Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zoufalci / Utopická křeč
kritika / Zdeněk Holý / 31. 1. 2010 / komentáře (11)
Když se rodí kult, chcete být u toho, patřit mezi zasvěcené. Už název filmu Jitky Rudolfové (Zoufalci) v sobě skrývá příslib něčeho, co záměrně vyděluje z úspěšnější společnosti, přičemž toto potenciální minus je vyvažováno sladkým tajemstvím: my víme. Pro kult by svědčila i čísla návštěvnosti, která jsou na film pojednávající o vyhraněné skupině postav velmi slušná – po dvou víkendech přes 24 000 diváků. Kult se přesto pravděpodobně nezrodil. Snímku totiž (narozdíl od Samotářů) zjevně nejde jen o to, představit „zoufalý“ postoj ke světu, dát na odiv důstojné zoufalství; Rudolfové dílo má i kinematografické ambice.
Jednou z nich je pokus o sociální zpověď, tedy snaha představit typické jednání generačně a společensky spřízněné skupiny postav – mladých lidí odcházejících do Prahy za prací. Je velmi potěšující sledovat, že český film se při pokusu o společenskou výpověď nemusí nutně uchýlit k vyprávění příběhů společenských vyděděnců, typickému to postupu festivalových filmů a ve vyhraněné podobě latinskoamerické kinematografie. Místo toho se hlásí k domácí tradici, na kterou může věrohodně navazovat. Některé pasáže ze Zoufalců připomenou ve své trapné všednosti to nejlepší z proudu československé nové vlny reprezentovaného Milošem Formanem.
V souvislosti s Jitkou Rudolfovou se už od jejích studentských filmů hodně hovoří o spřízněnosti s tvorbou jiné zástupkyně nové vlny, její pedagožky na FAMU Věry Chytilové. Platí to určitě v ženské senzitivitě, ve schopnosti zachycovat ženské postavy v jejich typickém prostředí, ne zcela toto srovnání platí ohledně stylu. Rudolfové projev se v Zoufalcích nejvíc blíží mnoha artovým titulům, které zvolily detailní a polodetailní sledování postav. Postavy v Zoufalcích jsou často natlačeny do jednoho rámu, kamera je na nich doslova nalepená. Celkovým vizuálním dojmem je pak určitá „přetělesněnost“, která však získává svůj smysl až se zvukovou stránkou filmu.
Hlas upovídaných postav (bez monologů a dialogů tento postup nefunguje) pak není snadno spojitelný s tělem. Fragmentarizované snímání nevytváří celkovou představu těla, připojený hlas je pak částečně odtělesněný a nabývá rysů samomluvy, vnitřního hlasu, který se nedá zastavit. Rudolfové se tímto stylistickým postupem úspěšně daří zesílit dojem vnitřního zoufalství, ve kterém její postavy uvízly. Nicméně zůstává právě jen stylistickým prostředkem; Rudolfové snímek nedosahuje kvalit integrované umělecké vize, kterou s podobným postupem vytvořil např. Benedek Fliegauf ve svém debutu Houština. S trochou zjednodušení: za maďarskou kinematografií stále zaostáváme, v mezinárodním měřítku je to solidní festivalová kvalita, na české poměry jde o nadstandardní stylistický počin.
U stylové stránky však vyjmenované klady končí. Na první pohled se zdá, že Rudolfová ve své společenské výpovědi rovnoměrně portrétuje ženy a muže. Dva homosexuálně orientované muže však za typické představitele „silnějšího“ pohlaví považovat nelze, což je škoda. Partneři „zoufalek“, despotický manžel Dagmary nebo děvkař a egoman, přítel Lindy, jsou totiž přesně vystižené typy, které jasnozřivě pojmenovávají negativní rysy současných mužů. U ženských hrdinek ale Rudolfová nedokáže udržet kritický a objektivní odstup. Ačkoli se jí daří vystihnout jejich temperament, ke komplexnějším portrétům se nedostane. Problém vězí v tom, že Rudolfová se soustředí na zoufalost jako spojující rys svých postav, pro niž zbytečně obětuje soustředěnější sociální výpověď svého filmu, na kterou zjevně má.
