Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Laický čitatěl' / Kladivo na Mišíkovú

Laický čitatěl' / Kladivo na Mišíkovú

glosa / Jan Bernard, Radomír D. Kokeš, Václav Macek / 6. 4. 2010 / komentáře (1)

Václav Macek: Reakce na recenzii knihy Mysl a příběh ve filmové fikci od Kataríny Mišíkovej, Cinepur č. 66.

V krajinách Európskej únie platí pravidlo, že vysokoškolské štúdium sa člení na dva stupne, prvý obvykle trojročný je bakalársky, druhý obvykle dvojročný je magisterský. V prvom by študenti mali získať „učňovské“ znalosti, zručnosti v predmete, ktorý študujú, v druhom sa už očakáva, že dôležitejšie pre nich bude získanie teoretických znalostí a rozvíjanie ich tvorivej individuality. Na prvý stupeň sa prijímajú „laici“, ktorí majú šancu oboznámiť sa so základmi disciplíny, v našom prípade filmovej histórie a teórie, aby keď prípadne absolvujú ďalšie dva roky štúdia, mohli byť na začiatku dráhy „znalcov“.

Radomír D. Kokeš v recenzii knihy Mysl a příběh ve filmové fikci od Kataríny Mišíkovej (Cinepur č. 66) zdôrazňuje, že v publikácii „nie je príliš dobre možné sa zorientovať“, ak ste laikom (podľa neho ani keď ste podrobnejšie oboznámení s predstavovanou „filmologickou paradigmou“), pre laického čitateľa „je skoro nemožné vystavať si nejakú komplexnú predstavu o jednotlivých teoretických modeloch“, laický čitateľ si vytvorí veľmi „svojráznu predstavu o pojme ,ozvláštnenie“, v knihe sú „neefektívne exkurzy, ktoré majú mätúci efekt pre laika“ atď.

Zdá sa mi nepochopiteľné, že kniha, ktorá je určená pre druhý stupeň magisterského štúdia, sa hodnotí nárokmi na texty, ktoré majú byť blízke a pochopiteľné pre študentov, ktorí sa len oboznamujú so základmi filmovej teórie. V Bratislave je kniha určená len pre študentov magisterského resp. doktorandského štúdia, nie pre laikov. Recenzent „plače na nesprávnom hrobe“.

Keď Radomír D. Kokeš hodnotí celok práce, tvrdí, že „čitateľ je nútený blúdiť chaosom mien, pojmov a názvov“, je to „neprehľadná monografia“, „nepresvedčivá skrumáž“, „neprehľadný prales pojmov“ – že čítať túto knihu je „bolestivé“ atď.

Pre mňa kniha má svoj systém a poriadok, venujem sa síce hlavne dejinám, ale bolo pre mňa poučné a zároveň inštruktívne spoznávať, akými cestami sa pohybuje aktuálna filmová teória vo svete. Ani jedno z expresívnych adjektív recenzenta nezodpovedá realite, v práci je štruktúra, ktorá dovolí, aby ste porozumeli aj pojmom, aj rôznym teoretickým modelom. Radomír D. Kokeš sa jednoducho mýli.

Recenzia obsahuje aj konkrétne výhrady – časť z nich vyplýva z toho, že autor zabudol uviesť, že text je prekladovou literatúrou (prekladateľ Jan Bernard).

