Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stáhni mě do pekla / Když se z masa stane stín

kritika / Kamil Fila komentáře (1)

Stáhni mě do pekla / Když se z masa stane stín

Návrat Sama Raimiho od vysokorozpočtových komiksů k nízkorozpočtovému hororu znamená jisté završení jedné tendence v Hollywoodu – dávat příležitost autorům, kteří za sebou mají malou, ale silnou fanouškovskou základnu. Už nikoli nájemní řemeslníci a neosobní profesionálové, ale amatérští nadšenci, již jsou zrcadlovými obrazy svých vlastních diváků. Takto se vedle Raimiho, který začínal se splatterpunkovou sérií Evil Dead, uchytil ještě Peter Jackson (jeho počátky se vážou k obdobným gore-festům Bad Taste a Braindead) a dalším případem bude Guillermo del Toro, jenž v minulosti zaujal netradičním upírským snímkem Cronos. Všichni se postupně dostali ke komiksovým adaptacím, Pánovi prstenů či digitálně naleštěným remakům slavných filmů.

Raimiho Stáhni mě do pekla představuje na této vývojové trase zvláštní milník. V zásadě je to film, nad nímž měl autor díky studiu absolutní tvůrčí kontrolu, vrátil se jím zpět ke kořenům a zároveň mohl rozehrát sofistikovanou retro hru. Stáhni mě do pekla není z hlediska žánru vysloveně progresivní snímek, naopak činí ze vzpomínky na přelom 80. a 90. let předmět nostalgie. Určitá tematická, ale i stylistická a hlavně záměrná technická lacinost je tu zarámována do luxusních produkčních a technických podmínek, takže vše, co vyhlíží nedokonale, nedokonalé i má být.

Rozbor hlavní dějové linky, v níž se na mladou bankovní úřednici snese kletba staré cikánské imigrantky z Rumunska, odhalí řadu kontextových významů: vyčteme tu reflexi (či snad skoro satiru) na současnou finanční krizi údajně zaviněnou nesplácením hypoték, na zasuté xenofobní kořeny bílých Američanů, ageismus nebo střet racionální civilizace s magií. Tyto motivy nemusí být nijak luštěny, stávají se dokonce předmětem dialogů mezi postavami. Obzvlášť zábavně působí střet hrdinčina milého, který vede sarkastickou debatu se spiritistickým guru, s nímž si vyměňují své poznatky ohledně Freuda, Junga a kulturní antropologie.

Hrůza tu přestává být nepojmenovaná, ale zážitku to neubírá. Nejdříve jsou totiž teoreticky osvětlovány mechanismy naší víry v nadpřirozeno a následně se prakticky předvede, jak se při potlačení nevíry v něj (a také v samotnou filmovou fikci) dovedeme bát. Vzhledem k tomu, že jsme ale byli předem vybaveni jistým věděním, získáváme od svých šokových psychofyzických reakcí ihned odstup a smějeme se sami sobě jako pokusným zvířátkům, která se chovají přesně podle předpokladů a skáčou na všechna zavedená klišé.

Raimi ve své novince netradičním způsobem vypráví (v jádru) konzervativní příběh o potrestání hříchu hamižnosti: nutí nás s hlavní hrdinkou Christinou soucítit, ale nakonec jí zkázu vlastně přejeme. Docílí toho tím, že postupně „vymazává“ její psychologickou stránku osobnosti, respektive jednotlivé scény konstruuje méně v duchu psychologického a také fyzického realismu. Zjevení démonické babice s jedním slepým okem, zažloutlými nehty a zašlou zubní protézou získávají s postupujícím dějem stále absurdnější a grotesknější podobu. Hrůza a komičnost jako dvě strany jedné mince (či začarovaného utrženého knoflíku?) tu rotují rychlostí žetonu v osudí.

Jednotlivé výjevy se ve svých nejextrémnějších okamžicích inspirují v kreslených filmech, kdy je možné deformovat těla jako elastickou hmotu; nechybí ani padající kovadlina, která vyrazí babě oči z důlků a ty přiletí přímo do hrdinčiných vřeštících úst… Vůbec ústa tu slouží jako základní motiv – jsou vyjádřením strachu hrdinky, otevírající se a nebezpečně prostupné hranice v kontaktu našeho těla s vnějším světem i závratě z pohledu do útrob něčeho shnilého, temného a bezedného. Kolikrát jen z babina chřtánu vytečou na Christinu sliny či jiné tekutiny, které jsou nejspíš vysoce infekční! Tady se opravdu zvedá žaludek a člověk se zároveň musí smát, aby ze sebe setřásl a vykuckal ten pocit hnusu. Cítíme se pohlceni monstrem (jehož tlama připomíná často úplně jiné otvory), vykopaným hrobem plným mazlavého bláta i vlastním znechucením. Od psychologické sympatie s Christinou se přesouváme na „nižší“ úroveň empatie a tělesného napojení, až se z ní nakonec stává jen figura, jež může být proměněna v jakousi placatou karikaturu.

I v tomto ohledu se prozrazuje Raimiho mimoběžnost s aktuálními trendy hororu. Dnešní snahu útočit na diváky hyperrealistickou vizualitou, z níž zmizela nadpřirozenost, popírá film Stáhni mě do pekla už od úvodních titulků, kdy představuje starodávné dřevoryty kreslené nikoli v naturalistickém, ale karnevalovém duchu. Raimi jde proti vlivům televizních zpráv a reality shows a upíná se zpět k jarmarku a pouťovým domům hrůzy. Nejzvláštnější a bytostně nejvíc hororové jsou pak momenty přechodu z tělesného a hmatatelného modu do hry s dvourozměrnými stíny a zase zpět. V takových chvílích dokáže Raimi propojit několik tradic žánru a Stáhni mě do pekla náhle využívá prvků Evil Dead, Vymítače ďábla i Upíra Nosferatu: nic není hrozivější, než když se živé maso prodlouží ve stín. Chtělo by se poznamenat něco o atomové bombě a lidských stínech na zdech, ale to už bychom Raimiho snímek zatahovali do příliš vážných vod.

Stáhni mě do pekla (Drag me to the Hell, USA 2009)
režie: Sam Raimi, scénář: Sam Raimi, Ivan Raimi, kamera: Peter Deming, hudba: Christopher Young
hrají: Alison Lohmanová, Adriana Barrazaová, Justin Long ad.
99 minut, distribuce: HCE, premiéra v ČR: 18. 6. 2009

Přečteno 7449x

Článek vyšel v časopise Cinepur #64, červenec 2009.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /25

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

AK  (6.9.2009 21:14)

Tolik slov kvuli takove beckove hovadine...? To vazeny KF nekoukate na lepsi filmy?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vejdi do prázdna / ...a přesyť se silnými podněty

Editorial č.68 / Autorství pohřbívané i zmrvýchvstalé

Prorok / Žánr a mystika převlečené do hávu realismu

Editorial č.63

Nevyzpytatelné cesty populárních filmových časopisů v Česku / Vzestup a pád Cinemy,...


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #64 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #64, červenec 2009

Z obsahu tištěného čísla:

Hnus (Jiří Flígl, dvd)

Ne/pravdy o 70mm filmech a kinech / V červnové Cinemě (Radomír D. Kokeš, glosa)

35 panáků rumu / Melancholický šum všednosti (Antonín Tesař, kritika)

Alias (Zdeněk Holý, televize)

Rhizomatický projekt / Monument transformace 1989-2009 (Kamila Boháčková, horizont)

Krvavý útes nebo pobřeží? / aneb Jak se Hong Kong ocitl v pasti velké Číny (Michal Procházka, glosa)

+ více...