Editorial č.65 / Kdo režíruje seriály?

Uvyklý z filmu zaměřuji se na režii i u televizního seriálu. Zatímco k filmu je jméno režiséra připojeno tak nějak automaticky, u seriálu tomu tak není. Ostatně, na jednom seriálu se většinou vystřídá mnoho režisérů. A také v tom to vězí. Proč u seriálů nejsou uváděna jména režisérů?

Seriály mnohem více než celovečerní hrané filmy poukazují, jak filmové fikce (lepší než audiovizuální příběhy, ne?) jsou výsledkem kolektivního úsilí. Seriál má často tolik dílů a tak komplikované produkční zázemí (několik dílů se natáčí najednou), že je zcela pochopitelné, že s jedním režisérem to zvládnout nelze. Navíc, pokud bychom brali scénář jako partituru a režii jako originální interpretaci, je krajně obtížné provést zásadně jinou interpretaci na ploše řekněme sto dílů. Autorem jako rozhodujícím tvůrčím momentem, jehož intence se v celku díla prosadí, se zde mnohem více stává scenárista – tedy tým scenáristů, jak tomu u seriálů bývá. A možná ještě spíše producent. Tedy někdo, kdo přijde s originální výchozí ideou a najme si dle svého záměru celou plejádu tvůrců. A nejsou to nakonec herci, na koho je toho u dlouhého seriálu nejvíc „naloženo“? Udržet charakter postavy v padesáti dílech nemusí být jen jednoduchou rutinou, ale zrovna tak zkouškou herecké identity. Na místo autora se nám u televizního seriálu hned vměstnává několik profesí a ta režisérská je z nich skoro ta poslední.

A přesto má množství seriálů vytříbenou režii, která budí zvědavost, kdo je tím konkrétním režisérem. Kdysi jsem třeba viděl několik vynikajících sérií The Wire, režijně poměrně identických. Několik dílů přitom režírovala osobitá polská filmařka Agnieszka Hollandová. Tedy navzdory různým režisérům si seriály často udrží svoji režijní jednotu. Ukazuje se, že rozhodující pro kvalitu seriálů jsou dobře nastavené tvůrčí standardy, které, pomineme-li instituci televize samotné, vznikají u autorů celé koncepce seriálu, tedy především producentů. U seriálů, kde je producentem někdo natolik multitalentovaný jako J. J. Abrams (Ztraceni, Alias, režijně filmy Mision Impossible 3, Star Trek), se není čemu divit. Vynikající scenárista i režisér se o nastavení tvůrčích standardů zasadí třeba i tím, že se u prvních dílů sám ujme režie. Že to funguje i jinde, nemusí být žádné mystérium – seriálům se v dnešní době zkrátka daří. Vzpomeňme, jak úžasně v šedesátých letech režírovali naši režiséři nové vlny, a dnes již málokdo bude tvrdit, že by to bylo jen jimi.

Nicméně postava autora je důležitá, alespoň pro klasifikaci a rozpoznávání umění. Bez autora jako by nemohlo být ani umělecké dílo. Myslím, že ne nadarmo se říká, že celé hnutí za ustavení režiséra coby autora filmu, které zahájili v padesátých letech redaktoři Cahiérs du Cinéma, sloužilo k definitivní emancipaci filmu jako uměleckého druhu. Zůstává otázkou, zda je možné takovou pozici u seriálu jako vyhraněně kolektivního díla možné ustanovit (i když právě J. J. Abrams nebo Jerry Bruckheimer na ni již dnes kandidují) a zda seriály vůbec podobný glejt umění potřebují.