Největší slabinou Zoufalců je však jejich rozpolcenost co se týče vyprávění. První třetinu tvoří dějově nezávazné skeče s několika vynikajícími všedními chvílemi trapnosti, navíc v podání neokoukaných herců. Pak se dostavuje tápání, co dál. Žádná postava nemá dostatečně nosný individuální příběh, aby se dal rozvíjet a ani vzájemné vztahy hrdinů nejsou natolik silné, aby se na nich dalo přirozeně (dostatečně motivovaně) stavět. Ke slovu tak přicházejí křečovitá řešení. Postavy se rozhodnou žít společně v jedné komunitě, což nepůsobí zrovna věrohodně: kdyby jim bylo kolem dvaceti a ideály převládaly nad životními zkušenostmi, pak možná, ale kolem třiceti se zdají přezrálí na komunitní způsob života (pochybuji, že by se v tomto jablonečtí nějak zásadně lišili od zbytku zdejší populace). Pocit křeče, i když je zdvojený jak z jednání postav, tak z počínání filmu, se spíše převrací na rovinu tvůrčí – autorskou.
Jitka Rudolfová s pověstí zázračného dítěte FAMU sice nepřesvědčila, ale při zvážení jejího mládí a toho, že Zoufalci jsou debut, vzbuzuje její jméno do budoucna naději. Nedostatky Zoufalců ji snad nepovedou k zglajchšaltování vlastní tvorby na českou úroveň.
Zoufalci (ČR, 2009, IMDb)
režie a scénář: Jitka Rudolfová, kamera: Michael Kaboš, hudba: Nůž, hrají: Simona Babčáková, Zuzana Onufráková, Jakub Žáček, Václav Neužil, Jaroslav Plesl ad., 97 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 11. 12. 2009).
Zoufalci (ČR, 2009, IMDb)
režie a scénář: Jitka Rudolfová, kamera: Michael Kaboš, hudba: Nůž, hrají: Simona Babčáková, Zuzana Onufráková, Jakub Žáček, Václav Neužil, Jaroslav Plesl ad., 97 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 11. 12. 2009).
Přečteno 8478x
Článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.1 /14
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Právě, takové to, to je jen sen, to jsou jen představy, artikulace tohoto významu je "zoufale" pubertální umělecké gesto. Bez přesahu, bez hry. Takhle řeší dramatické konflikty amatérští pisálci.
Ty tzv. nevázané skeče netvoří třetinu, ale přes polovinu filmu. A ten společný život na statku jsou pravděpodobně jen jejich představy. Plán společného soužití se začíná uskutečńovat až na konci filmu, kdy se jich sejde na nádraží polovina a druhá polovina se pak telefonicky vymlouvá proč nepřišla. Docela reálné, že?
to je dada
Hrozně se ztrácím v řeči, takže musím něco opakovat jako záchytný bod. Něco k obsahu by nebylo?
Doporučila bych příště pečlivější redigování textů - jméno režisérky se objevuje snad v každé druhé větě a zní jako kolovrátek, stejně tak název filmu.
Souhlas, tak jsem se nezamyslel ;-)
jj, už chápu, scénáristická rovina vše vysvětluje. ale přece jen, není to tedy spíš "křečovitá utopie"? "utopická křeč", to zní jako by si našinec idealizoval křeč (jako něco utopického) :-)
Abych byl konkrétnější, uvede klasický příklad. Často v antické tragédii byl kritizován tzv. deus ex machina, česky bůh na kolečkách. Byl kritizován proto, že když se nevědělo, co s dějem, v tomto případě, jak ho uzavřít, přitáhla se na scéně socha boha, který svou nadpozemskou silou děj uzavřel. Kritizováno to bylo pro násilné - křečovité, neskutečné - utopické řešení.
Znamená to, že když nevíte "jak z toho", uchýlíte se ke křečovitým a utopickým řešením. U Zoufalců je to otázka scenáře.
Takze pokracovani linie "chcipackych filmu"?
dumám nad tím názvem - má to být to jakože "příslib, ale křečovitý"?
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev
BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal
Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Zamést si před vlastním prahem
Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /
Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu
RUBRIKY
anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010
Z obsahu tištěného čísla:
Znaky, obrazy a stíny / O obrazech toho jazyk nemůže říct mnoho (Kamil Fila, kniha)
Zombieland / Všichni jsme sirotci v Zombielandu (Antonín Tesař, kritika)
Adrian Wood / Ne že by to neexistovalo, jenom jsme to ještě nenašli (Lucie Česálková, rozhovor)
Mariusz Wilczynski / Kizi Mizi (Kamila Boháčková, web)
Malbou a filmem o městě / Sarah Morrisová portrétuje olympijský Peking (Sylva Poláková, mimo kino)
Odpověď Adamovi Brožíkovi (Jan Kolář, glosa)