Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Loutko-hraný snímek Kuky se vrací je jen dalším potvrzením faktu, že Jan Svěrák má neochvějný cit pro to, co diváka bude v dané době zajímat – a to nejen co do tématu, ale i žánru a stylu. Občas se mu s trochou nadsázky přezdívá „Spielberg českého filmu“ a má to svůj smysl: Svěrák není režisérem čitelného autorského rukopisu, ale spíše stále stejného kalkulu s divákem, který má však pokaždé zcela jinou podobu. Vždy se v něm ale mísí touha zkusit si v rámci českého filmu něco nového s vědomím komerčního potenciálu a sázkou na laskavý humor jeho tatínka. Obecná škola (1991) hrála na porevoluční notu sentimentu při vzpomínkách na dobu dospívání po druhé světové válce, Jízda (1994) se objevila v době nadšení pro americké nezávislé road movie, oscarový Kolja (1996) byl načasován přesně tak, aby problematický, „bratrský“ vztah Čechů a Rusů byl ještě aktuální, ovšem namísto reflexe se z něj stala dojemná selanka, a Tmavomodrý svět (2001) si pohrává s vážným „národním tématem“ českých letců za druhé světové války, a přitom si v něm Svěrák především zkouší žánrový film plný triků, na který český film nebyl v té době vůbec zvyklý (což platí i pro Svěrákovu sci-fi Akumulátor 1 z roku 1994). I když Jan Svěrák vždy kouzlí s formálními prostředky a žánry, v jádru jeho filmů zůstává tatáž stereotypní vlídnost a humor „malého českého člověka“.

Kuky se vrací (2010) je dalším příkladem toho, jak je Svěrákova tvorba rozkročena mezi odvážným a hravým experimentem a poměrně jednotvárným světonázorem, který zaručeně přivede diváky do kin. Dalo by se říct, že takový filmařský pokus, jako je Kuky, si může v českém filmu dovolit jen Jan Svěrák – se svým jménem a produkčním zázemím a především smyslem pro to, co ještě divácký film unese. A Kuky je z formálního pohledu skutečně v českém filmu přelomový. Přistupuje k loutce zcela jinak, než kdy bývalo v loutkovém filmu zvykem: natáčí totiž s loutkami převážně v přírodě, navíc nikoli klasicky po oknech, jak se animace dělává, ale po záběrech jako v hraném filmu. Kamera pracuje s neobvykle detailními předměty osvětlenými denním světlem nebo ocitajícími se ve skutečné sněhové vánici. Přiznám se, že jsem dosud neviděla snímek, ve kterém by byl po celou dobu z takové blízkosti snímán opelichaný plyšový medvídek, jehož možnosti pohybu a animace nejsou nikterak valné (není tu používán ani lipsynch), a přitom po celých devadesát minut vzbuzuje emoce. Svěrákovi se navíc podařilo za pomoci animátora Jakuba Dvorského skvěle oživit lesní svět s podivnými tvory a jejich prazvláštními příběhy, který se přiznaně inspiroval poetikou výtvarníka Františka Skály.

Kuky se vrací jde zcela proti současnému světovému boomu dokonalé 3D iluze – také využívá počítač (trikových scén tu bylo dokonce třikrát víc než ve Tmavomodrém světě), ale nikoli k simulaci fantazijních krajin typu Pandory, ale k vytváření iluze ve světě skutečném. Počítač nesmazal jen drátky, kterými loutkoherci vodili po lese roztodivné loutkové tvory včetně růžového Kukyho, ale pomohl spojit i záběry několika loutek dohromady (např. strašlivý soud Anušky nad Hergotem) a propojit loutky s hranou akcí (a často ne jen lidskou – ve filmu zdařile „hrají“ i lesní zvířata). Dramatické honičky na roztodivných vozítkách skutečně připomínají Indiana Jonese v malém a napětí stupňuje i vypjatá hudba. Drama vyvažují naopak scény dojemného sbližování lesního kapitána Von Hergota s malým mazlem Kukym, jejichž procítěnost stojí a padá s hlasovými výkony nejmladšího a nejstaršího z rodiny Svěráků.

Bohužel v pozadí celého snímku stojí černobílé vidění: mocichtivý Anuška s bandou igelitových pytlíků je zatraceně zlý a stárnoucí Von Hergot zase dobrý. Ano, Kuky má být „dobrodružným snímkem pro celou rodinu“ a filmy pro děti bývají černobílé a s řadou moralizování, které lze v případě tohoto snímku shrnout do známé Svěrákovy písně Neopouštěj staré známé pro nové. Bývají, ale nemusejí. A ty nejlepší také nejsou – stačí se podívat na světový úspěch jiného českého loutkového filmu současnosti, Bartova snímku Na půdě (2009). Z Kukyho i přes formální odvahu a klukovský experiment zkrátka dýchá kalkul s diváckou slabostí pro infantilitu, fantazii, dětský svět a „svěrákovsky“ dojemný humor. Je to především rodinný film tří generací rodiny Svěráků, jež se opět řídila ověřeným receptem na divácký úspěch; kulisy, žánry a technika se mění, ale výsledek zůstává.

Existuje hodně filmů čerpajících inspiraci z dětské fantazie, které přitom nejsou pouze líbivé a roztomilé. Některá díla si dovedou ponechávat i tajemství, tak jako legendární animovaná interaktivní flashová hra Samorost už zmiňovaného Jakuba Dvorského. Ve Svěrákově snímku je divák spíš veden za drátky – jako další loutka.