Rok Avatara / Distribuční rok 2009

Pokud se pořád domníváme, že film je umění, dostali jsme se opět do situace, kdy je toto umění velmi výlučné, těžko stravitelné pro širší publikum a především jaksi obecně ve světě filmového průmyslu nežádoucí. Stejně jako nám stále přijde přirozené, že současný český film by si měl vystačit s lokálním publikem a neměl by se tak pouštět do experimentování s univerzálnějšími tématy a současnou filmovou řečí. Stále se mluví o tom, že je český film v zahraničí podceňovaný. Ale podívejme se na to z druhé strany. Je evropský film, současný umělecký film a autorský film v českém prostředí vítanou inspirací? Je úspěšný?

S příchodem digitálního kina a především jeho 3D dimenze začala i v Česku změna, která natrvalo promění filmový průmysl. Můžeme očekávat, že přichází období, kdy se lokální kina po dlouhých letech frustrace dostanou jednodušeji k nejnovějším filmům v termínu jejich celosvětové premiéry a kdy je zaplní diváci lační 3D animovaných, rodinných a „avatarských“ filmů. Obsahově tedy začnou víceméně kopírovat multiplexy, a to pomalu povede k podobné situaci, jakou jsme zažili na začátku devadesátých let. Nové 3D zážitky, které se mimo kino zatím nemají jak masově odehrát, svědčí o změně filmového paradigmatu a začátku kolotočářské éry, kterou snad naruší až příchod sofistikovanějších a ambicióznějších 3D filmů, a především konkurence mezi jednotlivými kiny, která asi přece jen nebudou moci donekonečna uvádět pouze ty nejatraktivnější komerční tituly. Každopádně tato technologická revoluce zcela změní navyklé distribuční postupy, ještě více urychlí úmrtnost nasazených filmových titulů a možná, byť to je jen spekulace, otevře prostor pro přímou komunikaci mezi kinem a producentem, nebo jeho mezinárodním zástupcem, bez zbytečného mezičlánku – lokálního distributora. Navíc se pomalu o slovo hlásí nastupující generace diváků, kteří více než klasické filmové představení vnímají audiovizuální podněty prostřednictvím krátkých forem, jako jsou videoherní intra či videa na youtube, nebo prostřednictvím filmových festivalů, které klasickou distribuci válcují svým zážitkovým statusem a samozřejmě také financováním z veřejných rozpočtů. Zárodku těchto změn, které se výrazněji projevují ve vyspělejších zemích, si můžeme všimnout i při pohledu na loňské výsledky české distribuce, zveřejněné Unií filmových distributorů, jež média shrnula formou: diváků ubylo, tržby rostou, krize se nekoná.

Velké distribuční firmy si i nadále udržují rozhodující podíl na trhu, a to nejen skrze své licenční smlouvy s hollywoodskými studii, která jsou rozhodujícím motorem digitalizace, ale také díky českým filmům. Zastavme se nejdříve u nich. Zatímco v roce 2008 bylo mezi dvaceti divácky nejúspěšnějšími filmy jedenáct českých, letos jsou to čtyři. Komerční neúspěch filmů jako Protektor nebo 3 sezóny v pekle je ukázkou toho, jak se české publikum staví a bude stavět k ambicióznějším projektům, kterých nás tento rok čeká ještě více než loni. To je velmi razantní změna a bude zajímavé sledovat, jestli se producenti vrátí spíše k lehčím žánrům, nebo jestli se vydají cestou evropských koprodukcí, případně finančně méně náročných autorských filmů.

