Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dostat se s pár figurkami – nakoupenými na bleším trhu a rozpohybovanými primitivní animační technikou – na nejprestižnější festival světa, zní jako splněný dětský sen. Anebo silně koncepční počin. Základní problém při snaze o uchopení Paniky v městečku však spočívá v tom, že jde o obojí naráz. Respektive, že všechny složky díla, které nutí poučenějšího diváka hledat paralely a inspirace všude možně, lze zároveň vnímat „jen“ jako stvořené pomocí dětské logiky. Tato potíž se objevuje výhradně při snaze o analýzu; z hlediska účinku a vlastně ani hodnocení nevyvstává přílišná potřeba řešit, zda si Stéphane Aubier a Vincent Patar jen s gustem rozdupávají bábovičky na pískovišti, anebo promyšleně a podvratně využívají postupů různých odnoží grotesky či avantgardy.

Už v původním dvacetidílném seriálu připomínaly jednotlivé pětiminutové epizody, vesměs se točící kolem ústředních postaviček Indiána, Kovboje a Koně sdílejících společné obydlí, svou narací grotesku či klasické looney toones cartoony, jejichž „poetiku“ tu lze občas vidět v pojímání násilí. Na plátně se vzhledem ke stopáži rysy grotesky či slapstickové komedie, postavených na tom, že z jedné události plyne druhá a hybnou pákou je tu destrukce, ještě zdůraznily. Ovšem ve městě obývaném plastovými hračkami s přehnaně trhanými, zrychlenými pohyby se stejně intenzivně vkrádá do mysli, že jde vlastně o dětský způsob vyprávění ve stylu „a pak... a pak... a pak“, doprovázený zuřivým mácháním klukovských paží třímajících hlavní aktéry příběhu.

Podobně celá konstrukce světa je stejnou měrou nesena omezenými možnostmi dětské mysli a dětského kufříku s hračkami. Tak spolu žijí zvířata a lidé v městečku v podivném společenství: Kůň nejen že hovoří a čte si noviny, ale je pro nezbedníky Indiána a Kovboje otcovskou figurou, farmářovic zvířátka sice žijí v kotcích a ohradách, nicméně docházejí do hodin klavíru atd. Dle stejných „zákonitostí“ se indián jmenuje Indián, kovboj Kovboj, pošťáka oslovují Pošťáku, ale třeba soused není Farmář, nýbrž Steven. A že spolu koexistují postavy různých velikostí (respektive měřítek), že Stevenova manželka jako správná farmářka drží v ruce kýbl i ve sprše (plastové figurky jsou přeci z jednoho kusu!) a že občas do světa hraček proniknou předměty lidských proporcí? To vše posouvá snímek jednoznačně kamsi na jídelní stůl, na němž se odehrávají nekonečné sourozenecké bitvy a vyprávěnky, užívající vše, co zrovna přijde pod ruku.

Místo radikálního pohledu na svět tu zaujímá kombinace nostalgie a maniakální ztřeštěnosti. Nejde jen o nostalgii filmařů po loutkových filmech, které nyní sotva dokážou konkurovat 3D animákům od Pixaru, ale také o nostalgii bývalých dětí po starých typech her, které ještě byly ve stylu „Do It Yourself“. Z tohoto úhlu pak zběsilé vršení destrukce a zaplňování světa bezhlavou, o to však intenzivnější akcí – často v rytmu uřvaného rokenrolu – působí jako pomsta hraček dnešnímu divákovi, který si stěžuje, že po čase je to spontánní běsnění místy únavné či dokonce otravné.

Rozhodně však nejde jen o nějakou estetiku vztyčeného prostředníčku. Nejen že dětský svět ve stylu pořadů z Kouzelné školky se svou jednoduchostí, naivitou a nevinným humorem je organicky propojen s pisklavě uřvaným vystupováním většiny postav a trhanou animací. Tento kutilsky punkový či – zůstaneme-li u hudebních termínů – lo-fi přístup se navíc snoubí s promyšlenou prací se snímáním, tempem a zobrazením množství akce i gagů ve velkých celcích, jež přetékají děním, což vyžaduje značnou pozornost. Přesto se tu to nejzábavnější často děje na okrajích.

Do městečka, které je zpočátku cele „zaměstnáno“ všednodenním koloběhem událostí a alotrii uličníků Kovboje a Indiána, postupně vtrhnou snad všechny žánry: romance přechází v detektivku, z které se vyklube verneovské dobrodružství prošpikované fantastickými i sci-fi prvky. Žánrové motivy však nejsou nikterak zdůvodňovány, natož logicky propojeny, jednotlivé žánry spíše ovlivňují atmosféru a zjemňují přechody mezi mánií, dětinskostí a nevybíravostí. Od výsměchu k láskyplné poctě vede krátká cesta. Z výchozího prostředí několika chaloupek žánrové podněty zavanou hrdiny do středu země i na kraj světa a ve finále dojde dokonce ke kolizi dvou světů, která nepřináší jen akci v širším slova smyslu, (v podobě destrukčních gagů čerpajících z grotesky jako doposud), ale opravdový akční spektákl plný honiček a rychlopalných salv. Co na tom, že za projektily slouží obyvatelstvo obou světů, suchozemského i podvodního, jmenovitě barakudy, mečouni, čuníci i skot.

A když v závěru mírumilovně poskakuje po louce chobotnička s prasátkem v rozpustilé honičce, je definitivně jasné, že základním žánrovým úběžníkem je po celou dobu pohádka, byť místy dost vyšinutá, a že veškeré snahy o analýzu se samovolně rozpadají. A že ideálním divákem Paniky je ten, kdo dokáže být dítětem (ne-li dětinou) i poučeným filmovým znalcem, aniž by ho obojí přehnaně svazovalo.