Na Slovensku nebol uvedený film Irréversible, autorka ho preložila ako Nezvratný, lebo vystihuje fakt, že začíname od konca deja a postupne sa vraciame na jeho začiatok (dva predchádzajúce názvy filmov uvádzané autorkou sú chybné a recenzent ich oprávnene kritizuje, ako aj zlý preklad pojmu split-screen). Keď preložila Moving Pictures ako Pohyblivé dojímavé obrázky, tak jednoducho preto, aby zdôraznila aj druhý význam anglického slova „to move“, nielen pohybovať sa, ale aj dojímať. Alebo v slovenskom origináli pracuje s pojmom umelecká motivácia, prekladateľ zvolil „artefaktová“. Podobne skutočnosť, že v preklade Bordwellových pojmov self-consiousness a knowledge Mišíková zvolila „sebareflexívnosť“ a „znalosť“. Termín „sebavedomie“ by minimálne v slovenčine pôsobil v súvislosti s naráciou nemiestne, takisto „vedenie“, ktoré nie je ekvivalentom českého „vědení“, ale „vedení“. Napokon, Radomír D. Kokeš neuvádza konkrétnejšie výhrady voči termínu „znalosť“ narácie a autorka správne odkazuje vo svojom preklade skôr na vlastnosti narácie než na vedomie či vedenie, ako navrhuje recenzent.

To, že podľa recenzenta formalistické koncepty prvej polovice 20. storočia nesúvisia s neoformalizmom, je hlúposť, súvisia, ich okrajové spomenutie je oprávnené, aby čitateľ pochopil logiku zrodu novej koncepcie filmovej teórie.

Ako môže byť „škodlivé“ predstavenie Bordwella a Carolla, keď ich diela tvoria piliere kognitivizmu a čitateľ tak prechádza akýmsi úvodom o základných líniach kognitivizmu? (To, že sú ich autorské profily „skratkovité“, je logické, predsa v ďalších kapitolách sa bude hovoriť o ich koncepciách podrobnejšie.)

Čo je chaotické na členení textu, ktorý sa postupne venuje problémom – percepcie, narácie, emócie?

Recenzent miestami dbá o teoretický „purizmus“. Keď Mišíková cituje Deleuza, tak je to „provokácia“, lebo Bordwell ho neznášal, a keď „míchá“ saussurovský a peircovský aparát, tak je to asi svätokrádež. Ale Mišíková nie je na skúške, aby vysvetlila rozdiel medzi Peircom a Saussurom, predpokladá, že čitateľ ich pozná, a keď napíše, že ikonický znak sa „podobá“ na to, čo „označuje“, tak čitateľ tomu má rozumieť, ak nie, tak vtedy je chyba. (Azda by bolo vhodné, keby citovala aj Lotmana, ktorý tvrdí, že „ikonický alebo obrazný znak znamená, že význam má jedinečný, prirodzene mu prislúchajúci výraz“, teda, že vzťah medzi výrazom – teda označujúcim – a obsahom – teda označovaným – je vnútorne motivovaný.) Recenzent pritom netvrdí, že by to bolo nepochopiteľné, len že to mala vyjadriť inými slovami (ale to by bol potom jeho text a nie text Mišíkovej).

Problém súčasnosti – Kokeš tvrdí, že niektoré citované knihy vyšli v 80. resp. 90. rokoch (pôvodné anglickojazyčné vydania), a preto je chybné tvrdiť, že patria medzi „súčasné filmové teorie“. Ale predsa teória nie je supermarket, kde každý mesiac musí byť nová prísada v jogurte, aby ste nestratili záujem o výrobok. Texty Andrewa aj Lakoffa či Johnsona sa stále citujú, rozvíjajú a hoci sú už desať dvadsať rokov „staré“, predsa ich označenie za „súčasné“ je správne. V teórii nie rok vydania je dôležitý, ale vplyv, aktuálnosť v zmysle diskusie problémov, prístupov, ktoré uvedení autori nastolili.

Celkom zábavné je čítanie recenzie v tom, ako autor za každú cenu chce dokázať, že Mišíková je nekompetentná. Mišíková buď píše veľmi málo – zredukuje historické mody narácie Bodrwella na dvadsať jeden riadkov – alebo príliš veľa, keď vo výklade použije analýzu literárneho diela – alebo úplne zle, keď „neprukaznými spekulacemi“ rozpráva o vývoji postavy „padoucha“ v Hitchcockovom filme Ani tieň podozrenia. Keď autorka definuje v monografii čo pre ňu znamenajú prvky či funkcie (podľa Kokeša bizarná kategória, ktorá má v rôznych koncepciách jasne stanovené významy), tak to neberie na vedomie a tvári sa, že to neexistuje.

