křesťanství mělo kromě světlých stránek na svědomí spoustu hrozných činů, ale - aniž bychom je omlouvali - nemůžeme odhlédnout od dobových souvislostí.
to Oto Horák: Pokud se o problematiku takto zajímáte, je to film přímo pro Vás. Nicméně nejde mu o nějakou historickou spravedlnost, nýbrž o ukázání stinné stránky šíření křesťanství, o níž se moc nehovoří.
Film Agora jsem neviděl, mám jen pár poznámek k té antice a křesťanství. O tom, že křesťanství bylo jednou z hlavních příčin postupné zkázy římské říše psalo od dob Gibbonovy knihy O úpadku a pádu římského císařství a Římských dějin Theodora Mommsena bezpočet dalších autorů. Dnes se historici spíš přiklánějí k tomu, že se tento vliv přeceňoval. Můžeme samozřejmě vnímat křesťanství od samého počátku jako šiřitele náboženské netolerance, je třeba si však uvědomit, že tak těžce (byť s výkyvy) pronásledovaná sekta musela - měla-li přežít - být alespoň názorově nesmiřitelná, vyznávat svou Pravdu všemu navzdory (měli na ní mravní "nárok"). Současně ovšem první křesťané kladli důraz na některé hodnoty, které byly dosud považovány za slabost: třeba milosrdenství. Křesťanství se šířilo: monoteismus je vždycky účinnější než polyteismus, je mobilizační, tenduje k radikálnosti, nárokuje si člověka "celého". Je třeba také rozlišovat (řekněme) první dvě století, kdy křesťané byli oběťmi a rekrutovali se převážně z lidí chudých a středního stavu, a dobou pozdější, kdy patřili mezi "opory společnosti". Edikt milánský Konstantina I., který roku 313 n. l. povolil křesťanství, byl činem nanejvýš politickým, státnickým. Podobně jako pozdější uzákonění křesťanství (přes epizodu s Juliánem Odpadlíkem a jeho vojskem) jako náboženství státního. Vestálky (a také mithraismus a spol.) prostě v konkurenčním boji neuspěly. Co se týká náboženské tolerantnosti římské říše, nelze se jí divit, když ani samotní "věřící" v čele s císařem a senátory to se zbožností "nepřeháněli", a rozhodně nemysleli tak úplně vážně - často své bohy popírali, vysmívali se jim. Každopádně jejich náboženství nebylo (na rozdíl od křesťanství - nehledě na jeho pozdější praxi) v žádném konfliktu s hrůznými skutky, jichž se dopouštěli. (Nejsilnější svědectví o době římských císařů podal Kostas Varnalis v knize Diktátoři, jeho kniha je místy zastaralá - vznikla před 70 lety - a ohledně některých faktů ne úplně spolehlivá, přesto se jí sugestivností nic nevyrovná.) Židům Římané jejich náboženství tolerovali (ve stylu hrajte si na svém písečku), jakmile však vedlo k jakýmkoli politickým důsledkům, veškerá tolerance byla pryč, nastoupila represe, vedoucí až ke srovnání Jeruzaléma se zemí a genocidě národa. Pokud v 19. či 20. století (ale už od osvícenství) někdo hlasitě obhajoval Římany či naopak první křesťany, většinou mu šlo o soudobé cíle - potřeboval si obhájit hedonismus (Pierre Louys), bojoval proti habsburskému klerikalismu (J. S. Machar) či za právo na homosexuální lásku (Václav Krška). Kuriozitou je adorace "antického" katolictví v díle Jiřího Kuběny. (O této inspiraci, "cestě za antikou" a homoerotickém prožívání pojednává vynikající - asi jeho nejkompaktnější - kniha M. C. Putny Řecké nebe nad námi aneb Antický košík.) Velice vlivným se stal zejména román Henryka Sienkiewicze Quo vadis? (1896), za který dostal Nobelovou cenu. Polský autor, pozitivista, vlastenec a katolík, napsal - byť velice obratně - knihu a la these. Křesťané jsou morálně vyšší bytosti než "pohané" (s výjimkou čestného intelektuála Petronia), slzme nad jejich neštěstím, ale vězme, že nakonec zvítězili. Přesně takto je pojat i nedávno natočený film Jerzyho Kawalerowicze. Duchu předlohy je věrný, a tím je - vzhledem k dnešku - anachronický: svatý Petr se otáčí za mizejícím Římem a vidí kopuli chrámu sv. Petra. Podobně návodně bývá zpracovávána vzpoura thráckého gladiátora, řečeného Spartakus, a jeho armády. Vychází se z teorií o zlatém věku přírodních národů, kteří bojovali proti přebujelé civilizaci (jinak výborný román J. L. Mitchella Spartakus) či dokonce o třídním boji a nové humanitě (kýč Howarda Fasta Spartakus, který byl inspirací Kubrickovu filmu). Ve skutečnosti utlačovaní převzali zbraně utlačovatelů: Spartakus po vítězné bitvě nechal (na oplátku) zabíjet Římany v gladiátorských soubojích a tisíce jich ukřižoval. Do filmů se však obvykle dostává pouze pozdější obdobné zúčtování, které inscenovali Římané. Tak je tomu i s antikou a křesťanstvím: ideje a metody se brzy začaly prostupovat...
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl
KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Zamést si před vlastním prahem
Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /
Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #70, červenec 2010
Z obsahu tištěného čísla:
Laura Mulveyová: Obačan Kane / Svůdný "kaneovský" metodologický experiment (Radomír D. Kokeš, kniha)
Battlestar Galactica / Vesmírná opera už není, co bývala (Jakub Korda, televize)
Český mír / Ideologická partyzánština pro starší a pokročilé (Aleš Stuchlý, kritika)
Stagnace i nové vyhlídky v jihovýchodní asii / Far east film festival Udine 2010 (Jiří Flígl, glosa)
Anděl v nemilosti / Vítězný film z loňských Karlových Varů (Marcel Arbeit, zoom)
Užívej si, co to jde / Kroťte svoje nadšení, mikrobi (Jindřiška Bláhová, kritika)