Pokud výsledky nahlédneme z pohledu autorského filmu, pak je situace už téměř kritická. Většině malých distributorů se až o třetinu snížily příjmy z kin. Souvisí to opět s tím, že letos se i v tomto segmentu snížila návštěvnost českých filmů, kterými menší firmy disponují, ale především se výrazně propadla návštěvnost menších evropských filmů. Mezi sto nejúspěšnějšími loňskými filmy je těch evropských celkem šest (pokud tedy nebereme Harryho Pottera jako evropský film). Z toho dva jsou filmy dětské. Přes hranici dvacet tisíc diváků se už žádný jiný evropský titul nedostal. V kinech chybí mladší generace diváků, hledající alternativu k mainstremu. Kinaři sázejí na jistotu a menších filmů se již dopředu bojí. Filmoví novináři lustrují artové filmy, zejména ty ověnčené cenami z prestižních festivalů, aby svým čtenářům dokázali, že svou profesi intelektuálně zvládají. To je problém nejen u notorických nepřátel artové produkce, jakým je třeba František Fuka, ale i v rámci rádoby kvalitnějších kritik, vycházejících například v příloze Orientace Lidových novin. Cinepur, jenž je často „filmovou frontou“ kritizován za jakési arogantní elitářství, je pak jediným filmovým periodikem, které se alespoň trochu věnuje palčivým otázkám současného filmového trhu. Jinak se o nich téměř nemluví. Pro evropské filmy neexistuje DVD trh, protože i ten se jen stěží vzpamatovává z invaze nepřeberného množství příbalových DVD, což je pro tento segment zcela nevyhovující distribuční kanál. Nejsou tu televizní stanice, které by podobné filmy nakupovaly, a když už, tak se opět lustruje, jako by na obrazovkách běžely skutečně jenom vytříbené věci. Komerční televize včetně jediného skutečně nového digitálního kanálu TV Barrandov jsou vůči umělecké produkci skeptické. Česká televize má tedy naprostý monopol a evropský film pro ni z hlediska programového schématu také není zrovna prioritním zbožím. To je opět z části důsledek toho, že čeští producenti jen málo vstupují do evropských koprodukcí (což opět není pouze jejich rozhodnutí, ale také důsledek stále chybějícího kinematografického zákona), a Česká televize tak nedisponuje, na rozdíl třeba od té polské a maďarské, mezinárodně úspěšnými tituly. Je prostě opět odkázaná na úspěch toho kterého filmu u lokálního publika. Neexistuje kvalitní VOD (video on demand) platforma, aby se filmy mohly dostat k uživatelům on-line, a distributoři příliš nespolupracují na tom, aby se v této věci něco změnilo. Problémem jsou samozřejmě primárně finance, ale ona nekomunikace je jasně viditelná na filmových trzích, kde se ceny za artové filmy šponují do nesmyslných výšek. No a samozřejmě velký problém je filmové pirátství, protože evropské produkce zatím z principu nedisponují možností uvádět filmy naráz ve všech teritoriích, a tak např. film Antikrist byl v době české premiéry dávno na mnoha pirátských fórech. Digitalizace by malým filmům mohla pomoci od vysokých nákladů na filmové kopie, které hrají zásadní roli v rozpočtech. Tím by zbylo více peněz na propagaci menších filmů. Jenže trend je zatím takový, že již digitalizovaná kina nemají o digitální kopie těchto titulů zájem, protože mají sály stále zabrané 3D rodinnými filmy nebo Avatarem.

Úspora se tedy zatím nekoná, i když i to se samozřejmě bude měnit. Situace je zatím ne příliš přehledná a hodně se vyvíjí. Je tedy těžké předjímat, co přesně se bude dít a jak se výše nastíněné trendy projeví. S evropským filmem to bylo v české distribuci vždycky těžké, takže se možná zas až tolik neděje. České filmové prostředí si i přes vzletné fráze a dílčí úspěchy tyto problémy nepřipouští nebo o nich alespoň nahlas nemluví. Podobná situace panuje třeba i na velkých filmových trzích, ale na menších festivalech, kde nejde primárně o prodeje filmů, se již bije na poplach, a většina distributorů řeší, jak si s nastalou situací poradit. Jsme prostě malý trh, kapitalismus nefunguje idealisticky, film je průmysl a Bílá stuha je prostě nuda.

Autor je ředitelem distribuční společnosti Artcam.