Autorova zlomyselnosť bez zábran vychádza na povrch, keď autorke vyčíta, že uvádza v bibliografii aj český, aj anglický titul štúdie, hoci z citácií si mohol zistiť, že pracovala s Bordwellovou štúdiou v originále a len pre záujemcov uviedla, že medzitým vyšiel aj český preklad. Čo urobila zle? Keď autorka necituje poľskú knihu z roku 1999, tak z prostého dôvodu, že nevie po poľsky. Je to opäť nedostatok, ktorý má diskvalifikovať publikáciu?

Kokeš je majster v detailoch, nájde preklepy a objaví v teoretickom texte veľmi nezáväzne a nešťastne formulovanú vetu o dejinách (formulácia Mišíkovej zo s. 22, že údajne od začiatkov kinematorgrafie bolo všetkým jasné, že film je „životaschopné a invenčné médium na rozprávanie“). Určite bola škoda, že ho vydavateľ knihy nepoveril touto prácou.

Recenzia publikovaná v Cinepuru je ôsmym hodnotením Mišíkovej textu. Odcitujem z predchádzajúcich štyroch. Práca je „přehledná a z pohledu čtenáře přístupná, v neposlední řadě i proto, že velmi často pracuje s konkrétními příklady“ (Miroslav Petříček). Mišíková sa „rozvážne a múdro pohybuje na území málo známej krajiny s názvom Kognícia: citlivo vyrovnáva balans medzi sprievodcovstvom a vodcovstom po jej teréne a osidľovanie chápe ako dobrodružstvo“ (Jelena Paštéková). Text je „přehledně členěn a uspořádán, takže čtenář může názorně sledovat nejen vývoj některých směrů filmové teorie (...), ale i tok myšlení autorky“ (Jan Bernard). Egon Gál prácu považuje za „veľmi inšpiratívny prínos (...) k riešeniu problému, o ktorom sa v súčasnej kognitívnej vede veľmi živo diskutuje: Akú hrá vedomie úlohu v procesoch kognitívneho spracovania dát.“

Kniha podľa mňa nie je žiadnym bolestivým, ale naopak radostným čítaním, dúfam, že bude mať dosť čitateľov (ak ich bude niekoľko sto, tak to bude skvelé). Jej recenzentovi Radomírovi D. Kokešovi prajem nielen šťastlivé skončenie vysokej školy, ale aj v budúcnosti publikovanie knihy, ktorá bude rovnako prínosná ako Mysl a příběh ve filmové fikci od Kataríny Mišíkovej.


Radomír D. Kokeš: Reakce na „laického čtenáře“

Reakce profesora Macka dezinterpretuje text mé recenze, argumentace je vedena převážně ad personam a prázdně se odvolává na autoritu jeho i autority jiné. Pokusím se však zareagovat co nejvěcněji.

  • 1) Slovník cizích slov pod slovem laik rozumí neodborníka, o titulech se nezmiňuje. Mišíková ostatně na s. 10 píše, že „kniha je určena těm, kteří touží nahlédnout za prostou fascinaci filmovými příběhy“. Na faktu, že kniha není vhodná pro bakalářské studenty, se zřejmě shodneme.
  • 2) Translatologické problémy jsou možná mrzuté, ale kniha ve slovenské verzi neexistuje a mou povinností není pátrat po důvodech neužití zavedených českých termínů. Zbývalo předpokládat, že Katarína Mišíková i Jan Bernard během přípravy české verze monografie spolupracovali, a z této premisy dále vycházet.
  • 3) Ani slovem nenaznačuji, že Andrewova metateoretická analýza pojmů není v současnosti užitečná nebo citovaná (je), ale že už „dneska základní tematické okruhy [oboru] jistě netvoří“. Mišíková naopak tvrdila, že tvoří. Stejně tak u literárních teoretiků nevyčítám přítomnost nebo neplatnost jmenovaných, ale absenci vlivných současných jmen (Margolin, Herman).
  • 4) Kombinace Peirce a Saussura jistě svatokrádež není, ale je ošemetná. Pojem ikonu stojí u Peirce v referenčním vztahu vehikulum-objekt. Saussure však analogon objektu nemá a jeho označovaný je pouze mentální konstrukt recipienta, ne referent znaku. Arbitrární vztah mezi označujícím a označovaným tedy nepřipouští žádnou podobnost, o níž píše Mišíková. Jde tedy z její strany o zásadní chybu v elementární sémiotice. Lotmana bych nezapojoval, má vlastní kategorizaci.
  • 5) „Formalismus bez souvislosti“ skutečně lapsus je, byť pouze editorský. Vsunutá první závorka nešťastně pozměnila význam závorky druhé, mělo jít o „okrajovou souvislost“.
  • 6) Zbytek Mackových poznámek mé argumenty vytrhává z kontextu a vsouvá do nových (původním textem neimplikovatelných) tvrzení. Účelově je tak zkresluje nebo se s nimi zcela míjí. Myslím však, že není třeba věnovat tomu rozsáhlejší komentář.


Reakce Jana Bernarda, překladatele knihy Kataríny Mišíkové "Mysl a příběh".

Vážený pane Kokeši, dovolte abych několika slovy reagoval na vaši kritiku knihy Kataríny Mišíkové Mysl a příběh, kterou jsem si přečetl bohužel až nedávno. Jako navrhovatel titulu k vydání a jeho překladatel ze slovenštiny se cítím povinen na sebe vzít některé z vytýkaných chyb.

Na můj účet jako překladatele jde především rozkolísání některých pojmů, uvedených v textu v různých podobách (správně uvádíte sebereflexivita – sebereflexivnost, artová – artkinová narace jako původní autorčin překlad Bordwellova pojmu Art Cinema Narration), jejichž jednotu jsem po korektuře bohužel nedokázal uhlídat, neboť docházelo k neustálému dopisování a přepisování textu původního a existovalo značné množství verzí. Totéž se vztahuje i na vámi uváděné chyby v uvádění českých názvů zahraničních filmů, z nichž některé autorka uváděla jen v originální podobě.

Já jsem také prosadil, abychom dvojznačný název Grodalovy knihy Moving Pictures dle smyslu jejího obsahu přeložili Pohyblivé/dojímavé obrazy. Při sazbě bohužel lomítko zmizelo.

Obdobným „trikem“ zmizelo „m“ v „rozdělením“ a čárka, oddělující na s. 194 „rozdělením obrazu na více částí, dvojexpozicí...“ , což vás přivedlo k dojmu, že byl pojem „split-screen“, pro nějž se u nás obvykle používá pojem „dělený obraz“ zaměněn s „dvojexpozicí“. Vytýkat tiskovou chybu mezi „representational“ a „reprezentational“ mi naopak přijde malicherné, zvláště, je-li to v textu uvedeno správně, podobně jako je tomu (obráceně) u data vydání zmíněné Grodalovy knihy.

Pokud jde o problém řazení českých překladů zahraničních textů v bibliografii: Český překlad Bordwellovy Konvence... je zařazen jinam, než originál, protože uvnitř jména pod písmenem jsou práce řazeny chronologicky dle data vydání a české bylo pozdější (na to jsem ovšem neměl vliv). Pokud jde o Metze – máte pravdu, že český překlad Film – jazyk nebo řeč ze sborníku Film jako znakový systém patří k bibliografickému údaji Le Cinéma: Langue ou langage? A nevím, proč tam není, zda to byla chyba moje, či korektury a sazby. Nicméně tam, kde jeho přítomnost vytýkáte, tj. u údaje Problems of Denotation..., je umístěn zcela správně, protože kdybyste se na uvedenou s. 122 zmiňovaného sborníku podíval, viděl byste, že právě tam je uvedena tabulka „velké syntagmatiky filmového pásu“ ze studie Problems of Denotation..., na niž autorčin bibliografický odkaz v poznámce č. 16 na s. 23 poukazuje.

Další vaše výtky jsou odbornějšího rázu a odpovědi bych spíše nechal na autorce. Nicméně se mi nezdá, že její uvedení filmového rámování a přerámovávání do souvislosti se Šklovského významy termínu „ozvláštnění“ by byl nějak zásadně vadný a i laický čtenář má možnost si o náplni termínu utvořit představu ji na s. 58 dole. K pochybám o předurčení filmu k vyprávění (s. 22) bych řekl, že můžete mít pravdu, ale připomněl bych také výrok Jana Evangelisty Purkyně z doby daleko před stadiem filmu jako atrakce (1865) o kinesiskopu, kde časem již „nepostačí vytvořit jediný moment činu se vyvíjejícího, nýbrž i celý děj a celé dějstvo“, anebo ze sklonu éry atrakcí (1908) to, že Václav Tille mluví o filmovém „komponovaném ději“, „kinematografických hrách“, „novém uměleckém žánru“, o uměleckých dílech“, která budou vytvářet „spisovatelé a výtvarní umělci“. Že by v tomto pohledu nebylo vyprávění zahrnuto?

Poslední poznámkou by snad mohlo být to, že recenzovaná práce vznikla přepracováním disertační práce ze srpna 2006. Mohla proto jen obtížně zohlednit knihy, které vyšly těsně před jejím dokončením, jako vámi zmiňovaná antologie Tvořivé zrady (2005), či Hermanův Přirozený jazyk vyprávění (2005), navíc zaměřený hodně na socionaratologii a Margolinovu Kognitivní vědu, činnou mysl a literární vyprávění (2008) – Margolin sám se kognitivismem zabývá zhruba až od r. 2000, pokud vím. Musím se navíc sám přiznat, že jsem o českém vydání Hermana ani sám nevěděl, jinak bych ho zařadil do titulů, jimiž jsem se pokusili vydání knížky Mišíkové pro čtenáře maximálně aktualizovat (viz s. 261). Bohužel nikdo nemůže vědět a mít všechno.

Také nemám dobrý pocit z toho, že občas kladete na recenzovanou knížku nároky jako na učebnici. Podle mého názoru je v Bordwellových intencích pokusem odborně diskutovat nad možností využít pro filmovou teorii současně jak prvky naratologie, tak kognitivismu a je tedy především podnětem pro přemýšlení, nikoliv pro memorování. Tak zřejmě zamýšlena nebyla.

Jinak vám moc děkuji za čas a pozornost, které jste dílu a jeho kritickému čtení věnoval.
Jan Bernard, 10.3.2010

Přečteno 6155x

Článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

anonym  (7.4.2010 15:41)

Není se čemu divit, když si překladatel přečetl knihu až nedávno )))

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

O instituci s ideou

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Oliver Stone nemůže vynechat Putina


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mission: Impossible – Ghost Protocol / Ohniska zájmu

Tintinova dobrodružství / Organizovaná odpoutanost

Avatar / Stejný, a přece jiný

Mysl a příběh ve filmové fikci / Kognitivismus, etc. (aneb pralesem terminologických pojmů)

Návod na použití Jamese Bonda / Vezměte čtyři fikční světy, protřepejte a nemíchejte


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (47) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #68 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #68, březen 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Zapomenuté transporty (Kamila Boháčková, dvd)

Dexter / Rodinná historie jako časovaná bomba (Otto Bohuš, televize)

Martin Arnold (Martin Blažíček, profil)

New Yorku a Libni zdaleka se vyhni / Exploatační tendence v české porevoluční kinematografii (Jiří Flígl, téma)

Vinetou = Arnulf Rainer / Rozhovor s Martinem Arnoldem (Martin Mazanec, rozhovor)

Imaginarium dr. Parnasse / Monty Python's Dying Circus (Tomáš Stejskal, kritika)

+ více...